Lidstvo bleskově vymírá na záhadnou chorobu, na kterou neexistuje protilátka, a jedinou nadějí na přežití druhu homo sapiens se tak jeví geneticky upravená embrya implantovaná do těl robotů.
Vydávat v době pandemie knihu o nebezpečné látce, která se chová a šíří jako virus, ale je daleko smrtelnější než cokoli, čím lidstvo prozatím prošlo, je buď geniální marketingový tah, nebo úplná pitomost.
Kniha americké biochemičky Carole Stivers ale nese název Mateřský kód. Od počátku se proto nabízí vysvětlení, že látka, která byla původně vyvinuta jako biologická zbraň, leč vymkla se kontrole, je pouze spouštěčem příběhu o mechanických matkách a jejich dětech.
Relativně pomalý zabiják
Lidstvo roku 2049 umí různé věci: vytvářet plně funkční umělé končetiny, nebo taky umělou DNA, díky které lze snadno léčit v současnosti neléčitelné choroby, například cystickou fibrózu.
A nebo vytvářet chemické zbraně, které by sice po proniknutí do lidské buňky měly zaniknout, ale jako na potvoru zrovna tato část nefunguje tak, jak si vědci usmysleli.
Z válečné zóny v Afghánistánu do posledního města civilizace se tato záhadná a úřady zatajovaná „nemoc“ dostává v řádu jednotek let – což je z pohledu naší současné situace možná až neuvěřitelně dlouho.
Původci „viru“, americké tajné služby, však mají ve svých laboratořích schované ještě další projekty.
Neumějí sice vytvořit dostatek léčiva pro celé Spojené státy, natož pak lidstvo, umí ale pozměnit DNA lidských embryí tak, aby byla vůči nové hrozbě imunní.
V posledních vteřinách naší promořené civilizace se tak do pouště vydává několik desítek mechanických matek, z nichž každá nese embryo životaschopného dítěte.
I když některé z nich ztroskotají, skupinka přeživších skýtá lidstvu novou naději. Otázkou je, jestli se děti roztroušené po širokém okolí podaří sjednotit a udržet při životě ve stavu rapidně se ztenčujících zásob vody a jídla.
Matky totiž mají zakódovaný bezpečnostní příkaz – jakýkoliv kontakt zvenčí je hrozba. A jsou připraveny své děti chránit do posledního laserového paprsku.
Každý robot je unikát
Carole Stivers při popisu hrozby v podobě uměle vytvořeného mechanizmu postihujícího lidskou DNA vycházela ze své dlouholeté praxe a celý proces podává překvapivě stravitelně i pro čtenáře nepolíbeného vysokoškolskou biologií.
Stejně tak veškeré postupy při výrobě a programování robotických matek jsou popsány uvěřitelně a technicky proveditelně.
Zajímavý je však autorčin pohled na mateřskou stránku věci – odtud název knihy Mateřský kód. Carole Stivers totiž i přes šibeniční termín, který svým postavám poskytla na přípravu projektu, nechala každého z robotů naprogramovat podle jiné ženy.
„Robotky“ díky tomu nesou jedinečné atributy, mají rozdílné přístupy k výchově a způsoby komunikace se svým potomkem. Stejně tak děti, zcela logicky, mají rozdílný původ. Pokud má lidstvo znovu vzkvétat, příbuzenství přeživších by bylo poněkud na obtíž.
Kniha je od počátku vyprávěna ve více časových rovinách zároveň: narození dětí, začátek šíření neznámé choroby, děti ve věku osmi let, období výzkumu a programování, extrémní šíření pandemie, děti ve věku deseti let… tyto úseky se zpočátku střídají, a tak je na čtenáři, aby nejen sledoval časový údaj na začátku každé kapitoly, ale optimálně taky dopočítával.
Po kataklyzmatu se však příběh stáčí do víceméně lineárního vyprávění, které sleduje různé postavy ve stejném, relativně krátkém časovém období.
Kdo přežije: Arizona edition
Postav je tu opravdu mnoho. Nejde jen o to pamatovat si, které dítě patří ke které matce. Zejména v úvodní části knihy se vědci, programátoři a tajní agenti střídají jako figurky svatých na orloji.
Potom, možná by se dalo říct naštěstí, značná část z nich v rámci příběhu přirozeně odpadne. Autorka se snažila ty nejdůležitější alespoň zdůraznit využitím nápadných jmen z různých koutů světa, přesto je v knize postav více, než s kolika z nich má čtenář šanci vybudovat si jakýkoli vztah.
U dětí v pustině je situace o poznání snazší. Hlavní je chlapec Kai, jehož narození tvoří úvodní scénu celé knihy a jehož očima poznáváme, jaké to je vyrůstat s robotickou matkou.
Později se k němu přidávají další děti, ty už však nejsou stejně detailně prokresleny. Je tu prostě Kai, dále jedna dívka a jeden další chlapec, ostatní však jako by nebyli důležití. Mají jména, fyzické odlišnosti a různé schopnosti, kterými je jejich specifické matky vybavily, ale v okamžiku, kdy některé z nich náhle umírá, nemá čtenář důvod truchlit.
Kniha Mateřský kód v anotaci slibuje zkoumání chatrných hranic lidství mezi námi a stroji, které vytváříme.
Autorka si však vystřílela značnou část munice už v úvodní části knihy. Jednak je to akční náboj daný překotným vývojem pandemie ve světě, střídání scén z různých časových rovin a samotné human-based programování robotických matek.
Prostřední část knihy však možná až nepříjemně zpomaluje tempo, které už do samotného závěru nezvládne znovu nabrat. Přestože je to právě poslední třetina knihy, ve které spousta drobných detailů a náznaků začne dávat smysl, za nejsilnější část celé knihy lze označit úvod.
Carole Stivers nabízí do značné míry nesourodou, přesto však zajímavou mozaiku osudů, kterých je možná příliš mnoho pro knihu podobného rozsahu.
Vzhledem k současné pandemické situaci se zdá podobné uchopení sci-fi zase o kousek reálnějším, přestože naše dostupné technologie zatím podobných eskapád, jaké autorka ve své knize představila, schopné nejsou (i když kdo ví, co všechno se skrývá v tajných laboratořích a výzkumných centech).
Hlavní slabinou knihy je tak nevyrovnané tempo vyprávění a ne úplně naplněné očekávání příběhu, jaký slibuje anotace. To mu ovšem neubírá na čtivosti. Pokud rádi objevujete spletitá zákoutí „co by kdyby“ a trocha té vědy spojené s filozofií vás neděsí, kolem Mateřského kódu nemusíte chodit obloukem.
Carole Stivers: Mateřský kód
Vydal: Nakladatelství Laser, 2020
Překlad: Roman Lipčík
Počet stran: 332 / vázaná
Cena: 359 Kč
