Co vznikne, když smícháte nejslavnější román Stephena Kinga, jedno české maloměsto a nostalgické vzpomínání na vyrůstání v socialistickém Československu? Například nový český hororový román z pera Petra Bočka s všeslibujícím názvem Mízožravci. Přečtěte si, jak se povedl.
Martin Novák se vrací do rodného města, aby tu uložil s babiččiným popelem. Jeho návrat do míst, kde vyrůstal, ale doprovázejí pochybnosti: opravdu přináší smrt svým blízkým? A jakou roli v záhadných událostech hraje tajemný spolek Ochránců háje, jehož historie sahá až do středověku?
Právě tak začíná hororová novinka Mízožravci z pera hororového matadora Petra Bočka (na kontě má mimo jiné řadu publikovaných hororových povídek), kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Golden Dog. Pojďme se podívat, jak si Boček s románem poradil.
King versus Boček
Je ustáleným, přestože nepěkným zvykem literárních recenzentů srovnávat každou druhou hororovou novinku se Stephenem Kingem. A protože kdo jsme my, abychom bourali zažité pořádky, uděláme to taky.
Ne, teď vážně. Protože ruku na srdce, Mízožravci si o srovnání s Kingem vysloveně říkají. Ať už záměrná, nebo nezáměrná inspirace jeho zřejmě nejslavnějším románem To je totiž víc než zjevná. Stačí americké městečko Derry nahradit českým Kostelcem – a máte pokus o českého Kinga jako vyšitý.
Stejně jako King, i Boček vsází na atmosféru maloměsta (které má s tajemným zlem společného víc, než se na první pohled zdá), na dětské hrdiny a jejich dávno zasuté vzpomínky. Stejně jako King, i Boček tyto, nyní už dospělé, hrdiny staví proti zlu staršímu než samotné město. A stejně jako King, i Boček při vyprávění střídá dvě různé časové linie, které od sebe dělí necelých 30 let.
Tady ovšem podobnosti končí. Protože tam, kde je King přesný ve vystižení atmosféry doby i místa, tam Petr Boček upadá do lítostivé nostalgie a zbytečných (a ději ani atmosféře nijak nesloužících) popisů. A tam, kde je King výjimečným pozorovatelem a znalcem lidských charakterů, tam Petr Boček v popisu postav zcela selhává. Čímž se dostáváme k nejslabšímu místu celých Mízožravců – totiž (ne)uvěřitelným postavám.
Postavy, které se nepovedly
Petr Boček svůj román osídlil celou řadu vedlejších postav. Některé slouží ději, jiné mají pouze dokreslovat atmosféru místa nebo scény, jedno však mají téměř všechny Bočkovy vedlejší postavy společné – místo skutečných lidí připomínají karikatury.
Nejprve to zřejmě, stejně jako autorka této recenze, budete považovat za důsledek autorovy neznalosti konkrétních prostředí. Koneckonců ne každý tuší, jak skutečně vypadá práce v takovém alzheimerovském centru nebo v televizní redakci, a proto možná nejprve nad Bočkovými úsměvnými a papírem z antikvariátu šustícími charaktery jen pobaveně povytáhnete obočí. Pak ale zjistíte, že bude hůř.
Zjistíte totiž, že milovnice přírody je v Bočkově pojetí zanedbaná lesana s ezo řečmi, policista vám nejenže nepomůže, ale navíc ve chvíli, kdy nahlašujete pohřešovanou osobu, předstírá kopulační pohyby (tady už vám jedno zdvižené obočí fakt nestačí), bývalá partnerka je sexy, ale manipulativní a jednorozměrná domina (což se vám obzvlášť hodí ve chvíli, kdy chcete hlavního hrdinu spárovat s mladším modelem) a hlavní padouch je chodící klišé, který kudy chodí, tudy trousí směšné padoušské monology a/nebo výhrůžky.
Že vám klišoidní a nereálné postavy nevadí? Pak se připravte na další Bočkův majstrštyk. A citlivější povahy varujeme – možná budete chtít následující pasáž přeskočit.
Spletl si autor žánr?
Co totiž Boček svým vedlejším postavám nedává, pokud jde o charakter a originalitu, to nahrazuje nejrůznějšími sexuálními deviacemi, pedofilií počínaje a sadismem konče. A to v rozměru v běžné (nepornografické) literatuře zcela nevídaném.
Autor vám tak naservíruje znásilnění malého chlapce, explicitní scény sexuálního násilí na ženách, v nichž hraje roli třeba i nabroušená žiletka (ano, je to ještě horší, než si právě představujete), nebo bizarní situace, v nichž matka nechává syna, aby ji sledoval při sexu s milencem, a zároveň doufá, že se při tom syn alespoň něco přiučí. V tuto chvíli už nemůžete než pochybovat o tom, zda se autorovi do jeho hororového románu náhodou omylem nepřipletly pasáže, které měly původně namířeno do úplně jiného žánru.
Obzvlášť znepokojivé jsou pasáže, v nichž autor (a my doufáme, že nezáměrně) zlehčuje sexuální násilí. Příklad? Když hrdina vzpomíná, jak byl ještě coby dítě znásilněn, dostává při tom erekci. Když na jiném místě násilník ohmatává nahou a svázanou ženu, má jeho oběť největší problém s tím, aby sadistovi nedala najevo, jak moc se jí to ve skutečnosti líbí. Ne, toto není cool. Dokonce ani ve fantastice ne.
Bát se nebudete. Ale…
Vraťme se ale nyní k žánru, který nás zajímá nejvíc, totiž k hororu. Mízožravci mají být především hororovým románem, a tak se podívejme na to, nakolik se u něj čtenáři skutečně budou bát.
Popravdě – pokud fandíte skutečnému tajemnu, které se projevuje spíš v náznacích a atmosféře, budete z Mízožravců spíše zklamaní. Boček totiž vsází především na explicitní popisy: namátkou z jeho repertoáru vybíráme třeba vyhřezlé těhotenské břicho při dopravní nehodě nebo vydloubnuté oči a uřezaná ňadra během znásilnění.
Čím se opět, byť oklikou, dostáváme k Stephenu Kingovi, kterého jsme zmiňovali na začátku. Ten ve svém pojednání o hororu s názvem Danse Macabre prohlásil, že kde autor nedokáže své čtenáře vystrašit, tam se uchyluje k, citujeme, „nechuťárnám“. A Bočkovi Mízožravci mu na dálku dávají za pravdu. Nechuťáren tu najdete víc než dost, skutečný strach se ale nedostaví.
Dobře strukturovaný příběh
Jako celek Mízožravci nejsou vysloveně špatná kniha – samotný příběh totiž funguje dobře. Má logickou a jasnou strukturu, autor děj s rozmyslem posouvá vpřed a (což nebývá zvykem) v akčním a povedeném závěru se postupně všechny načrtnuté dějové linky uspokojivě vyřeší. Čeká vás navíc minimálně jeden skutečně nečekaný twist a také závěr, se kterým musí být spokojený snad každý (pochopíte, až ho uvidíte).
Tam, kde se Bočkovi nedaří vedlejší postavy, tam mu navíc paradoxně dobře vycházejí ty hlavní. Protože přestože je hlavní postava Martin tak trochu blbec (což také pochopíte, až ho uvidíte), napsaný je dobře. Příjemně civilní jsou také dialogy a jazyk, který jeho hlavní postavy používají (což nás vede k zamyšlení nad tím, kde tuto civilnost Boček nechal, když rozepisoval postavy vedlejší).
Závěrečný verdikt? Hledáte-li dobrý horor, máte vlastně jen dvě možnosti. Buď je horor „váš“ žánr a pak není co řešit – protože si Bočkovu novinku stejně přečtete (a pokud budete zklamaní, neplačte, varovali jsme vás). A nebo se s hororem teprve chcete teprve seznámit – a pak radši opravdu sáhněte po tom Kingovi.
Petr Boček: Mízožravci
Vydal: Nakladatelství Golden Dog, 2019
Obálka: Michal Březina
Počet stran: 294
Cena: 199 Kč
