Historické filmy v nás vzbuzují mylný dojem, že věrně zobrazují minulost. Umělecká licence dokázala přetvořit řadu historických postav či povolání, takže se svým původním obrazem už mají pramálo společného. Pojďme si některé z nich představit. Mnohé to jistě překvapí, ale třeba mušketýr v drtivé většině případů nebyl takový, jak jej popsal Alexandre Dumas.
Tři mušketýry zná téměř každý. Románovou trilogii (a hlavně první díl) z pera Alexandra Dumase filmaři velmi rádi adaptují, protože obsahuje naprosto jednoduchý svět plný vášnivých citů a odvážných činů. To jsou nadčasové atributy, které zaujmou publikum v každé době, proto filmové adaptace počítáme na desítky.
Královští mušketýři a jejich gaskoňský stážista s horkou krví v nich zažívají rozličná dobrodružství a brání francouzského krále Ludvíka XIII. a především jeho krásnou manželku Annu Rakouskou před úklady zrádného a prohnaného kardinála Richelieu, který touží po moci a chce zničit královskou choť.
Oblibě se nelze divit. Příběhy o odvaze a dobrodružství a lásce a oddanosti jsou nesmrtelné. Dumas (nebo jeho autorská dílna) rozložil poměr sil mezi královské mušketýry (ty hodné) a kardinálovu gardu (ty zlé).
Některá filmová zpracování jdou ve vizualizaci tohoto kontrastu ještě o fous dál a zobrazují mušketýry v pláštích v odstínech šedé až modré, proti nimž stojí rudá barva kardinálského pláště, do níž Richelieu oděl i své přisluhovače. V roce 1952 přijali toto barevné rozlišení i animovaní Tom a Jerry v několika epizodách, které byly inspirována Dumasovým příběhem.
Dumasovi a jeho filmovým pokračovatelům nelze upřít historická věrnost, protože královští mušketýři takto (plus mínus) skutečně vypadali, ale byla to kapka v moři. Musíme totiž razantně rozlišit mušketýra (obecného) a mušketýra gardového (někdy i královského, šedého nebo černého), jak se nazýval elitní oddíl čítající okolo dvou stovek mužů, kteří sloužili v rámci palácových formacích francouzského krále.
Dumas píše a filmaři točí právě o této malé, výběrové skupince vojáků omezené výhradně na barokní Francii, ale jejich ztvárnění snadno vytváří dojem, že takhle vypadali všichni mušketýři v historii.
Ve skutečném evropském novověku byl mušketýr (i ten královský) voják pojmenovaný podle své hlavní zbraně – muškety. A teď si vzpomeňte na svou oblíbenou filmovou adaptaci Dumasova románu (třeba tu legendární z roku 1973 v režii Richarda Lestera). Má Aramis, Athos, Porthos nebo d’Artagnan v rukou mušketu?
Nemá… (tedy, tu a tam z ní vystřelí, ale jinak ji s sebou netahají).
Mušketýr obecný, na bojišti často viděný
Filmová zpracování vytvářejí představu u tom, že mušketýr byl jakýsi barokní šermíř, který beztrestně mohl pobíhat po Paříži, sekat a bodat rapírem do vojáků kardinálovy gardy a tropit vylomeniny. U toho bohatě jedl i popíjel, a především vyznával lásku ženám.
Tři mušketýry napsal Francouz a děj zasadil do barokní Francie (nejčastěji do Paříže), filmové adaptace tyto kulisy beze změny převzaly a z toho může vzniknout další mylná představa, že mušketýři žili a bojovali výhradně v zemi galského kohouta.
To platilo pro necelé dvě stovky mužů, ale ne pro další tisíce prostých vojáků napříč stoletím.
Mušketýři bojovali ve většině evropských armád, a když se živili jako žoldáci, tak mohli během své kariéry vystřídat i několik vojsk. Byli totiž těmi nejprostšími pěšáky, kteří spolu s pikenýry tvořili základ armád na evropském bojišti v 16. a 17. století.
Jejich primární zbraní byla, jak už bylo řečeno, mušketa – palná zbraň s doutnákovým zámkem schopná vystřelit dvě rány za minutu (zkušený profík zvládl i tři výstřely). Na tehdejší dobu výborná kadence.
Jistě, mušketýři nosili poboční zbraň, kterou mohl být třeba i ten románový kord, rapír, tesák, nebo jiný druh zakalené oceli na obranu, ale jejich primárním smyslem bylo stát v řadě a střílet z muškety směrem k nepříteli. Když už musel mušketýr tasit chladnou ocel, nebo popadnout mušketu za hlaveň a použít ji jako docela efektivní kyj, dělo se něco mimořádného.
Představa, že by mušketýři bojovali jen s rapíry, je ve světle raně novověkého bojiště vlastně úsměvná. Pokud by se totiž s pokřikem „Jeden za všechny, všichni za jednoho,“ vrhli do útoku, tak by se buď napíchli na čtyř až pětimetrové píku pikenýrů, nebo by je zastřelili… ehm… mušketýři s mušketami, nebo přejela / posekala / zastřelila jízda.
Rapír se hodil k soubojům jeden na jednoho, což nám filmová zpracování zobrazují víc než hojně, ale praktického využití v bitvě neměl.
Královští mušketýři
Klíčová u Dumasových mušketýrů je zmínka, že se jeho tři hrdinové jsou členy královských, nebo přesněji gardových, mušketýrů a ten čtvrtý se k nim chce přidat. Ti skutečně existovali a sloužili v královském paláci ve Francii od první poloviny 17. století s krátkou přestávkou až do roku 1789.
Vizáží to byli přesně ti mušketýři, které nám zobrazují filmy a popisuje Dumas. Jezdili na grošácích nebo vranících, proto se jim také přezdívalo šedí nebo černí mušketýři. Součástí jejich oděvu byla šedomodrá pláštěnka, neboli kazak (od francouzského casaque), ve které chodili do služby. Později fasovali kazaky černé s typickými kříži na prsou a na zádech. Hlavy jim zdobily klobouky s velkým pštrosím perem.
Jejich výstavní odění a prestižní služba v paláci však nic neměnila na tom, že do jejich výzbroje patřila primárně mušketa a až pak kord či rapír. Na konci Lesterovy adaptace s geniálním Michaelem Yorkem v hlavní roli nafasuje d’Artagnan kromě gardového stejnokroje také mušketu. Už odmala jsem se ale jako divák divil, proč mu dávají flintu, když to umí tak skvěle s mečem.
Místo honosné pláštěnky bandalír a dřina
Kdyby se mladý Gaskoňec chtěl stát mušketýrem, ani by se nemusel trmácet do Paříže. Stačilo se v nejbližší hospodě upsat verbířům do nějakého pluku, který právě přijímal nové rekruty, a než by řekl „Jeden za všechny,“ už by stál na „buzerplace“ se zbraní v ruce a učil se jednotlivé polohy pro nabíjení a střílení z muškety.
Nedostal by ani ikonický kazak, a jelikož byla textilní produkce v té době velmi omezená, jeho kalhoty, košile i kabátec by se velmi podobaly těm, jaké by nosili civilisté (rozhodně by na sobě ale neměl kožené gatě a kamizolku jako nosí herci napříč filmovými a seriálovými adaptacemi. Kožené oděvy byly velmi vzácné, drahé a nepraktické, proto je ani šlechta nenosila).
Křížem přes prsa by se mladému mušketýrovi houpal bandalír, na kterém by cinkaly dřevěné odměrky na jednotlivé dávky střelného prachu, kterým se dnes často říká apoštoly (protože jich bylo nejčastěji dvanáct).
Další osudy mladého d’Artagnana by byly velmi jednotvárné – buď by cvičil s mušketou, pochodoval, nebo čekal v táboře a hrál karty, případně by drancoval nepřátelskou (v nouzi i vlastní) zemi, aby si zajistil jídlo. Žold totiž nepatřil k nejpravidelnějším. Není proto divu, že Dumas zvolil elitní gardu s výsadami a postavením, aby mohl rozehrát svůj příběh.
Jedna puška armádu nedělá
Pojďme se ale podívat na mušketýry jako takové ještě trochu ze široka. Jistě se nabízí otázka, jak to, že v 16. a 17. století je člověk s palnou zbraní jen prostým blátošlapem a nedominuje bojišti?
Inu, palná zbraň sice byla technologický skok, ale její přesnost a kadence (řekněme) v polovině třicetileté války ještě nebyla tak vysoká, aby nahradila ve výzbroji píky a další chladné zbraně. Velitelé armád spoléhali nejen na střelný prach, ale i na starou dobrou pěchotu s dřevcovými zbraněmi v rukou.
Dlužno podotknout, že toto už byla doba, kdy sláva rytířů cválajících na koních do boje více méně pominula. Jejich poměr cena-výkon už prostě nestačil a z bojišť je vytlačilo právě masivní nasazení pík a palných zbraní.
Jak je tedy možné, že se nepřesné a selhávající muškety staly základem armády? Použití palných zbraní bylo jednoduché a účinek velmi efektivní. Nic víc v tom nehledejme.
Vycvičit střelce například z kuše, trvalo týdny, o střelbě z luku ani nemluvě. Angličané dokonce vytvořili speciální kastu obyvatel, která nemusela robotovat na panském výměnou za to, že se budou cvičit v lukostřelbě a pak půjdou do války.
S mušketou jste dokázali v relativně krátkém čase vyškolit i naprosto tupého sedláka, který ještě ráno nepoznal, pravou nohu od levé. Naládování muškety zabralo čas, ale byla to práce mechanická – nasypat prach, vložit kuli, namířit a vystřelit. To se dá nadrilovat za pár dní.
Zbytek práce odvede za střelce rychle hořící střelný prach, který pošle olověnou kuli o průměru několik málo centimetrů obrovskou rychlostí udaným směrem. Od střelce se chce, aby držel zbraň správnou stranou k nepříteli.
A teď si představte, že tento velmi laciný, přesto velmi nebezpečný, voják není sám. V jednotce měl okolo sebe stovku a víc podobných. Těchto jednotek byly v armádě desítky. Když pak společně namířili správným směrem a vystřelili, to by v tom byl čert, aby alespoň pár střel nenašlo svůj cíl.
Kule navíc probíjely pancíře, nebo do nich narážely takovou silou, že tělo zakuté ve zbroji minimálně ošklivě pocuchaly, takže ani ten nejlepší platnéřský výrobek nezaručoval účinnou ochranu.
Tento nastoupený trend už v armádách zůstal a jak se pušky stále více zdokonalovaly, postupně z bojišť mizeli i pikenýři a další pěchota bojující jen chladnými zbraněmi.
