Tomáš Sekerka je ctitelem Kulhánka, Žambocha a Kopřivy, tedy těch, kteří tvoří takzvanou českou akční školu. Zároveň má vřelý vztah k novým technologiím. Obojí se snažil skloubit ve své prvotině Nájezdník z pustiny. Že se nese tak trochu v duchu filmu Mad Max: Fury road by mělo být spíš plus.
Kdysi dávno bylo nebe modré, slunce svítilo tak, že ses do něj nemohl ani podívat a na noční obloze zářily myriády hvězd. Jen málokdo z lidí si to pamatuje.
A jen sem tam někdo si vzpomene na dvanáctý červen roku 2076, den kdy oblohu zahalila fialová Clona.
Období temna, které po příchodu Clony trvalo asi rok, přežilo jen málo lidí. A z těch, kteří přežili, nezůstal nepoznamenaný skoro nikdo. Přesto na troskách světa znovu povstala civilizace.
A i když už jednotlivé vlády dávno smetl čas, je tu nový vládce. V mega městech vládne všemocný TechCorp a v pustině Rubínový bůh.
Rok 39 až 41 po Době temna – Jeníček a Mařenka ve světě po apokalypse
Život na farmě v pustinách nebyl pro malého Erika a jeho sestřičku Nikki žádná legrace. Otec alkoholik a náboženský fanatik vládl své rodině krutou rukou. Že tloukl syna a manželku bylo na denním pořádku, stejně jako to, že zneužíval svou starší dceru tak dlouho, až ji dohnal k sebevraždě.
Když se však na farmě jednoho dne objevili nájezdníci z pustiny, život obou sourozenců rázem nabral jiný směr. Zda k lepším, či horším zítřkům je otázkou.
Rok 46 po Době temna – Nájezdník a korporátní vědecká pracovnice
Pustinou se prohání Klan. Jedním z jeho členů je mladík, který si říká Duch pouště.
Z malého ukňouraného kluka jménem Erik se stal fanatický vyznavač Omni Pugane, vzhlížející k Zřítelnici Rubínového boha, válečník a takřka nezničitelný stroj na zabíjení. Anebo možná ne. Totiž ani sám Erik neví, jestli v Rubínového boha věří, nebo ne.
Malá Nikki se také změnila. Teď žije v jednom z mega měst, která vyrostla z trosek Spojených států amerických a říká si Nikkol. Jakožto jedna z „nadaných“ má možnost vybudovat si silnou pozici ve Společnosti.
Protože TechCorp neboli Společnost je jediný, kdo vládne světu mega měst. Problém je ovšem ten zatracený virus, který se šíří sítí a napadá a zabíjí všechny obyvatele bez rozdílu, ať jde o obyčejného IT nádeníka, nebo vrcholového manažera.
Síť (něco jako náš internet) je totiž to, co spojuje všechny obyvatele mega měst. Vlastně i válečníci klanu se na ni dokážou připojit.
Dvě dějové linky v postapo rytmu
Po krátkém, ale depresí a zmarem prodchnutém úvodu nám autor nabídne dvě dějové linie. Ta jedna sleduje Ducha pouště a jeho trnitou cestu za pomstou klanovému vůdci. On byl totiž tím mužem, který kdysi vtrhl na farmu jeho rodičů a unesl malého Erika do pustiny.
Erikova pouť je roubena násilím, epickými bitkami a potoky krve. Zároveň nám ukazuje jak tvrdý je život v pustině. Jasně stanovená hierarchie v klanu a velice přísné zákony jsou kromě víry tím, co podporuje ve válečnících klanu bojového ducha.
Vždyť i sám Erik se několikrát octne na pokraji smrti. A není to vždy vinou zběsilého nájezdu na nějakou vesnici. Protože i bratři v klanu si jdou občas vzájemně po krku. Někdy si čtenář říká, jak ten klan vůbec může držet po hromadě?
Druhou dějovou linií nás provází Erikova sestra Nikkol, která měla to štěstí, že byla adoptovaná manželským párem pracujícím pro nadnárodní konglomerát TechCorp.
Díky ní se seznámíme nejen s chodem mega měst, ale také s počítačovým virem KiSMET, který sužuje jejich obyvatele. Díky ní zjistíme, že život v korporátu není žádná sranda a kdo nevykazuje výsledky, skončí na ulici. Zde se autor věnuje technologiím budoucnosti mnohem více, než v Erikově dějové linii.
Akce, pustina a korporace
Zdá se, že tu máme zaděláno na pořádnou postapo jízdu. A je fakt, že veškeré akční scény, a že jich díky Klanu je více než dost, jsou skvělé a mají spád. Nicméně, především první třetina knihy se táhne neuvěřitelně pomalu a Erikovi trable se začleněním do klanové hierarchie působí pouze jako vata mezi akcemi.
Ostatně i zbytečné mlžení okolo náboženství klanu je na škodu. Přitom právě víra v Rubínového boha vede válečníky Klanu do nekonečných bitev. Jakoby si Sekerka myslel, že se čtenář spokojí se slovníčkem pojmů v závěru knihy a nebude si klást „zbytečné“ otázky.
Problém je v tom, že těch pojmů je docela dost a z kontextu leckdy nepoznáte, o čem je řeč. Sekerka se snaží barvitě a mnoha slovy popsat svůj svět, přitom nám o něm říká strašně málo. A to platí stejně tak pro mega město, v němž žije Nikkol jako pro Erikovu pustinu.
A když už jsem zmínil druhou dějovou linii. V té autor opravdu pěkně vykreslil neradostný život v korporátních službách, ale občas zbytečně zabředl do slepých uliček, které základní příběh zbytečně rozmělnily.
Ovšem závěrečná bitva má neskutečné grády a čtenář tak na chvíli zapomene na hluchá místa, kterých je v příbězích Jeníčka a Mařenky ze světa pod Clonou docela dost.
Závěr s možným pokračováním
Navíc je třeba autorovi přiznat, že umí opravdu dobře vykreslit pocity beznaděje člověka, který je na pokraji fyzických a duševních sil. To je jedna z věcí, kterých si čtenář užije opravdu dost. A to že kniha končí v půlce bitvy? Inu jde přeci jen o první polovinu příběhu.
Tu druhou snad brzy poznáme v chystaném pokračování s názvem Otrok megaměsta.
Zajímavý nápad a skvěle vygradované akce tak v důsledku sice ukazují, že má Sekerka potenciál stát se kvalitním autorem, ale hromada zbytečné vaty a dějových zádrhelů kazí dojem ze zajímavého příběhu.
Tomáš Sekerka: Nájezdník z Pustiny
Vydal: Nakladatelství Fantom Print, 2020
Obálka: Zuzi Maat
Počet stran: 384 / brožovaná vazba
Cena: 314 Kč
