Lukáš Růžička se narodil v roce 1988 v Pardubicích. V šestnácti letech začal psát pro server Fantasy Planet, postupně přispíval do specializovaných časopisů Crew, Score či Pevnost. Mezi lety 2009 a 2014 byl editorem webu Komiksárium, který dvakrát získal cenu Muriel. Od roku 2015 pracuje v nakladatelství Paseka, kde se stará o PR a marketing. Zároveň je redaktorem českých vydání komiksů Rainy Telgemeierové nebo sérií Amulet, Záleskautky a Ms. Marvel.
Lukáši, proč komiksy, co tě k nim přivedlo? Jak probíhala cesta od fanouškovství do nakladatelství?
Na základku jsem jezdil trolejbusem a hodně času jsem trávil na zastávkách s trafikami. A ty měly ve výlohách komiksy. Byla to půlka devadesátých let, takže období vydavatelství Semic-Slovart a Unicorn.
K iniciačním věcem patřili Záhadný Spider-Man, Batman, Fantom. Asi i to, že mě táta vzal do kina na Želvy nindža a Batmana od Burtona. Samozřejmě frčely televizní seriály, jejichž estetika se hodně blížila dobovým superhrdinským komiksům, nebo to byly vyloženě adaptace jako Batman od Bruce Timma. Máme v rodině příbuznou, která emigrovala do Spojených států. Když v 90. letech začala létat na návštěvy, vozila mi z novin výstřižky Garfielda, Peanuts a dalších stripů.
A později satirický časopis MAD, protože tam jinak prý měli jenom „divný věci s polonahýma ženskýma“. Díky kamarádovi následoval objev magazínu a nakladatelství Crew, potom první chrčící modem a opatrné návštěvy webu marvel.com. U prarodičů na vesnici byly zašantročené Čtyřlístky a Rychlé šípy, ale mě k tomu nikdo nevedl. Zájem o komiks neklesal, začal jsem o něm i psát, vytáhli si mě externě do Crwe, nabalovaly se další časopisy.
To je období před čtrnácti až deseti lety… Pak jsem na pár let zalezl, než jsem vylezl na Komiksáriu. Jinak jsem už při studiu žurnalistiky pracoval v médiích. Když se před čtyřmi lety naskytla příležitost, odešel jsem na nakladatelskou stranu do Paseky.
Dokázal bys porovnat českou, francouzskou, americkou a třeba italskou komiksovou scénu?
Největším rozdílem je pestrost nabídky i hlasů, které se o komiksu vyjadřují. Je tam místo pro všechny, pro fanouškovské weby, pro tištěné magazíny, pro profesionály, pro akademiky. Velkým rozdílem je samozřejmě i objem domácí produkce nebo možnost komiks studovat na teoretické úrovni, třeba jako filmovou vědu. Těch rozdílů by bylo strašně moc, svou roli hrají interkulturní aspekty.
Nemusíme se hned bavit o velmocích jako jsou Francie nebo Itálie. Stačí si zajít do pár obchodů v Berlíně, kde mají neskutečně bohatou a žánrově rozmanitou nabídku. V tomhle se u nás projevují limity menší země a restart po revoluci. Jinak Spojené státy mají košatou domácí tvorbu a nakladatelé si k tomu drobně vyzobávají to nejlepší ze světa. Ale Francie má to nejzajímavější z Evropy, Japonska i Ameriky.
Čtenáři a čtenářky ve Francii mají lepší podmínky k tomu, aby měli o globálním komiksu objektivnější představu než Američan nebo Japonec. Natož když umí anglicky.
Je komiks genderovou záležitostí? Je důležité, zda jsi jako tvůrce muž nebo žena?
Český komiks a jeho okolí jsem měl vždy spojený s ženami. S ToyBox, s Lucií Lomovou, s Kateřinou Bažantovou, s Andraste, s Lelou Geislerovou… Ale netuším, jestli některá z nich měla problém se prosadit nebo měla nepříjemné zkušenosti, protože je žena.
Komiks a jeho publikum je odrazem společnosti stejně jako u filmu nebo literatury, samozřejmě tu vždy bude část publika nebo jedinci, z nichž přímo čiší předsudky ke komiksům od žen nebo kteří se budou cítit nadřazení čtenářkám. Každopádně komiks je na tom tak dobře, že tyhle lidi nepotřebuje, není na nich závislý.
Chci začít číst komiksy nebo k nim přivést své děti. Co bys mi doporučil za tituly?
Nemohl bych samozřejmě vynechat komiksy od Paseky, ty vybíráme právě s myšlenkou na komiksem nepolíbené a stojím si za každým jedním, který jsem do nakladatelství přinesl nebo se na nich třeba drobně redakčně podílím. Takže Hilda, Záleskautky, Amulet, komiksy Rainy Telgemeierové, Ms. Marvel. Nebudu dělat, že existuje jen Paseka, vychází i další krásné věci pro děti, doporučil bych Kůstka nebo Myší hlídku.
A začít s komiksem v dospělosti nikdy nebylo tak snadné jako dnes, na pultu je Z pekla nebo Jednou budeš Arab, domácí počiny typu Svatá Barbora, Zátopek nebo Moje kniha Vinnetou, což jsou podle mě všechno univerzální díla pro seznamování s komiksem. A pak se uvidí, jestli to člověka táhne i k žánrovkám. Nebo může začít u superhrdinů a jít jiným směrem.
V čem se liší stejný příběh zpracovaný jako psaná kniha a jako komiks?
Když z prózy někdo vyklepe všechna písmenka, všechny strany jsou najednou prázdné. Zůstane skicák, rozhodně ne literatura. Když někdo vyklepe všechny písmenka z komiksu, klidně i s bublinami, zůstane komiks. Podle toho, co to bude za dílo, zůstane srozumitelné, nebo se k němu ztratí klíč, ale forma komiksu zůstane.
Věčné srovnávání literatury a komiksu je absurdní. Komiks je vizuální médium, jeho základem je obraz. Nepotřebuje si dodávat sebevědomí tím, že ze sebe bude dělat literaturu, nebo že ho budeme analyzovat a hodnotit stejnými prostředky jako literaturu.
Jak se v Česku komiks prodává? Jak se daří českým nakladatelům a vydavatelům komiksu?
Stejně jako se v Česku chodí na filmy nebo na koncerty: některé mají velký úspěch a některé prošumí. Samotný fakt, že je něco komiks, už pro publikum není limitující jako před lety. Skupina lidí, která někdy sáhne po komiksu, se podstatně rozšířila. Také proto, že v komiksové oblasti se oproti 90. letům nebo začátku tisíciletí úplně změnil přístup k PR a marketingu.
Existují lidi, kteří čtou pravidelně komiksy, a přesto neznají nic od Crwe nebo BB/artu, hltají komiksy a mají zájem o to médium, aniž by někdy drželi v ruce superhrdinský komiks nebo Čtyřlístek. Stejně jako je třeba možné, že existují fanoušci Crwe, kteří nesáhnou po ničem, co nemá jejich štempl. Způsobů konzumace komiksu je nespočet.
Neexistují oficiální žebříčky prodejnosti nebo konkrétní čísla, takže si spoustu věcí můžeme jen domýšlet. Třeba Crew jako nejstarší a největší nakladatelství specializované na komiksy toho vydává čím dál víc, v nabídce mají náročné ediční počiny, klasickou evropskou tvorbu, mangu, moderní klasiku i čistě spotřební záležitosti. Z toho mi vychází, že prosperují velmi dobře.
Kdo je dle tebe nej komiksový český autor z minulosti a kdo je ten současný?
Asi nemá smysl vynechat Káju Saudka. Kouzlo superhrdinských a příbuzných žánrových komiksů dokázal přenést do českého prostředí, i s důležitým pocitem úžasu. I když víme, u koho se přibližně inspiroval, od koho „kradl“ jako umělec, vytvořil svůj specifický saudkovský styl.
Nejskromnější je Jiří Grus, pro mě je to génius svého oboru a řemesla, i když jemu by se tohle označení strašně příčilo. Se Saudkem je mnohé spojuje, můžeme si jen domýšlet, jak by jejich kariéry vypadaly ve Francii nebo ve Spojených státech.
V téhle linii bych pak pokračoval se stoupající hvězdou Karlem Osohou. Výtvarně i vypravěčsky je to úplně jiný styl, ale s Grusem je spojuje až nepatřičná skromnost, vášeň pro komiks a touha ho ohledávat, přemýšlet nad ním a zároveň dřít na sobě. Je z nich cítit i obrovský respekt k té formě.
Celosvětově nejviditelnější jsou scenárista Aleš Kot, který psal pro Image, Marvel nebo DC, a výtvarnice Lenka Šimečková, která by klidně mohla jeho dráhu kopírovat. Jen na Facebooku ji sleduje skoro třicet tisíc lidí a začíná spolupracovat s anglo-americkými nakladateli. A rozhodně doufám, že u komiksu zůstane Alžběta Židková, to by mohlo být hodně zajímavé.
Vysvětli někomu, kdo nikdy komiks nečetl, proč stojí za to komiks číst.
Komiks si mě získal stejně, jako si někoho získá film, někoho sochařství a někoho divadlo. Komiks není kuriozita. Mám obecně rád příběhy a vyprávění, komiks je jenom jeden z prostředků. Když se vezme deset knih a deset hraných filmů, ten svět je víceméně stejný. Třeba už jen tím, že lidi vypadají jako lidi.
Ale když se vezme deset komiksů, struktura a podoba toho světa je pokaždé jiná. Jsou to třeba lidi, kteří prožívají stejné věci jako my, ale mají hlavy jako trojúhelníky, maji oči jako tečky, mají nereálnou fyziognomii. Je tam nějaký výtvarný výraz, stylizace, posun, je to vlastní vesmír autora nebo autorky.
Zajímá mě, jak vidí svět jiní, jaké jsou jejich zkušenosti, jaké jsou jejich představy o životě, zábavě nebo umění. Jako ostatní umělecké formy dokáže nabídnout útěchu od reality, nebo naopak dílčí interpretaci skutečnosti, která nás obklopuje.
Kdo v Česku čte komiksy? Jaký je typický i netypický český komiksový fanoušek?
Komiksy jsou různé, lidi jsou různí. Nemáme k dispozici ani žádné výzkumy nebo data, každý při určování „typického“ fanouška vychází z vlastních zkušeností, z vlastní sociální bubliny. Setkal jsem se s nárazovými čtenáři komiksu, se zapálenými fanoušky, kteří asi odpovídají představě komiksáka ze Simpsonů, s fanoušky, kteří se štítí superhrdinů, se čtenářkami mangy, s dětmi, co žerou zase něco jiného, než na čem jsem vyrůstal já.
I s intelektuály – v dobrém slova smyslu – a lidmi, kteří si na ně hrají, s ženami, které čtou věci, co tu ještě před pár lety nevycházely, s lidmi, co čtou od všeho něco. Je to jako v jiných oblastech, kde se publikum rozrůstá a tříští, protože je toho dostatek na výběr. Představa jednolité masy komiksáků, kteří hýbají trhem nebo mají jednotný pohled na věc, je passé.
Jsou v Česku nějaké komiksové srazy nebo cony?
Nejdelší tradici má v tuhle chvíli Crwecon, který se točí kolem produkce nakladatelství Crew, mangy nebo světů DC a Marvelu. Ale loni jsem na něm nebyl vůbec a předtím dva roky asi jen na skok pracovně, takže se nemůžu vyjadřovat k něčemu, o čem nic moc nevím.
Klára Sládková z obchodu No Ordinary Heroes spoluorganizuje druhým rokem příjemný festival Frame, který dává prostor artovějším věcem a nezávislé produkci. Prodává tam věci dost lidí ze zahraničí, ke kterým jinak není tak lehké se dostat.
V Brně je Koma, v Ústí nad Labem je Festival ilustrace a komiksu. Karolina Voňková z Lipniku organizuje Knihex, kde je občas taky program o komiksu a člověk může potkat lidi z nakladatelství nebo domácí autory a autorky. Skvělý je festival Tabook v Táboře, který je spojený s nakladatelstvím Baobab, i když stejně jako u Knihexu komiks není to klíčové.
Je komiks progresivní žánr? Objevují se v něm nějaké podstatné novinky?
Komiks je médium s obrovsky širokým polem působnosti. Je to celý samostatný svět, rozpínající se vesmír, průmysl sám pro sebe. Stejně jako se objevují podstatné novinky v hudbě, výtvarném umění nebo filmu, objevují se i v komiksu. Největším trendem je ještě stále trvající obrat k dětem a mladým dospělým. Svědčí o tom dvě nové značky, které spouští DC Comics, nebo chystaný imprint obrovského nakladatelství Random House, který se bude zaměřovat na komiksy pro děti a náctileté.
Vzniká stále víc komiksů, které se snaží oslovit také dívky a ženy. Teď mluvím o Spojených státech, naopak v Evropě, natož v Japonsku, jsou ale dívky a ženy navyklejší číst nejrůznější komiksy, je to vidět na nabídce i na poměru titulů od autorů a autorek. Trendem je i to, že komiks tvoří lidé, kteří nemají žádnou znalost superhrdinských fikčních světů, ani je neovlivnil nějaký slavný komiks jako Maus nebo Persepolis.
Pomalu se vytrácí společný kánon a univerzální čtenářská zkušenost. Noví tvůrci a tvůrkyně se ke komiksu dostávají od videoher, od animace, od grafického designu, od ilustrace, od skateové grafiky, od módy, od tetování… V době přeinformovanosti a všeho na dosah pár kliknutí vzniká z nekonečných kombinací vlivů a inspirací nová rozmanitost.
Není masivní nástup Marvelu a DC tak trochu mědvědí služba papírovému komiksu? Sice skrze kino osloví mainstream a i nekomiksové čtenáře, ale zaujmou i pravověrné fanoušky? A co ty, co chtějí kvalitnější než filmový popcornový scénář?
Úspěch filmů od Marvelu nepřináší ve Spojených státech nárůst prodejů komiksů od Marvelu. Na globální úrovni to efekt má, protože víc lidí věnuje pozornost komiksu obecně a roste zájem o překlady. Co jsem zaznamenal, panuje určité rozčarování z toho, že trend superhrdinů ve filmu nemá na prodej superhrdinských komiksů zdaleka takový vliv, jako když boom filmové fantasy pomohl prodejům literárního žánru.
Existuje jeden konkrétní Pán prstenů, ale příběhů se Spider-Manem je spousta.
V nejnovějším katalogu Marvelu je deset měsíčníků navázaných na Spider-Mana, dvě limitované série a čtyři reprinty starších příběhů. Samozřejmě to souvisí s uvedením animovaného filmu a pokračováním hrané verze. Množství je úmorné pro fandy, natož pro nováčky.
A pokud chce někdo kvalitnější než filmový popcornový scénář, ale zároveň vyžaduje tuhle kvalitu specificky od superhrdinských filmů, tak si zkrátka dobrovolně zmenšuje množinu děl, která ho můžou obohatit nebo se kterými by mohl být spokojený.
V rámci světové i hollywoodské kinematografie nebo v rámci televizní tvorby vzniká dost věcí, které tenhle nárok splňují. Ve výseku jednoho žánru se pochopitelně budou objevovat výjimečně.
Jak zajímavá a reálná je rivalita Marvelu a DC. Je to jen póza, nebo jde opravdu o vyhraněné strany jako třeba Sparta a Slavia, Star Trek a Star Wars?
Pro část publika to samozřejmě reálné je, ale obecně se to objevuje spíš jako stereotyp. Osobně jsem v tomhle ohledu absolutní oportunista, záleží mi jen na tom, jaké komiksy jsou zrovna zajímavé. Nezáleží mi na tom, jaké na sobě mají logo, kdo si jak hlídá kontinuitu, jestli by Hulk přepral Wonder Woman, nebo jestli interpretace postavy přesně odpovídá tomu, jak byla dosud psaná.
Když člověk sleduje zajímavou měsíční sérii, nejvíc frustrující zážitek může být, když se do ní najednou promítne nějaká sdílená událost nebo nový směr, kterým se chce vydat značka jako celek. Jako kdybyste koukali na Atlantu a najednou se to přeplo na Sopranovy. Přepínat umí DC i Marvel.
Pamatuji doby, kdy komiksy vycházely na zadní straně Ábíčka, a taky samostatný časopis Kometa. Přišlo mi to jako super propagace komiksu, šíření osvěty. Jak dneska taková komiksová osvěta probíhá u nás a jak v zahraničí? Je vůbec nějaký tlak na šíření komiksů?
Nejmasivnější osvěta, kterou jsem vnímal jako publikum, probíhala v nultých letech, ať už záměrná, nebo bezděčná. Lidi jako Tomáš Hibi Matějíček, Tomáš Prokůpek, Sakyk, Vojta Čepelák, David Zachoval, Martin Přibyl a další prostřednictvím serverů jako byly komiks.cz, Komiksárium nebo comx.cz vychovávali generaci, která byla zase trochu vzdělanější, zase pro ně byl komiks trochu víc normální. A takhle to šlo dál a dál.
Není to zas tak dávno, kdy specializované servery docela bedlivě sledovaly a referovaly, v jakém celostátním deníku se objevuje článek o komiksu nebo recenze, jestli někde v televizi mluvil Prokůpek nebo Martin Foret, nebo jestli někdo z komiksových pionýrů přispěl do velkého média. To bylo důležité jako dílčí věc „dovnitř“, pro tehdejší komunitu či subkulturu. Tím myslím lidi, kteří ještě kvůli komiksu mohli zažít ostrakizaci, a dobu, kdy zapálený čtenář zvládl sledovat víceméně veškeré domácí dění a mohl kupovat všechny komiksy.
Svou roli dohromady sehrálo víc věcí: mainstreamoví publicisti jako Pavel Mandys a Ivan Adamovič psali o komiksu do tištěných médií v době, kdy na papírových novinách lidem ještě záleželo, pak se do nich dostali i lidi od komiksu, vznikl Komiksfest, který měl šikovné organizátory na komunikaci, v kinech se čím dál častěji objevovaly filmy podle komiksu, vznikaly výstavy o komiksu. Nakonec je podle mě ale nejvlivnější osvětou setkání s konkrétním dílem, které se z různých důvodů šíří a které si lidé doporučují i mimo bublinu. Takže dílčími zlomy bylo třeba to, když se objevil Sandman, Persepolis, komiksy Alana Moora, Pod dekou, když Torst vydal Maus, Mot Padoucnici a Labyrint Nebela…
Musel jsem se rozkecat, protože pointou je, že všeobecná osvěta díky tomu všemu není moc potřeba. Respektive mi to přijde jako legrační snaha vlamovat se páčidlem do dveří, které vám předtím někdo dobrovolně otevřel a ještě vám dal klíče, kdybyste si náhodou zabouchli. Jasně že existují lidi, kteří přes veškerou snahu nikdy dětem nekoupí komiks nebo kteří ho nevnímají jako to pravé umění, ale tak to bude vždycky.
Problém může být spíš to, když někdo propaguje komiks stereotypně, nekriticky, z omezené perspektivy a kráčí pozpátku než dopředu. Přijde mi důležitější dívat se na komiks kriticky, jít do hloubky, ukazovat souvislosti, mluvit o něm jako o zábavě i o umění, upozorňovat na to výjimečné z jakéhokoli žánru a překládat zajímavá díla.
Jaký máš názor na komiksové ceny?
Je jednoduché dívat se na ceny skrz prsty, protože nám zrovna nemusí vyhovovat rozhodnutí poroty nebo nekonvenují s naším vkusem, ale obecně jsou ukazatelem zdravého prostředí. Díky nim může konkrétní dílo oslovit víc lidí, můžou být orientačním bodem pro publikum, v každém případě startují diskusi. Muriel fandím a mám velkou radost, že existuje.
Myslím, že český komiks si zaslouží i Českou akademii komiksu, která loni vznikla a která Muriel udílí. Teprve se uvidí, jak je na tom. Jako vítěz bych si ocenění vážil, jako publikum bych to zároveň nebral nějak fatálně. Není to snaha diktovat lidem, co mají číst a co si mají myslet. Je to výrazné doporučení pro ty, kteří si z toho chtějí něco vzít.
Výhodou cen v Angoulême nebo Ceny Willa Eisnera je množství vydávaných titulů, do nominací se jich vejde jen pár ze stovek a tisíců. Českých komiksů obecně vzniká strašně málo, takže to někdy zákonitě může působit dojmem, že se oceňuje jejich samotná existence, nikoli kvalita.
Existuje v Česku nějaká asociace zabývající se komiksem a jeho propagací, osvětou? Jak to funguje?
Zmínil jsem Českou akademii komiksu. Dobrovolně nejsem členem, nejlépe by na tuhle otázku odpověděl Pavel Mandys, který ji založil. Vím, že je to čerstvá věc a prvním veřejným výstupem má být právě letošní ročník Muriel.
Poslední dobou na vydavatelské scéně rezonuje utopická myšlenka selfpublishingu, kterému se v ČR moc nedaří. Jak je to na komiksové scéně?
Nakladatelství Trystero má klíčovou část marketingu a komunikace postavenou na crowdfundingu. Díky tomu se objevují jedny z nejzajímavějších komiksů, které v češtině vycházejí. I pár dalších projektů vzniklo díky crowdfundingu, ale vyloženě selfpublishing vlastní tvorby si ve větší míře nevybavuju.
Pro komiksový selfpublishing, jak ho známe třeba ze Spojených států, je stěžejním podhoubím propojená síť festivalů, obchodů a specializovaných recenzentů, kteří to odvětví sledují a zviditelňují, protože jde často o výsostně alternativní nebo přímo undergroundovou tvorbu. To si u nás neumím představit.
V zahraničí komiks funguje i jako forma investice. Jsou i v Česku lidé, kteří do komiksu investují? Existují i u nás komiksy, které lze koupit s myšlenkou budoucího zhodnocení?
Komiks je tak obrovský prostor, že jeden člověk nemůže být odborník na všechno, co se ho týká. Komiks jako investici nesleduji, ale samozřejmě jsem zaregistroval, že Saudek může být zajímavou položkou i v rámci aukce umění.
Cena se znásobila u prvních číšel sborníku Aargh!, časopisu Crew i u Bedemana, některé knihy dnes mají násobně větší cenu, třeba speciální edice Hellboye, které vydávalo Calibre, dnešní Comics Centrum. Ale na důchod vám to stále nevydělá.
Komiks se pomalu rozšiřuje i na merch. Jak tahle oblast funguje u nás? Prodávají se postavičky komiksových hrdinů, trička, plakáty, hrnky? Je to zajímavý business nebo jde o okrajový doplněk?
Popravdě ani tahle oblast mě nějak nezajímá, neorientuju se v ní. Člověk může mít o prodeji merchandisingu nějaký subjektivní dojem, který vůbec neodráží realitu, nebo spoléhat na to, co kde zaslechne. Obchody s merchandisingem existují, upřímné rozhovory s majiteli bych si sám rád přečetl.
Lukáši, díky za rozhovor
Taky díky.
