Jean-Luc Picard čelil během své kariéry mnohým smrtelným hrozbám, mimozemským invazím, i morálním dilematům. Ta nejtěžší mise v životě ho však teprve čeká. Na jejím konci už nic nebude jako dřív.
Zasazení
Než se dostaneme k samotné recenzi, bude dobré si ujasnit, kam vlastně kniha ve Star Trek vesmíru patří. „Nejposlednější z nadějí“ nemá žádnou vazbu na Star Trek romány, které dosud vyšly. Jejich děj ignoruje a je nutno ji brát jako zcela samostatnou, oddělenou dějovou linii.
Navazuje pouze na seriálovou Novou generaci a TNG filmy, především pak Star Trek: Nemesis, a také na první remake J. J. Abramse, i když tam je už návaznost sporná. Pokud jste tedy z novodobého Star Treku vůbec nic jiného neviděli ani nečetli, jste vlastně v pozici ideálního čtenáře.
Co se týče seriálu Star Trek: Picard, kniha je jeho prologem a končí scénou, kterou vidíme v úvodu čtvrté epizody. Tato recenze předpokládá, že alespoň k tomuto místu jste seriál viděli – v opačném případě počítejte s těžkými spoilery, anebo raději nečtěte dál.
Otevřené karty
Pokud bychom měli děj románu brutálně zjednodušit do jediné věty, bylo by to snadné: Kterak se Jean-Luc snažil zachraňovat Romulany a nepovedlo se mu to. Una McCormack hraje s otevřenými kartami – už od samého počátku víme, že všechno skončí Picardovou trpkou rezignací a odchodem do ústraní rodinné vinice. „Nejposlednější z nadějí“ není typem knihy, kde jde o to, co se stane, ale jak se to stane.
Situaci sledujeme od úvodního okamžiku, kdy vychází najevo, že slunce romulanského domovského systému se změní v supernovu, což bude znamenat zkázu nejen pro Romulus, ale i několik desítek obydlených planet v okolí. Evakuovat bude nutno miliardy lidí, a to během pouhých pár let.
Romulanské impérium samo není schopno takovou akci zvládnout, neochotně tedy přijímá nabídku pomoci od svých dlouholetých nepřátel z Federace, a Jean-Luc Picard povýšený na admirála, se ujímá s novou vlajkovou lodí U.S.S. Verity (všimněte si jména dcery autorky v medailonku…) velení největší záchranné operace v dějinách Hvězdné flotily.
Problémy, kterým musí čelit jsou značné, počínaje zoufalým nedostatkem lodí, přes machinace obávané romulanské tajné policie Tal Shiar, až po odpor mnohých lidí vůbec Romulanům pomáhat, protože staré nepřátelství není zdaleka zapomenuto.
Přesto se zkraje zdá, že se potíže podaří vyřešit a Picardovo nadšení a víra v ideály Hvězdné flotily dokáže přebít všechno. Jenže po dílčích úspěších začínáme sledovat první trhliny.
Nic není zadarmo, každý kompromis má následky, a některé hory ani nadšení nepřekoná.
Boční linie románu pak sledují zákulisní výměny především na straně Federace a také excentrického génia Bruce Maddoxe, který je donucen s krajním odporem odsunout svou životní práci v podobě stvoření nového vnímajícího androida, a věnovat se vývoji „hloupých hraček“, syntetiků, pro potřeby stavby lodí.
Právě vzpoura syntetiků a osudná devastace loděnic na Marsu představuje nakonec poslední ránu Picardovu snažení.
Hlavně nenápadně
Zatímco v TNG a knihách byli dosud Romulané zobrazování jako „pouze“ trochu víc paranoidní, Una McCormack nám předkládá něco zcela nového: Druh, u nějž touha po soukromí, skrývání a důvěrnosti prochází každým aspektem civilizace od mytologie přes umění až po architekturu.
Domy s falešnými dveřmi a únikovými podzemními chodbami. Bludiště u aristokratických sídel, která testují inteligenci návštěvníků. Koncerty s oddělenými hudebníky, kteří neví, co dohromady hrají. Pokud je v Nejposlednější z nadějí něco skutečně fascinující, je to tento obraz romulanské civilizace, který je zvolna vykreslován, a spolu s ním se vynořují stále palčivější otázky.
Pokud být zachráněn znamená hlavně důvěřovat svým zachráncům, jak zachraňovat ty, co nevěří vůbec nikomu?
Jak zachránit lidi, pro které je zachování jejich způsobu života cennější než život sám?
Do jaké míry je správné vyrvat v zásadě velmi starobylou i specificky hrdou civilizaci z kořenů a vnutit jí nový řád – byť by ten starý byl až příliš prohnilý?
Picardovo rozhodnutí, začít vozit romulanské přesídlence do pohraničních světů Federace poté, co z první ruky pozná, že pro Impérium jsou řadoví občané jen položky na odpis (a hůř, většina Romulanů to víceméně trpně přijímá, protože tak to u nich zkrátka chodí), je navíc vodou na mlýn populistickým politikům jako Olivia Questová, která si buduje agendu na heslu „pro Romulany je nejlepší romulanský prostor.“
Což v dané situaci sice v konečném důsledku znamená jen decentně vyjádřené „nechme je chcípnout,“ ale romulanský prostor je daleko, a co oči nevidí, srdce nebolí.
Analogií a paralel se při čtení knihy vynořuje spousta, jedna temnější než druhá, a pasáže jako krutá hra, kterou Tal Shiar sehraje s nepohodlným astrofyzikem Nokimem Vritetem, opravdu bolí.
Stejně tak děsivá hloupost, jakou až příliš mnoho zúčastněných předvádí tváří tvář katastrofě kosmických rozměrů. V tom ohledu není „Nejposlednější z nadějí“ příjemné čtení. Až příliš často se mi připomínala díla jako seriálový Černobyl, což bylo nepochybně záměrem.
Příliš na vodě
Bohužel, „Nejposlednější z nadějí“ má i stinné stránky. Mají společného jmenovatele: Fakt, že v době psaní musela Una McCormack znát jen příliš málo z děje seriálu, jehož scénář vznikal až příliš improvizovaně. Výsledkem je, že celé dílo místy podivně plave, a hlavně oproti seriálu nepřináší prakticky nic nového.
Chtěli byste vědět něco tom, co se děje jinde ve Federaci? Jak si vede Worf coby nový kapitán U.S.S. Enterprise-E? Kam se poděly ostatní známé postavy vyjma La Forge? Odkud se vzala borgská krychle na romulanském území?
Nic z toho se nedozvíte, dokonce i nakousnutá narážka, že exploze romulanského slunce možná nemá úplně přirozený původ, je prostě opuštěna. Alespoň tedy zatím.
Vlastně jediné, o čem zjistíte víc, je vztah Bruce Maddoxe s Agnes Jurati, jenže i to je ve výsledku problematické, protože prohlubuje rozpačitý dojem z postavy Agnes v seriálu.
Una McCormack jako by zpívala v romulanské nejednotné polyfonii: Improvizuje na melodii, kterou nezná, a zejména v poslední třetině si toho nejde nevšimnout. To je snad jediný výraznější nedostatek románu.
Shrnutí
Nejposlednější z nadějí je něco nečekaného, a rozhodně vynikající čtení. Pokud bychom ji srovnali s novelizacemi filmů nebo seriálových epizod, je rozdíl přímo propastný, což ještě zdůrazňuje pevná vazba a vynikající překlad.
Avšak je to román, který spíš, než prolog seriálu tvoří jeho doplněk, a zároveň námět k zamyšlení. Očekáváte-li ohňostroj akce nebo objasnění záhad, budete muset počkat na další knihy, které doufejme ještě přijdou. Protože směr, kterým se tento Star Trek vydal, je stejně nečekaný, jako fascinující.
Una McCormack: Star Trek: Picard – Nejposlednější z nadějí
Vydal: Nakladatelství Laser, 2020
Překlad: Jakub Marek
Obálka: Alan Dingman
Počet stran: 340 / pevná vazba
Cena: 323 Kč
