Maska smrti: Syrová fantasy o pádu bohů, zradě a naději

David Dalglish v Masce smrti ukazuje svět, kde ani bohové nejsou nesmrtelní. Temná fantasy plná krve, zrady a dilemat sleduje prince, který musí přežít v říši bez naděje a stát se symbolem odporu.

Ačkoliv mě baví všechna fantastika, vždycky jsem tíhnul spíše k hlubokému vesmíru a daleké budoucnosti, než-li k pohádkovým světům, plných kouzelných bytostí a toho pravého dobra i zla.

Nic to ale nemění na faktu, že fantasy mám stále rád. A když se mi pak pod ruku dostane fantasy, kde na prostoru první kapitoly zemře bůh, moje kontrolky začnou svítit velice jasnou zelenou. Ale nepředbíhejme.

Příběh: Cyrus a pád Thanetu

Cyrus, mladý princ z ostrova Thanet, měl být tím, kdo jednou povede svůj lid. Osud se však rozhodl jinak. Everlornská říše, nepřítel ze vzdálených končin, vtrhla na jeho domova, zabila jeho rodiče, popravila boha, který Thanet chránil, a z Cyruse udělala vězně ve vlastním paláci.

Dva roky byl nucen strávit v zajetí, obklopený nepřáteli, kteří mu připomínají, že jeho svět skončil. A pak se z ničeho nic naskytne šance. Šance, která voní svobodou a zároveň páchne krví.

Cyrus se ocitá mezi lidmi, kteří mají s říší nevyřízené účty. A taky mezi těmi, kteří v něm vidí víc, než jen chlapce bez trůnu. Vidí v něm symbol. Nástroj pomsty. Možná nového boha.

A tak začíná jeho výcvik – bolestivý, nelítostný, bez slitování. Protože svět, ve kterém žije, už dávno není místem pro prince v bílém plášti. Je to svět, kde přežijí jen ti, kteří jsou ochotni stát se maskou smrti. A je to přesně taková jízda, jaká se může na první pohled zdát.

Svět bohů a Everlornské říše

Fantasy svět Dalglishe není žádnou pohádkou. Bohové tu nejsou nedotknutelní, jejich krev teče po ulicích a jejich smrt znamená konec naděje pro celé národy. Everlornská říše je pak takový archetypální uzurpátor. Je jako nekompromisní stroj – neúprosný, chladný, bez emocí, s jediným účelem – pohltit.

Její paragoni, elitní bojovníci, jsou něco mezi rytíři a fanatiky, kteří věří, že jejich bůh je jediný, kdo má právo žít. Takové to klasické zlé království se vším, co mu nesmí chybět, ale hlavně – nepředstavitelně obří.

Cyrusův Thanet je pak ostrov, který už dávno ztratil svou nevinnost. Lidé tu žijí ve stínu smrti, v neustálém strachu z toho, co přijde. Dalglish mistrně míchá atmosféru beznaděje s jiskrami vzdoru. Svět je dostatečně propracovaný, aby vás vtáhl, ale zároveň vám nechává prostor pro vlastní fantazii.

Nečekejte ale Tolkiena a jeho detailnost– tady se jede na emoce, na atmosféru, na syrovost. Malými okamžiky, které, stejně jako v životě, prostě najednou přijdou a zase odejdou, ale v člověku zanechají dojem.

Postavy a jejich motivace

Cyrus není typický fantasy hrdina. Není to ani antihrdina, ani spasitel. Je to prostě kluk, kterému vzali všechno. Jeho cesta není o tom stát se králem, ale o tom najít v sobě sílu přežít. A možná i odpustit – sobě, světu, těm, kteří ho zradili.

Vedlejší postavy nejsou jen stafáží, doslova každá má svůj příběh, svou bolest, své tajemství. Některé z nich vás překvapí, jiné možná naštvou, ale žádná není zbytečná.

Dalglish umí psát lidi, kteří jsou uvěřitelní ve své slabosti i síle. Lidi, které si nemusíte nutně vždycky zamilovat, ale nikdy vám nebudou lhostejní. A to je něco, co v dnešní fantasy není samozřejmostí.

Akce a morální dilemata

Pokud hledáte fantasy, kde se bojuje, až krev stříká na stěny, jste na správné adrese, přátelé. Dalglishovy bojové scény jsou syrové, realistické, na někoho možná až trochu moc detailní.

Žádné hrdinské máchání mečem, žádné zázračné přežití. Každá rána bolí, každá smrt něco znamená. Někdy je těch soubojů možná až moc, někdy by člověk ocenil trochu víc klidu na nadechnutí. Ale právě tohle tempo dává knize její tah na branku.

Jedna z věcí, která mě pak ale na knize bavila nejvíc, je její morální nejednoznačnost. Nikdo tu není čistě dobrý nebo zlý. Všichni mají své důvody, své strachy a své viny. Cyrus se musí rozhodovat mezi tím, co je správné a tím, co je nezbytné.

A někdy je ta hranice zatraceně tenká. Dalglish se nebojí ukázat, že i ti nejlepší mohou padnout. A že někdy je právě ta špinavá, krvavá pomsta jedinou cestou, jak přežít.

Dalglish se nebojí témat, která se konečky prstů dotýkají i toho našeho, skutečného světa. LGBT postavy, silné ženské hrdinky, otázky víry a identity – to všechno tu najdete. Ale není to samoúčelné. Všechno má v příběhu své místo, všechno je tu proto, aby dotvořilo obraz světa, který je stejně rozbitý jako jeho hrdinové.

Nikdy jsem neměl pocit, že by mi autor tlačil něco na sílu jen proto, aby to tam bylo, nebo že by mi vnucoval nějaký názor. Předkládá každou jednu věc jako prostou součást světa, malý kousek velké skládačky. A to je hrozně svěží a příjemné, prosím, dělejte to víc, nebo to nedělejte vůbec, děkuji.

Kniha má opravdu skvělý spád. Stránky ubíhají jedna za druhou, a i když má přes čtyři sta stran, nenudí. Akce střídá drama, napětí střídá zoufalství. Občas jsem si říkal, že bych ocenil víc klidu, víc prostoru pro rozvoj světa. Některé motivy by si zasloužily víc pozornosti – třeba samotná mytologie božstev, která je zajímavá, ale zůstává spíš v pozadí. Na druhou stranu, právě tahle úspornost dává knize její sílu.

Není to sága, která vás zahltí informacemi. Je to příběh o lidech, kteří bojují o přežití. A to je něco, co mi v dnešní fantasy dost často chybí. Najít ten správný balanc musí být pro každého autora zatraceně těžké. A já jen pevně doufám, že Daglish tohle tempo dokáže v dalších dílech udržet.

Maska smrti je knihou pro všechny, kteří mají rádi fantasy, kde krev není jen červená barva na stránkách, ale něco, co má váhu. Pro ty, kteří chtějí hrdiny, kteří nejsou dokonalí, ale o to víc jim věříte. Pro ty, kteří mají rádi příběhy o pomstě, zradě a naději, která umírá poslední.

Pokud čekáte epickou ságu plnou magie a draků, možná budete zklamaní. Ale pokud hledáte příběh, který vás chytne za srdce a nepustí, dokud nezjistíte, jak to s Cyrusem dopadne, pak jste na správné adrese.

David Dalglish napsal knihu, která není dokonalá. Má své mouchy, občas klopýtne, někdy by si zasloužila víc odvahy v rozvíjení světa. Ale je to kniha, která má srdce. Kniha, která vás donutí přemýšlet o tom, co byste dělali, kdyby vám vzali všechno. Kniha, která vám ukáže, že i v největší tmě může někdy svitnout naděje.

A to je, dle mého skromného názoru, to nejdůležitější. Jako začátek knižní série to je ale rozhodně velice solidní start a já se těším, až dostanu víc.

Pokud hledáte fantasy, které je syrové, upřímné a nehraje si na něco, čím není, dejte Masce smrti šanci. Možná vás překvapí. A možná zjistíte, že i vy máte někde v sobě kousek masky, kterou byste v pravou chvíli nasadili.

Prozatím jsou ze série vydané ještě další dva díly, The Sapphire Altar a The Slain Divine. Českého překladu se doposud nedočkaly, ale já budu rozhodně netrpělivě obcházet regály knihkupectví a číhat. Co vy, přidáte se?

David Dalglish: Maska smrti 

Vydal: Nakladatelství Laser, 2024

Překlad: Dana Krejčová

Obálka: Lauren Panepinto, Chase Stone

Počet stran: 480 / brožovaná vazba

Cena: 449 Kč