Přistupte blíže, dámy a pánové, a slyšte příběh Minangara, veršotepce z písněmi velebeného Údolí, a Cuchenana Drakobijce, jenž se z nuzného otroka vypracoval až na šampiona pána z Dussu a nejlepšího bojovníka z Dvanáctky. V tom příběhu nechybí kouzelný meč, harfa velkého barda, prsaté děvečky nebo krásná princezna!
Klasický příběh meče a magie
Bylo nebylo, kdesi v krásném Údolí, v dokonalém světě, navštěvoval bard Minangar vdanou paničku s majestátním poprsím. Svět však zůstal dokonalý jenom chvíli, než dveře rozrazil vzteklý manžel. Nikoliv poprvé musel Minangar pelášit, jako by mu za patami hořelo… A tak opustil čarokrásné Údolí plné rádodajných žen a vydal se na cestu za uznáním a slávou (a hlavně pryč od nakrknutého manžela).
Bylo nebylo, o kus dál žil prostý horal Cuchenan. Jako dítě si ho za pět zlatek koupil kovář Iglasar od nezdárného otce. Cuchenan měl po pánově smrti slíbenou svobodu, ale jak už to tak bývá, kovářovi synové to viděli úplně jinak. Po Iglasarově smrti tak Cuchenan sbalil svých pár švestek a uprchl na jih.
Jaké bylo jeho překvapení, když místo bohatého a štědrého kraje objevil zmasakrované rytíře a draka.
A oč větší byl jeho úžas, když toho draka víceméně omylem skolil a rytíři ho zraněného odnesli na pánův hrad…
Dva vykořenění nepravděpodobní hrdinové
Třebaže jsou Minangar s Cuchenanem každý úplně jiný, jedno mají společné. Oba odešli z místa, jež snad mohli považovat za domov, jen aby se uchytili jinde – a odkud je také vyhnali. Obratná ruka osudu je však postrčila na hrad pána z Dussu, kde se spřátelili (bard se pověsil na bojovníka a zůstával neochvějně otravný) a prožili mnohá dobrodružství (Cuchenan bojoval a Minangar překážel a skládal značně nadnesené písně. Jo a taky hodně zvracel.).
Pokud se někomu z vás vybavil Geralt s Marigoldem, jste tady správně… Jen Cuchenan je oproti Geraltovi neochmýřené kuře, které se v blízkosti dámy svého srdce strašlivě stydí. Typický gemmelovsky čestný a poctivý chudák, jenž se stal hrdinou. Zato Marigold s Minangarem si do otravnosti nemají co vyčítat. Oba jsou notoričtí sukničkáři a více problémů způsobí, než vyřeší.
A zatímco se o našich typicky nepravděpodobných hrdinech dozvíte první poslední, o historii světa byla autorka na slova skoupá. Všechno se dozvíte jen mimoděk a v rámci rozhovorů, což naznačuje, že se s našimi hrdiny snad nesetkáváme naposledy. Na to tam bylo až příliš náznaků složitější politiky naznačující, že s okolními vládci bude ještě sranda.
Originalita (chybí) a vtip (toho je dost)
Jinými slovy, do originality má Píseň oceli strašně daleko. Ne nadarmo se však říká, že opisování nevadí, pokud do příběhu přidáte něco vlastního a napíšete jej dobře. A u žánru meče a magie se navíc ani neočekává, že byste přišli s něčím převratným.
Udatní rekové musí zachraňovat krásné panny, v lesích zpravidla číhají bandité, jakož i různí pidižvíci a čarodějnice, a kdyby se v příběhu neobjevila aspoň jedna zbraň kouzelná, nebo jinak svérázná, bylo by to vyloženě blbě (a čtenář by se cítil ochuzen). Míše se přesto zadařilo a přidala příběhu vtip a jazykové dovednosti (a teď nenarážím na šikovného barda a jeho košilaté historky). Nejvíce jsem si oblíbila slovo mrfňat! A tímto prohlašuji, že ho budu často používat a doufám, že v jazyku českém nadobro zakoření.
Co se týče vtipných scének, funguje to naprosto perfektně. Autorčin smysl pro humor je mi blízký, a tak mě bavilo číst si o tom, jak se básník strefuje do hrdiny, že je ženou nepolíben (ale když se převléknul za prince(znu), byla z něj nádherná vousatá dáma), hrdina šťouchá do básníka, že je v boji neschopný (ani vařit neumí), a básník zkouší u dam, jestli by mu nedaly (a ono se občas zadaří). Nejvtipnější scény ovšem přicházejí ve chvíli, kdy ženy a dívky odmítají přistoupit na minstrelovu hru a dávají mu zakusit jeho vlastní medicínu.
„Básník se zvedl na loktech. „Tobě se to líbilo, ne?“
„Hm-hm, šlo to.“ Zamyšleně přetáčela sukni, jak hledala její konec.
„Šlo to?!“
„Neboj, zažila jsem horší.“
„Horší?“
„Naposledy se jednomu zpěvákovi v Medovalu za celý večer ani nepovedlo… zazpívat, jestli mi rozumíš. Ale měl v sobě tehdy už hodně vína, protože jsme se sázeli, kdo vypije víc.“
„Byl jsem lepší, než opilý chlápek, kterému se nepostavil, to mi chceš říct?!“
Míša povídkářka
Nalijme se však čistého vína. I když se Píseň oceli tváří jako románová prvotina, ve skutečnosti je poskládaná z velmi těsně navazujících povídek. A tam Míša svou protřelou vypsanost prostě neokecá.
Zúčastnila se spousty soutěží, umístila se v Ceně Karla Čapka a vlastní titul Lady řádu fantasy. Proto by neměla být milovníkům fantasy jménem úplně neznámým (a pevně věřím, že po půl roce od vydání Písně oceli ji už všichni znají).
Pokud jste ale Píseň oceli přece jenom minuli, přečtěte si ji. Má v sobě to nejlepší ze Zaklínačských povídek (jež se široké veřejnosti stejně líbily víc jak Sága o Zaklínačovi a Ciri), gemmelovského šarmu a břitkého humoru českých autorů, kteří si na korektnost nikdy příliš nehráli.
Se svými (dokonce přesně) šesti sty stránkami se Píseň oceli tváří jako ohromný špalek, ale díky rozdělení na jednotlivé příběhy v rámci povídek se čte rychle a jedním dechem. Míša nám tedy opět dokázala, že umí zatraceně dobře psát, a že jí splétání příběhů prostě jde.
Teď už se jen těším, až jí vyjde opravdový román, abych si potvrdila, že z povídkářky vyrostla šikovná románová autorka.
Michaela Merglová: Píseň oceli
Vydal: Nakladatelství Epocha, 2019
Obálka: Žaneta Kortusová
Počet stran: 600
Cena: 375,-
