Život japonského teenagera není vůbec snadný. To máte: školu, sportovní kluby, brigádu, zabíjení démonů, krádeže vzácných artefaktů, zatčení a záznam v trestním rejstříku…
Persona 5 Royal není pro majitele PlayStation novinkou. Původní Persona 5 z roku 2016 dostala v roce 2019 upgrade na Royal verzi. Majitelé PC, Nintenda Switch a Xboxů si však mohou dobrodružství v trochu jiném Tokiu užít teprve od konce letošního října. A právě na verzi pro japonskou konzoli se podíváme právě teď.
Spletitost japonských RPG
Představte si takový běžný večer na japonském maloměstě. Jdete pozdě domů ze školy, už je tma a vy zaslechnete křik. Za rohem spatříte, jak se podnapilý muž snaží dostat křičící ženu do auta. Jste sice jen lehce podvyživený teenager, ale vaše čest vám nedovolí to nechat být.
A máte smůlu, protože onen násilník je vysoce postavený politik. Spadla klec. Máte záznam v rejstříku za napadení a musíte přestoupit do nové školy v Tokiu, kde vás přijme pod svá křídla majitel kavárny v zapadlé uličce.
Že vám tahle část příběhu moc smysl nedává? A to jsme teprve na začátku…
Vždycky, když začínám hrát novou japonskou hru, po předchozích zkušenostech už vím, že si na úvod musím vyhradit dostatek času. Obvykle se první hodinu více méně pouze díváte na animace, abyste pochopili fungování světa a základní nastavení příběhu. Persona 5 na to jde trochu jinak. Hned na začátku vás nechá si lehce zahrát – ale je trochu.
Prcháte z kasina jako obávaný Fantom, jste dopadeni a začíná váš výslech. Teprve poté se postupně odvíjí příběh na téma „kterak mladý student k nadpřirozeným schopnostem přišel“.
Troufám si tvrdit, že to je koncept celkem neotřelý, avšak v tomto konkrétním případě se připravte, že vás hra pořádně nenechá si zahrát nějakých pět až sedm hodin v závislosti na tom, jak pečlivě studujete všechny proslovy a návody. Ano, tohle je i na JRPG tutorialový overkill.
Sledujete výslechy, sledujete zápis do nové školy, sledujete, jak si studentík, kterého si můžete sami pojmenovat, zabydluje, sledujete, jaké podivnosti se dějí v Tokiu i ve vaší nové škole… a po vás jako hráči se chce, abyste se posouvali mezi lokacemi a občas vybrali jednu ze tří odpovědí v rozhovorech.
A teprve v okamžiku, kdy znáte příběh do sebemenších podrobností a začíná vás dožírat, jak vám ukecané NPC v podobě mluvící kočky neustále přebírá velení nad další aktivitou, se to najednou rozjede. Bada boom! Konečně začíná akce. Phantom Thieves se vydávají na první opravdovou misi.
Tohle už jsme někde viděli…
Při hraní té akční, fantomovské části si nelze nevzpomenout na hry jako Soul Hackers 2 nebo Tokio Mirage Sessions #FE. A ta podobnost není čistě náhodná. Všechny zmiňované tituly totiž vycházejí ze stejného univerza Shin Megami Tensei. Série Persona je ze spin-offů pravděpodobně nejznámější.
Každopádně se stále nacházíme v Tokiu a jsou zde bytosti, které mohou vidět jen někteří lidé a které lze využít v soubojích. Ale zatímco v Soul Hackers jsou to démoni a v Tokio Mirage jsou to – ano, správně – mirage (čti miráže), v Personě jsou to… eh, tohle už začíná být trochu nuda… persony.
Každý člen party má u sebe svou personu, jejíž speciální schopnosti ovlivňují, čeho bude její nositel v soubojích schopný. Náš protagonista, kódovým špionským jménem Joker, má však speciální schopnost: může mít u sebe více person zároveň.
A tady se dostáváme k další nápadné podobnosti se Soul Hackers. Ulovené persony lze totiž stejně jako démony fúzovat, tedy spojit dvě stávající v jednu novou. Zatímco v Soul Hackers prostě zajdete do cirkusu a vaše šlechtitelské pokusy jsou skryty za oponou, Persona 5 jde na dřeň.
Váš průvodce stínovým světem vám vysvětlí, že jde o smrt a znovuzrození části osobnosti, a tak musí zvolené persony opravdu zemřít. Hra to demonstruje dvojící obrovských gilotin, do kterých jsou vaše dvě fúzované persony dostrkány, vidíte je skrz otvory, sledujete čepele letící k zemi… v tomhle smyslu je vznik nové persony daleko více působivý.
Není ovšem bez zajímavosti, že mnoho bytostí je v obou hrách totožných, a dokonce i jejich útoky mají stejné názvy a účinky.
Persona 5 je však daleko více zaměřena na psychologické aspekty lidské mysli. Paláce, do kterých Phantom Thieves vyrážejí na své mise, jsou vlastně kognitivní projekcí osoby se silnými pokroucenými a zvrácenými touhami. Ukradením hlavního pokladu pak dojde k očištění této osoby a změně jejího chování.
Fantomové se zkrátka snaží napravovat zlo, které sídlí v hloubi srdce některých konkrétních jedinců: zneužívajícího učitele, padělatele nebo třeba vysoce postaveného politika…
Personalizované souboje
Pohyb v palácích a souboje jsou, troufám si tvrdit, tou nejzábavnější částí hry. Schováváte se před nepřáteli, abyste je mohli přepadnout ze zálohy, šplháte po lustrech, sunete se po úzkých římsách. A ne, nemůžete spadnout. Skoky a další akce jsou možné jen tam, kde vám to hra sama určí. Přesto je občas potřeba vyřešit nějakou hádanku, najít tajný průchod či správné pořadí, v jakém zmáčknout spínače.
A mezi tím samozřejmě bojujete. Vaši protivníci však nejsou persony jako takové, říká se jim stíny, Shadows. Až když je porazíte, můžete se pokusit je ukecat, aby se k vám přidali – teprve potom se stanou personami.
Postupujete palácem až k místu, kde se nachází poklad. Vyznačíte si jeho lokalitu a celkem překvapivě odcházíte. Než bude možné ho odnést, musíte v reálném světě upozornit majitele paláce, že si pro jeho zhmotněné zvrácené touhy jdete.
Jenže v reálném světě jste jen student střední školy, navíc v podmínce, musíte ráno vstát, jít do školy, po škole na brigádu, abyste měli peníze na léky v kognitivních palácích, po večerech ještě pomáháte v kavárně nebo se učíte. Zkrátka není to vždy snadné a váš čas neúprosně běží stále kupředu.
Hra se sice na jednu stranu tváří, že vám dává volnost pohybu a možnost řešit věci tak, jak chcete vy. Ve skutečnosti se musíte nejen řídit kalendářem, ale ještě navíc vás události dost často postrkují do aktivit, které ani dělat nechcete, a pak nezbyde čas ani na drobnosti, které jsou ale také potřebné.
Jeden příklad za všechny: máte za úkol prodat jistou nalezenou věc v jednom konkrétním obchodu na Šibuji. Cestou jdete kolem videopůjčovny, a tak vás napadne: vrátím to dokoukané DVD a půjčím si jiné.
Ale ne, mluvící kočka ve vašem batohu vás nenechá jít dovnitř, protože přece máte za úkol jít něco prodat. Tak to uděláte, ale cestou zpátky vás hra rovnou odportuje domů, takže už se do té videopůjčovny nedostanete. Druhý den máte sraz s kamarády opět na Šibuji. O tom, že na DVD půjčovnu můžete zapomenout, se nemusím dlouze rozepisovat, že ne?
Zaměřeno na detaily
Vzato kolem a kolem, tahle hra má strašně moc skvělých nápadů, je příjemně komplexní a pokud si všímáte detailů, užijete si ji ještě víc. Je tu třeba spojitost s tarotovými kartami, kdy každý ze spojenců má přiřazený jeden z archetypů Velké arkány, díky čemuž můžete odhadnout jejich možnosti v boji nebo speciální schopnosti, a to vše se promítá do fúzí person. V tomto smyslu lahoda.
Zároveň je však hra místy nadprůměrně otravná. Sledujete doslova hodiny a hodiny interaktivního filmu, který si neužijete, pokud neumíte pořádně anglicky. Na češtinu v případě Nintenda Switch můžete rovnou zapomenout.
Na této konzoli vše běží plynule a její ovládání je přirozeně konzolové, takže lze hraní na ovladači jen doporučit, i pokud byste se rozhodli pro PC verzi (nechcete dopadnout jako jistá nejmenovaná recenzentka šílící nad ovládáním Soul Hackers 2 na myši a klávesnici).
Pokud postavám vyměníte kostým, tato změna se na rozdíl od Soul Hackers opravdu promítne nejen do soubojových sekvencí, ale i do všech ostatních zobrazení včetně běžného průchodu palácem, samozřejmě kromě předrenderovaných cut scén.
Persona 5 Royal obsahuje i jisté onlinové funkce, které však mají tendenci se odpojovat v průběhu hry, zejména pokud využíváte funkce Switche „vypnout konzoli“, kdykoli s tím, že se do hry vrátíte v tom stejném místě. Protože přiznejme si to, tři čtvrtě hodinové animáky bez možnosti uložení nejsou vždy tím, na co má hráč právě čas.
Love to hate, hate to love
Aktuálně tuhle hru miluju a nesnáším zároveň. Zajímá mě její příběh a těším se do dalšího paláce. Ale strašně se mi nechce věnovat předem neznámý počet hodin projížděním animací a prožíváním běžného teenagerského života, než se tam zase začne něco opravdu dít.
Můžu ji doporučit hráčům, kteří se vyžívají ve spletitých příbězích a rádi odhalují metatextové narážky. Předchozí znalost japonských RPG není nutná, Persona 5 Royal vás provede všemi herními principy možná až příliš podrobně.
Tomuto titulu se však vyhněte, pokud si chcete jen tak sednout, trochu si zastřílet, vypnout a moc u toho nepřemýšlet. Joker a jeho parta zlodějů vám to rozhodně neumožní.
Persona 5 Royal
Vydavatel: Atlus, Sega
Žánr: JRPG
Platformy: Nintendo Switch, PlayStation 5, Windows, Xbox One, Xbox Series X/S
