Nolanova Odyssea je velkolepý, temný a místy až fyzicky vyčerpávající návrat domů. Tři hodiny vás drtí vinou, násilím, atmosférou a zvukem, který občas útočí víc než samotní bohové.
Christopher Nolan konečně natočil svoji vysněnou adaptaci homérského mýtu – Odyseu. Na zdánlivě jednoduchém příběhu odhaluje, jak bolestivý dokáže být návrat domů a jak nejednoznačná postava ithackého krále je. Snímek ve třech intenzivních hodinách ustavičně dráždí divákovu fantazii a souběžně jej drtí přehnaným zvukem, který mu rozvibruje všechny kosti v těle. Úžasné to je.
Odyssea patří mezi základní stavební kameny kultury západní civilizace. I když jsme nečetli původní text ani některé ze stovek převyprávění a interpretací, stejně víme (aspoň matně), co postava jménem Odysseus udělala a že procházela nějakými zkouškami a překonávala překážky na cestě domů.
Nolan ve svém filmu vypráví příběh tak, aby byl divácky atraktivní, ale zároveň byl všechno jiné než lineární převyprávění mýtu, jak jej známe třeba ze Starých řeckých bájí a pověstí Eduarda Petišky. Adaptace původního řeckého mýtu popisují cestu s mnoha zastávkami a překážkami, dokud se ithacký král nevrátí domů. Samo o sobě je to dramatické, napínavé a divácky vděčné, ale stále stejné.
Nová filmová adaptace rozdrobila původní vyprávění na drobné kousky a z nich sestavila na první pohled velmi nesouvislé vyprávění. Je to však jen dojem. Režisér má příběh plně pod kontrolou a s naprostou jistotou a elegancí jím provádí i diváka.
Úvodní sekvenci filmu tvoří řada scén, kde vystupuje spousta postav na různých místech, a dokonce i v různých dějových časech, ale divák se v nich naprosto perfektně orientuje, aniž by k tomu filmaři potřebovali jediný vysvětlující titulek nebo část dialogu.
Bolestivý návrat
Příběh vytváří velmi dlouhý a košatý oblouk, který není jen o samotném návratu domů. Nolan ve svém vyprávění výrazně pracuje se starořeckým konceptem pohostinnosti (xenie), který hraje důležitou roli už v původní předloze. Opakuje to minimálně jednou za deset minut, až to začíná být otravné, ale vysvětluje tím chování mnoha postav i osudy těch, kteří xenii porušují.
Výraznou součástí filmu je také koncept nostos, neboli hrdinův návrat domů – většinou bolestivý (což dalo vzniknout slovu nostalgia). Není to však jen lineární popis fyzické cesty domů, Odysseus si z Tróje odnáší také obrovskou nálož viny, která jej trýzní. A Nolan nezanedbatelnou část filmu věnuje budování důkazů, proč má Matt Damon na stříbrném plátně deprese ze všech těch válečných zločinů a zrad, kterých se jeho postava dopustila.
My vnímáme Odyssea jako víceméně kladnou postavu, která svou chytrostí přelstí nepřátele, a nakonec dopluje domů. Jenže i v původní předloze není tato postava tak jednoduchá a kladná a všechna její rozhodnutí mají ošklivé následky na obě strany. Pojem hrdina v pojetí antického Řecka totiž není klaďas, který vykonává dobro, ale prostě ústřední postava s nějakým výrazným rysem, který stojí za jeho úspěchem i utrpením.
Nolan tak vypráví příběh plný morálního váhání, odpovědnosti za vlastní činy a pochybností, zda rčení: „Účel světí prostředky,“ má ještě smysl. A to neplatí jen pro Odyssea, ale výrazně se to promítá i do hlavního záporáka celého příběhu Antinoa, kterému tam Nolan přimyslel malou příběhovou linku o zradě a obětování, kterým podporuje své ústřední vyznění filmu.
Díky pečlivě rozvrženému scénáři se všechny tyto koncepty a témata projevují postupně, takže když se začnou v závěru snímku propojovat a spět k závěrečnému vyvrcholení, divák má dostatek informací, aby věděl, proč se tak děje.
Pomalu vpřed
Film není vyprávěný ve zbrklém a zběsilém tempu, ale navzdory mnoha dramatickým a akčním scénám je poměrně rozvážný a dává důraz na vybudování pořádné atmosféry. V samotném závěru ale výrazně a bezdůvodně zpomalí. Po dvou a půl hodině v kině se závěr stává téměř neukoukatelným a očekávatelné vyvrcholení se zbytečně oddaluje.
Už první obrázky z filmu a trailery vyvolaly obří vlnu nevole, jak moc je adaptace neřecká. Zbroje, zbraně, lokace, herci, nic nebylo tak, jak by mělo být podle archeologických nálezů nebo podle moderních idealizovaných představ heterosexuálních bělochů o řecké kultuře. Nolan téměř v každém záběru dělá vše pro to, aby se vyhnul pokusům o zobrazení starořeckého prostředí.
V tomto směru jsou jeho kulisy, kostýmy a rekvizity všechno, jenom ne historicky správné. Ale je z toho jasně patrné, že se o to ani nepokoušel, protože by to bylo zbytečné.
Nová filmová Odyssea není dokument o antickém Řecku, je to příběh o muži trýzněném vinou za své činy na cestě domů a každou svou částí se film snaží toto vyznění podporovat a nějak na diváka zapůsobit. Proto Nolan a jeho spolupracovníci jen nevzali původní historické oděvy i zbraně a nenavěšeli na ně volány a ostny jenom proto, aby to vypadalo cool.
Vytvořili téměř až fantasy prostředí, které se odehrává jen ve vágně ukotveném časoprostoru, nebo jinak řečeno v nadčasovém univerzálním mýtu. Proto tam Odysseus běhá v černých kalhotách ve středověkých pevnostech na pobřeží jak z Islandu a vůbec to ničemu nevadí.
Proto je i tolik kritizovaná postava Agamemnóna naprosto v pořádku. On tam nevystupuje jako postava krále, ale jako princip, jako samotná válka, která vytrhla tisíce mužů ze svých domovů a donutila je vraždit. Proto se tak odlišuje od ostatních a tyčí se nad lidmi jako majestátní temný megalit s děsivou maskou a zlatými obratli na přílbě.
Poctivé filmové řemeslo
Nolan vypráví příběh s pomocí všech dostupných prostředků. Absence počítačových triků jej nutí využívat to, co si dnešní filmaři už nedokážou ani představit – divákovu představivost. Díky moderním technologiím není problém na filmovém plátně ukázat výbuchy planet, kouzla, draky nebo dokonce vrátit na stříbrné plátno mrtvé herce (jakkoliv nemorální to je). Divák se tak stává jen otupělým konzumentem, kterému filmaři ukazují to, co chtějí, aby viděl v přesně definované podobě.
V Odysee je to jiné. Asi nejlepším příkladem může být scéna z chaloupky čarodějnice Kirké, kde posádka ithackých námořníků projde razantní proměnou. Nolan tu neukáže vlastně skoro nic, ale za pomoci velmi intenzivních zvuků, skřeků, trýznivého hudebního doprovodu a jen letmých naznačujících záběrů nechává pracovat divákovu představivost.
Proto je to tak děsivé, protože sice jakoby víme, co tam je, ale zároveň to nevíme úplně přesně a lidská mysl se z podstaty nejvíce bojí toho, co nezná.
Dlužno podotknout, že kromě takto rafinovaně budovaných hororových scén tu má i klasické bafáky, kde divák téměř až vyskočí z křesla, aby jej tam vzápětí zase vrátilo děsivé křupání a mlaskání drcených lidských těl.
Nolan používá klasické filmařské triky, staví na scéně skutečně domy a pak je i zapaluje. Má to ale i své zápory. Zmlsanému diváckému oku uvyklému na barokně bohaté a přeplácané kulisy plné světla se bude celá Odyssea zdát naprosto chudá a strohá. Jenže tím se vracíme k původní myšlence – Nolan netočí dokument o antickém Řecku, proto ořezává nepodstatné detaily, jimž by zahltil divákovu mysl.
Plně se soustředí na sdělení, které chce předat, a nekomplikuje to přehnaně nakašírovaným obalem. Jinak řečeno, tady má obsah přednost před formou.
Zvuk jako beranidlo
Ještě jsem nezažil, aby mě film doslova zatloukl do sedačky a pak mě tam další dvě a půl hodiny soustavně udusával zvukovou náloží srovnatelnou se startem stíhačky. Říci o Odysee, že je hlasitá, by bylo hrubé podcenění situace.
Nolan využívá každé procento kapacity reproduktorů v kině a do diváků pouští vlnu za vlnou ostrých, hlasitých, téměř až brutálních zvuků, které slabším povahám téměř vyvolávají arytmii. Dřevo praští, muži křičí, meče řinčí, a to všechno doplňuje dunivé bubnování. Filmaři ze zvuku vytvořili naprosto samostatné médium, které buduje opravdu silný divácký zážitek.
Vlastně tak ospravedlňuje návštěvu kina, protože až si budeme Odysseu pouštět doma, tak televize, byť doplněné o zvukovou aparaturu, nedokážou napodobit téměř hmotný zvuk z kina.
Další Damonův drahý návrat domů
Matt Damon si už vybudoval pověst herce, který se náročně a za cenu spousty peněz a lidských životů nějak vrací domů. Technicky vzato, jiný herec by ve filmu, jehož ústředním motivem je návrat domů, asi ani hrát nemohl. Nicméně, v roli ithackého krále tu Damon předvádí výborný herecký koncert. Příběh mu sice nedovoluje divoké zvraty, ale v tragické roli héroa trýzněného nepřízní bohů vysloveně exceluje.
Výborně jej doplňuje Antinoos Roberta Pattinsona, který v každém Nolanově filmu dokazuje, jak skvělý herec to je. Je správně zlý a slizce zbabělý. Zmínit musíme i Himeshe Patela coby Odysseova pobočníka a tak trochu jeho morální zrcadlo. V jeho vykulených očích se dobře promítá vina za činy jeho krále.
Film je dlouhý a vystupuje v něm spousta postav hraných velmi dobrými známými i neznámými herci. Nikdo proto vysloveně svým excelentním výkonem nezastiňuje ostatní nebo neposouvá vnímání filmu. V tomto ohledu je vidět, jak důkladná byla práce režie.
A co ta Helena?
Asi ale čekáte, kdy už zmíním tu černou Helenu, že? V podmínkách Nolanova filmu je úplně jedno, jestli je to černoška, Asiatka nebo zelená plastová figurína. Ve filmu má tak nicotnou roli, že hádka o její obsazení je spíš ukázkou toho, jak moc kazí naši kulturu anonymita a bezpečí internetu.
Postava Heleny tu slouží jen jako další dílek skládačky vytvářející obraz o krutosti války a o tom, že když něco získám, není to nikdy takové, jaké jsem si představoval. Je to symbol, jehož forma nehraje roli.
Nicméně, zpátky k filmu. Nolanova Odyssea je v každém ohledu film stvořený pro kina. Vznikla tak, aby diváci odcházeli s pocitem, že potřebují aspoň den volna na strávení zážitku. Po obsahové i formální stránce je to skutečně zážitek.
Neříkám, že vždy bude pozitivní. Autoři se tu nesnaží o další Piráty z Karibiku, ale ve Středozemním moři. Je to temný a vážný příběh, který zpracovává známé i méně známé aspekty starého literárního díla. Nesnaží se je interpretovat moderním a na hlavu postaveným způsobem, ale pracuje s univerzálními motivy. Není to jen laciné poselství: „Válka je špatná,“ ale je to velký mix odpovědnosti, následků vlastních činů, viny a trestu.
Z kina tak nebudete odcházet vysmátí, ale rozhodně s pocitem, že to byl zážitek.
Odyssea
USA, Velká Británie, 2026, 173 min
Režie: Christopher Nolan
Scénář: Christopher Nolan
Kamera: Hoyte van Hoytema
Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: Matt Damon, Tom Holland, Anne Hathaway, Robert Pattinson, Himesh Patel, Andrew Howard, John Leguizamo, Jon Bernthal, Charlize Theron, Lupita Nyong’o, Zendaya a další
Čtěte dál
Mohlo by vás zajímat
Film & TV Tenet dalece předčil všechna očekávání a nabízí náročnou, skvěle natočenou hru s časem, která se postupně začne vysvětlovat sama od sebe
PC a videohry Bohové, hrdinové a konflikty: Cyclades se vrací v legendární edici
Knihy Osvícení: strhující hororová klasika od mistra Stephena Kinga
Film & TV Napoleon: historický velkofilm, který klouže po povrchu vztahů a historie
