Po občanské válce se vracejí domů zbytky přeživších vojáků. Jedním z nich je i Gabriel Leichenberg, pytlák a pašerák, a také (bohužel pro něj) potencionální válečný mág, jehož si vyhlédla VPS. Vojensko-politickou sekci totiž už velmi dlouho štve, že nemá vlastního mága na hraní…
Člověk nebo srnka, on v tom stejně není žádný rozdíl
Leichenberg má těžký život. Když ho chňapli za pytlačení, dostal příležitost u XIII. pěší; u zbytku armády proslulé pod značkou Kanónenfutr. Mezi tamní spodinu složenou z vrahů, sadistů a dezertérů zapadl poměrně rychle, i když byl pro své vlastní dobro rychle povýšen (příliš pěkný ksichtík by mohl lákat mladé hochy do armády). Stačilo jen ochránit vlastní svěřence před bandou úchylů a všechny je postřílet.
Gabriel Leichenberg má na své straně totiž germánskou výchovu a nedělá mu potíže odstřelovat lidi stejně, jako když jeho předci v německých lesích stříleli lovnou zvěř. Stejná germánská výchova také praví, že pokud je člen rodiny v nebezpečí, přichází mu na pomoc celá famílie. A darovanému koni na zuby nehleď, i když je tím koněm dávno mrtvý dědeček esesák s celou zemřelou jednotkou.
Frau Mengele opět v akci
Právě tato nesportovní výhoda (a také ždibec magického nadání pocházejícího od hlísta v mozku) způsobí, že se o Leichenberga začnou velice aktivně zajímat děvčata z VPS. Čtenáři Hitokiri už jistě živě vzpomínají na Karin Langhamerovou (Frau Mengele) a Tess Adlerovou. Dámy vyšetřovatelky nutně potřebují vlastního mága na vodítku, což je pro Leichenberga velmi špatná zpráva.
Karin se do Gabriela navíc zamilovala na první pohled. Přijela si vyzvednout svázaného zločince, a místo něj narazila na sebejistého drzouna, jenž právě vyřídil pět lidí jedním pitomým střepem. Dokonce jí nabídl, že se jí – jakožto správná celebrita – podepíše na prsa. Kéž by věděl, že právě takovéhle drzounky vychovává ze všeho nejraději.
Frau Mengele má přezdívku zaslouženou a ví velice dobře, jak moc musí zatlačit, kam sáhnout a jakou bolest způsobit, aby objekt jejího zájmu co nejvíc vydržel… Gabrielovu převýchovu si proto vyloženě užívá. Hned na začátku mu také zabrání, aby nechal svou duši courat mimo tělo, kde se ho bolest netýká. Právě tohle čtení se ovšem slabším povahám asi úplně líbit nebude.
Toho mučeníčka a ohýbání osobnosti bylo v celé knížce tolik, až jsem se musela vážně zamyslet, jestli nemá autor nějaké trauma z dětství, například sadistickou sestru…
Když klapot lodiček vyděsí víc, než kulomet…
Ženy hrají v Leichenbergově životě skutečně velmi důležitou roli. Ze ženské, kterou zachrání na útěku po rozpadu XIII. pěší, se vyklube lokalizátorka ve službách VPS. Tam se dostane do šikovných tlapek Frau Mengele a Tess, jež mu zaklapnou ostnatý obojek a s nekonečnou láskou mu vysvětlují, proč by měl pracovat právě pro ně. Tedy vysvětlují… mluví za ně spíše činy, jestli mi rozumíte.
Leichenberg půlku času neví, co se po něm pořádně chce, a s telepatkou v týmu jen špatně koume, co může nebo nemůže říct, aby se to neobrátilo proti němu. A bez ohledu na kupy mrtvých, jež se tak nějak samovolně hromadí kolem, přemýšlí především o útěku. Že je definitivně v pytli mu dochází zhruba ve chvíli, kdy se ke Karin a Tess přidá ještě třetí grácie, která tomu všemu šéfuje. Z pytláka se tak stává pejsek, který je vděčný za možnost olízat lodičky své paní…
Nebo si to paničky alespoň mají myslet. Protože Leichenberg je pevně rozhodnutý zdrhnout a v rámci akcí dělat jen to, co chce on sám. Pokud možno co nejbrutálněji, jak se na přeživšího z XIII. jednotky sluší.
Frost, Hitokiri a Leichenberg
Každý ze tří dosavadních románů Oskara Fuchse obstojí samostatně. Jedná se o příběhy mužů, kteří se odmítají podřídit systému, kupí kolem sebe hromady mrtvol a vždycky mají na všechno vlastní názor. Všichni tři jsou nuceni zúčastnit se mocenských bojů tajných služeb, jež se nebojí sáhnout k nátlaku, za jaký by se nestyděli ani agenti STB. Na každého existuje páka a spolupráce zdaleka nemusí být jen dobrovolná.
Nespoutaný válečný mág je velmi nebezpečný, což nesčetněkrát dokázal právě i Frost, jenž se také nevzdal bez boje. Snad právě proto nechce VPS ponechat nic náhodě. Není jejich chybou, že náborový materiál objevili v jednotce, která si svým prasáckým chováním vysloužila nechvalnou pověst i mezi německými jednotkami. A při čtení knihy je třeba si neustále připomínat, že Karin a Tess jsou vlastně ty hodné.
O politice daného světa se však zatím nic moc nedozvíte. Máme konec občanské války, ale na vše dohlíží jakési impérium a zákulisní boje zuří dál. Čtenáři Frosta a Hitokiri mají trošku výhodu, protože o Leichenbergovi už slyšeli před hradbami Krotenfulu, a tím pádem chápou, jak to skončí. Ti ostatní si můžou užít výbornou řežbu a sadistické dámy v mišungu akční fantastiky a dystopie, jež vychází v podstatě z reálné historie. Tahle příhraniční směska Lišákovi ze Sudet ostudu určitě neudělala, i když bych příště přivítala méně drsné lásky z rukou důkladných vyšetřovatelek a více svaté lišky.
Závěrečné filozofické okénko
Oskar Fuchs nepíše jen prvoplánový akční brak, ačkoliv to tak může nepozornému čtenáři jistě připadat. Krev a další tekutiny stříkají do netušených výšin, množství použitých nábojnic by zasypalo ostravské šachty a dámy bývají vždycky při chuti (a nikdy tam žádnou nebolí hlava!), ale podívejte se někdy mezi řádky.
Ve Frostovi i v Leichenbergu chybí arcipadouch, ultimátní zloun, který by chtěl zničit svět, nebo aspoň naši rodnou hroudu. Tím zlem je tady státní zřízení, potřeba většiny, pro jejíž dobro se musí obětovat hrdinové Fuchsových příběhů. Musí pracovat pro toho, koho nesnášejí, a dělat leckdy i to, s čím nesouhlasí, aby to celé fungovalo. Právo na osobní svobodu nebo vlastní názor nebylo vždycky tak samozřejmé, jak se nám dnes může zdát.
A stačí vyhlášení války, vojenská pohotovost nebo nouzový stav, aby se vrátilo mnohé z toho, co už bylo dávno zapomenuto.
Oskar Fuchs: Leichenberg
Vydal: Nakladatelství Epocha 2020
Obálka: Žaneta Kortusová
Počet stran: 336
Cena: 259 Kč
