Mrtví neumírají, ale symbolické umění ano. Asi tak by se dal shrnout poslední výtvor inovativního režiséra Jima Jarmusche, který se přesunul z role umělce a filosofa do nelichotivé roviny intelektuálního pozéra a chorobného negativisty.
Jarmusch před pár lety zabodoval symbolickým filmem Only lovers left alive s naprosto geniální myšlenkou.
Ekologické poselství prezentoval pomocí upírů – lidé otrávili planetu, jedí otrávené jídlo a pijí otrávenou vodu, jejich krev už není čistá a nesmrtelní páni noci na tuto nekvalitní krev pomalu umírají.
Do toho přidejte rozjímaní nad kulturou renesanční a moderní (první polovina dvacátého století), úvahy nad významem hudby, nad rozporem nezávislého a financovaného umění, Tildu Swinton a Toma Hiddlestona. Vzniklo z toho mistrovské dílo.
Poté, co tak inovativně zpracoval upírské téma, byl jsem více než zvědavý, jak se Jarmusch popere s další žánrovou klasikou: zombiemi.
Tupý konzument a tupý divák
V malebné vesničce Centerville se 783 obyvateli se seznamujeme s globální katastrofou v podobě polárního štěpení.
To způsobí přechýlení zemské osy, v důsledku čehož se změní rozložení dne a noci, a především starou dobrou zombie apokalypsu.
Epidemii sledujeme očima policejního dua Billa Murraye a Adama Drivera, kteří s ledovým klidem anglických gentlemanů přihlížejí infestaci nemrtvých, vybaví se patřičnými zbraněmi, vyrážejí na obhlídku městečka a prakticky nic nedělají.
Jejich hlídková činnost se protíná s linkou hrobnice Tildy Swinton, jež čelí hrozbě s pořádným stylem – mistrovským zacházením se samurajským mečem.
Panoptikum absurdních figurek doplňuje mj. Tom Waits jako Poustevník Bob, jenž z lesů pozoruje celou tragédii. Od začátku mu dochází, o co jde, pozorováním přírody předvídá tragédii dřív než média, je mudrcem komentujícím okolní dění.
Film má naprosto minimalistickou dějovou linku, tváří se jako směs absurdních gagů ve stylu toho nejsuššího anglického humoru, které dohromady nemají žádnou koncepci a jsou jen těžko propojené. Ve své primární rovině vyprávění film naprosto selhává.
Na konci vám Tom Waits pěkně na přímo vysvětlí, že zombie jsou jen symbolem konzumní kultury a pak můžete akorát pozorovat koncové titulky.
Příliš opaření na to, abyste se vzchopili natolik, abyste odkráčeli od obrazovky a rozhodli se jít dělat něco užitečného – třeba umýt nádobí nebo si oškrábat suchou kůži z paty.
Celá premisa filmu je vystavěná na symbolech pojednávajících o kritice konzumu a jeho tuposti.
Bohužel, samotné symboly nejsou dost skryté, jsou vykřičené nahlas jako frenetické předčítání z Evangelia v americké lokální televizi a jsou očividně prezentovány pro diváky, kteří mají být také pořádní tupci. Hlavně je nenechat, aby si něco domýšleli!
Modré záclony jsou prostě modré
Anekdota z oblasti literární interpretace vypráví o modelovém kritikovi, který se rozplývá nad tím, jak autor popisem modrých záclon symbolicky rozpráví o melancholických náladách člověka, zatímco autorovým skutečným záměrem bylo zkrátka jen napsat, že v pokoji jsou modré záclony – tečka.
Samozřejmě tak můžeme přistupovat i k Dead don’t die a film vnímat jako nelogický sled nepodařených suchých žertů, ale tím bychom ignorovali očividný symbolismus a nutnost interpretace.
Dovolím si teď sáhnout k významným spoilerům, jelikož si nemyslím, že by jejich vyzrazení poškozovalo váš zážitek z filmu.
Jarmush se snaží předkládat souhrnnou kritiku konzumní společnosti.
Mrtví se vrací k životu a místo toho, aby volali po mozcích, baží po tom, k čemu za života tíhli ponejvíc.
V momentě, kdy se vám před očima promenádují nemrtví hledající Iphony, sladkosti, gameboye nebo kdo ví co, stává se symbol tak očividným, že to jednoho pomalu otráví.
Navíc, opravdu si Jarmusch myslí, že si ze srovnání konzumu se zombiemi sedneme na zadek? Tohle už dělal Romero na konci šedesátých let (Night of the living dead, 1968).
Ve filmu není prakticky žádná pozitivní postava.
Ačkoliv Driver a Murray působí jako hrdinové, skutečně hrdinové příběhu, kteří mají situaci zachránit a likvidovat haldy nemrtvých mačetou a brokovnicí, Jarmusch je zahrnuje stejným opovržením.
Třebaže se tým policistů neřadí ke „konzumentům“, jejich ledový klid a fakt, že nikoho nezachraňují, je kritikou hned několikanásobnou. Za prvé – policie je institucí, která má chránit společnost, ale je zcela neschopná nás jakkoliv bránit před největší hrozbou – konzumem.
Za druhé – jejich stoické akceptování skutečnosti je čistým cynismem. Je krasné, že dokážou porozumět hrozbě, které čelíme, ale ani na osobní rovině nejsou ochotní s tím cokoliv dělat.
Projedou kolem obchodu, o kterém ví, že se uvnitř stále nachází živí, bojující civilisté, ale nepodniknou nic pro jejich záchranu a bez zájmu odjedou pryč.
V tu chvíli se ukazuje, že stoický klid tváří v tvář zombie apokalypse není dobrý anglický humor, ale právě jen další sociální kritika.
Skutečným gagem, alespoň trochu, se stává postava Tildy Swinton.
O té celé město ví, že je velmi zvláštní, věnuje se buddhismu a bushidu, trénuje boj s katanou a jako jediná se dokáže efektivně potýkat se zombíky.
Divák i okolní postavy stále přemýšlí, jaké skrývá tajemství a co je podstatou jejího podivínství – bez jakékoli postupné gradace si však pro Tildu akorát přiletí UFO a odnese ji pryč.
Jarmusch tak divákovi žertem předkládá, že lidé, kteří jsou schopni se kulturně rozvíjet, mainstreamovým konzumentům připadají jako někdo z jiné planety.
Další žert a ‚skryté‘ přirovnání, z něhož si jen těžko sedneme na zadek.
Podobných symbolů pak tvůrce vrší víc a víc.
Policistka, která psychicky nevydrží existenci zombií a spáchá sebevraždu tím, že se jim vydá – ergo obraz individualistické, nezávislé ženy, která nevydrží nápor většinové společnosti a podřídí se jejímu diktátu.
Waits v podobě poustevníka s rysy čaroděje, jenž coby mudrc má pomáhat hrdinům, ale stává se jen dalším nečinným pozorovatelem.
Geekovský prodavač v benzínce, který sice nákaze dlouho odolává, ale nakonec jej dostanou – příslušník subkultury, který akorát v menším měřítku kopíruje konzumní mainstream a zabývá se banálními, irelevantními úvahami s nulovou filosofickou hodnotou.
Změna rytmu dne a noci v důsledku vychýlení zemských pólů – kritika nezdravého režimu konzumentů, kteří jsou aktivní do hluboké noci a spí až do oběda.
Předem vyplněná tajenka
Jarmuschův film nakonec selhává jako film i jako poselství. Jeho symboly jsou příliš křiklavé, příliš očividné a neskýtají uspokojení z odhalení.
Jejich význam je jen negativistickým seznamem výčitek, co je se světem špatně. Neprovokuje k přemýšlení, zůstává brbláním řadového důchodce.
Navíc gradace a dramatické momenty nastávají pouze v rovině interpretační – tj. scéna je dramatická, jen pokud si ji převedete do roviny toho, co znamená, nikoliv sama o sobě.
Primární rovina, která vás celou dobu přesvědčuje, že bude mít nějaký děj, nějakou epickou linku, je jen oslím můstkem k poselství, které nám Jarmush možná měl předat spíš jako nahý chlap na ulici se zvonem a cedulí „Konec je blízko!“ než jako příspěvek ke světové kinematografii.
Nezbývá, než bez zaváhání a bez pochyb varovat – chcete-li absurdní komedii na závažné téma, tak se The Dead don’t die vyhněte. Chcete-li zombie komedii, tak se The Dead don’t die vyhněte.
Chcete-li pořádného Jarmusche, tak se The Dead don’t die vyhněte. Je to jen zohavená mršina, která vypadá, jako by ji roztrhalo divoké zvíře. Nebo možná skupina divokých zvířat.
Mrtví neumírají / The Dead Don´t Die
Režie: Jim Jarmusch
Scénář: Jim Jarmusch
Hudba: Jim Jarmusch
Hrají: Bill Murray, Adam Driver, Tilda Swinton, Chloë Sevigny, Steve Buscemi, Danny Glover
