Nástupce Tarantina a scénárista Marťana rozehrává v El Royale hru o přežití s překvapivým finále

Malý hotýlek uprostřed ničeho. Znuděný recepční a čtyři tuctoví hosté. To nezní jako příliš zábavný motiv, že? Opak je ovšem pravdou. Právě toto jsou totiž kulisy, ve kterých se roztáčí ty nejdramatičtější a nejabsurdnější kolotoče událostí. A tento konkrétní jede opravdu rychle. Tak se připoutejte a pojďte se na to podívat s námi.

Nikdo a nic není tím, čím se zdá být

Tato parafráze na dnes již okřídlenou větu ze seriálu Twin Peaks vystihuje podstatu snímku naprosto dokonale. Pokusím se děj popsat jen velmi opatrně a v náznacích, abych nic nevyzradil, neboť překvapení je snad největší devízou díla, ale rozhodně se nebudu zlobit, pokud tuto část přeskočíte. Zpětně si totiž myslím, že nejvíc si toto dílo člověk užije, pokud o něm neví vůbec nic.

El Royale je hotýlek na hranici dvou amerických států, přičemž svou největší slávu má již za sebou. Kdysi populární útočiště umělců, politiků a jiných prominentů je v době, v níž se film odehrává, již jen stínem své někdejší slávy. A to tak moc, že uhrovitý recepční, který je zároveň správcem i barmanem, je očividně překvapen, když se v jeho recepci sejdou hned čtyři hosté. 

Starý a trochu zakřiknutý kněz, neúspěšná zpěvačka, která tře bídu s nouzí, užvaněný prodavač vysavačů s charismatem placatého kamene a atraktivní záhadná žena, jež si drží ostatní pěkně daleko od těla. K čemu se to tady schyluje? Bude to konverzační komedie? Nebo to má celé nějakou souvislost s vraždou a penězi ukrytými v podlaze jednoho z pokojů? To je mimochodem informace, kterou se dozvíte hned z prologu, takže žádný spoiler.

Nebojte, nebudu vás o překvapení a zvraty připravovat, takže zopakuji jediné. Na tomto místě nic není tím, čím se zdá být, a tak horská dráha děje začne nabírat rychlost dřív, než stačíte říct „Podává se večeře“. A nemyslete si, že to bude jen o stoupání nahoru a sešupech dolů.

Čeká vás řada zatáček, kliček a obratů, až vám z toho půjde hlava kolem. Ne ale tolik, abyste měli pocit, že se ztrácíte a nedává to smysl. Každopádně si myslím, že se nebudete ani na okamžik nudit, což se u snímku, který má skoro dvě a půl hodiny nestává úplně často.

Překonal žák mistra? 

Za snímkem stojí mladý tvůrce Drew Goddard, jenž si v tomto případě střihl režii i scénář a který má větší zkušenost se seriály než filmy. To obvykle nebývá dobrá zpráva, v tomto případě to však neplatí. Je sice pravda, že Goddard je úspěšný seriálový tvůrce, který má na kontě kultovní kousky jako Buffy, přemožitelka upírů nebo Ztracení, ale zároveň se může chlubit i povedenými filmovými počiny.

Jeho filmografie sice není příliš obsáhlá, ale zato v ní nalezneme v podstatě samé kvalitní kousky. Ať již se jedná o katastrofický thriller Monstrum, zombie thriller Světová válka Z nebo sci-fi thriller Marťan.

Jak je asi patrné, Goddard si libuje v žánru thrilleru a Zlý časy v El Royale nejsou výjimkou. Obsahují sice pár komediálních momentů, ale ty jsou tak nějak uměřené a hlavně poněkud bizarní, takže do kontextu díla dobře zapadají. Ono se tomuto spojení ani není moc co divit, neboť mladý autor se v tomto případě rozhodl velmi otevřeně inspirovat tvorbou Quentina Tarantina, kde se vše výše zmíněné potkává pravidelně.

Ano, Zlý časy v El Royale nezachází v bizarnosti a absurditě tak daleko jako některé Tarantinovy kousky, přesto si myslím, že podobnost je patrná již z kraje filmu. Minimálně tím, že se autor rozhodl tarantinovsky rozdělit celý počin na kapitoly, přičemž každá z nich zachycuje události optikou jedné z postav, což tvoří celkovou mozaiku děje.

Nemůžu říct, že by to bylo vysloveně originální, ale zároveň to není úplně obvyklé, takže pro mě byl tento přístup k vyprávění vítaným zpestřením již tak napínavého příběhu. 

Další nespornou zajímavostí je i přítomnost známých hereckých tváří, kterých je v takto komorním snímku docela dost. Skvěle hrajícímu Jeffu Bridgesovi to s kolárkem opravdu sekne, a až jsem skoro zatlačoval slzu, jak nám ten Big Lebowski zešedivěl. Dakota Johnson sice za sebou nemá zdaleka tak oslnivou filmografii, ale díky soft pornu Padesát odstínů bůhvíčeho ji zná alespoň podle jména kde kdo.

Nutné je nicméně přiznat, že v tomto díle byl její herecký výkon naprosto v pořádku, minimálně nerušil, a ačkoliv možná nemá úplně stejný prostor jako ostatní hosté, svých chvilek se zhostila se ctí. Za zmínku pak stojí i jméno Chrise Hemswortha, které určitě není cizí milovníkům popkultury. Přiznám se, že jsem nikdy nepropadl Star Treku a že fandím více stáji DC než Marvel, ale fanoušci superhrdinské série Avengers a zmíněného Star Treku Chrise znají jistě velmi dobře.

Když si to shrneme, vychází nám, že doposud úspěšný režisér s dobře našlápnutou kariérou se inspiroval u jednoho z nejkultovnějších žijících režisérů, aby vytvořil thriller našlapaný k prasknutí zvraty, do něhož přimíchal notnou dávku docela temného humoru.

Rád bych řekl, že se Goddardovi podařilo Tarantina překonat, neboť tyto bombastické proklamace vždy zaujmou, ale nejsem si tím zcela jist. Mně osobně se na tomto snímku líbilo, že je temnější a přece jen vážněji laděný než Tarantinova tvorba, takže je to stále výrazně více thriller než komedie.

Nemyslím si ovšem, že by Zlý časy v El Royale kdy získaly takový status jako mají dnes tarantinovky. Samozřejmě, subjektivně bych mohl tvrdit, že tento film je minimálně lepší než některá Tarantinova díla, ale oproti nim jej trápí jeden důležitý problém. Vzhledem k tomu, jak moc stojí na ději a zvratech, nabízí se otázka, nakolik by divák chtěl vidět tento dvouapůlhodinový kus znovu, když již bude znát pointu.

Na Tarantinovy snímky se lze dívat opakovaně mnohem snáze díky jejich bizarnímu humoru a jednotlivým hereckým výkonům, přičemž děj stojí tak nějak v pozadí. Řekl bych, že u Tarantina jsou v celkové mozaice snímku pořád důležitější jednotlivé kapitoly, kdy každá je svébytné umělecké dílo. Vzpomeňte třeba na Hanebný pancharty. Ve Zlých časech ale vše mnohem víc stojí na finálním rozuzlení, takže při jeho znalosti se část kouzla ztrácí. Nic to ale nemění na tom, že se celkově jedná o výborný snímek.

Krátké zhodnocení nakonec

Již několikrát jsem naznačil, že se mi tento film opravdu hodně líbil, a to zejména svým množstvím často nečekaných zvratů, povedenými hereckými výkony a chytře napsanou a umně zpracovanou zápletkou. Ta je zároveň – jak jsem taky výše uvedl – i určitou slabinou, neboť po jejím prozrazení vám asi odpadne hlavní důvod, proč se na toto dílo podívat znovu. Ale to už tak nějak patří k údělu thrillerů se silným příběhem. 

Když už jsme u těch slabin, kterých není tedy moc, tak musím zmínit ještě jednu, která mi přišla docela důležitá. Ačkoliv se na začátku filmu velmi řeší skutečnost, že hotel El Royale stojí na hranici dvou států, s touto skutečností pak není dále výrazněji pracováno. Mohl by stát na skále jako hotel Overlook nebo uprostřed města jako hotel Dolphin a vyšlo by to nejspíš úplně nastejno. 

Jiné zásadní výtky lze ale hledat opravdu jen obtížně, takže si závěrem dovolím jen prosté konstatování, že se jedná o vynikající záležitost, kterou stojí za to vidět.

Zlý časy v El Royale

Mysteriózní / Thriller
USA, 2018, 142 min

Režie: Drew Goddard

Scénář: Drew Goddard

Kamera: Seamus McGarvey

Hudba: Michael Giacchino

Hrají: Jeff Bridges, Cynthia Erivo, Dakota Johnson, Jon Hamm, Chris Hemsworth, Cailee Spaeny, Lewis Pullman, Nick Offerman a další