Česko-polské pohraničí dokáže být kruté místo. Obzvlášť pokud si ho ve své knižní novince vezme na paškál zajímavý český autor a obsadí ho válečnými mágy, sadistickými vyšetřovatelkami nebo mluvícími liškami.
Občanská válka skončila. Živí se vracejí do svých domovů (pokud jim ještě nějaké zbyly) a mrtví zůstávají mrtví. Tedy většinou.
Gabriel Leichenberg, někdejší člen nechvalně známé XIII. pěší – trestní jednotky nasazované do těch nejtěžších bojů a složené z toho nejhoršího, co bylo k mání, nepatří ani do jedné z těchto dvou skupin. Živý je až příliš (přestože těch, kteří by ho nejradši viděli mrtvého, neustále přibývá) a domov, do kterého by se mohl vrátit, už nemá.
A tak zasvětí svůj život pomstě. Nebo si to aspoň myslí. Jenže Leichenberg míní a Oskar Fuchs mění. Do cesty za pomstou se tak tomuhle dezertérovi staví nejen divoké bandy rabující česko-polské pohraničí, ale i Vojensko-politická sekce, která s ním, zdá se, má své vlastní plány…
„Člověk nebo srnka, on v tom stejně není žádný rozdíl. Zabít je zabít.“
Vybočení ze standardních kolejí
Leichenberg je v pořadí už třetí kniha Oskara Fuchse, kterou stejně jako obě předchozí vydalo nakladatelství Epocha. Zároveň se jedná o vůbec první Fuchsovu knihu, která se se autorce této recenze dostala do rukou – a je třeba přiznat, že šlo o setkání veskrze příjemné. A překvapivé.
Protože navzdory tomu, že Leichenberg (na první pohled) obsahuje všechny typické atributy klasické „béčkové“ akční fantastiky, ve skutečnosti z typické kulhánkovsko-kopřivovské linie v mnoha ohledech vybočuje.
Sbohem, akční hrdino
Než se pustíme do toho, co se na stránkách Leichenberga povedlo/nebo nepovedlo), pojďme si nejprve pro pořádek shrnout, co všechno ve Fuchsově novince coby čtenáři nenajdete.
Zapomeňte na cynického, jednorozměrného hláškaře v roli nabušeného akčního hrdiny (Gabriel Leichenberg je spíš ve vleku událostí, než že by byl jejich aktivním hybatelem), stejně jako na prvoplánové fóry a hlášky.
Leichenberg také postrádá jednoduchou, nekomplikovanou dějovou linku, která bývá v rámci tohoto žánru obvyklá.
Fuchs naopak pracuje s několika časovými rovinami zároveň a příběh z nich splétá postupně, stejně jako postupně dávkuje informace, které coby čtenáři potřebujete k tomu, abyste získali celkový obraz o tom, co se vlastně kdysi v tomhle zapadlém koutě země nedaleko Opavy odehrálo – a co všechno se má odehrát právě nyní.
V rámci žánru jde o příjemně osvěžující přístup, čtenář vždy zůstává v napětí až do poslední chvíle. A to přesto, že především v druhé polovině knihy (tedy ve chvíli, kdy jsou všechny nitky konečně spleteny dohromady a přichází čas na – zřejmě – finální zúčtování) samotný příběh začíná zvolňovat a nebezpečně se blížit hranici nudy.
Skvělé dialogy i humor
Ve výsledku to ale ničemu nevadí. Protože příběh jako takový rozhodně není tím, co Leichenberga dělá Leichenbergem. Největší síla Fuchsovy novinky totiž spočívá v dialozích. V dialozích, které jsou originální, vtipné a místy až tarantinovsky bizarní – obzvlášť rozhovory hlavního hrdiny s jeho „mučitelkami“ Frau Mengele a Tess patří k tomu nejlepšímu, co celá kniha nabízí.
Frau Mengele se zle usmála. Ohnula se a sebrala kelímek. Pak do něj strčila prst a vytáhla tu odpornou věc na světlo boží. Po chvíli ji nechala sklouznout zpátky, měl jsem pocit, že to dokonce žbluňklo. „No no no, mazlíčku! Trochu se ovládej. Je to jen obyčejný škraloup!“
Lhala mi do očí, nebyl to jen tak obyčejný škraloup! Byl to král, ne, císař všech škraloupů v této galaxii a také všech ostatních, co k ní přiléhaly!
„Gabrieli,“ zašeptala Adlerová vzrušeně. „Já si myslím, že ho spapáš.“
Silný je Leichenberg ale i ve chvíli, kdy dojde na humor. O prvoplánovou komiku, na jakou jsme v rámci splatter žánru zvyklí, ale nejde.
Místo akčních, vyhláškovaných vtipů (modří vědí), které často upadají do těžkopádnosti a opakování, v Leichenbergovi dostanete překvapivě osvěžující, chytrý humor, který má dostatek nadhledu na to, aby se nebral vážně, a zároveň dostatek odvahy, aby některé vtipy ukryl tak hluboko, že si jich všimnete pouze při velmi pozorném čtení.
A tak se bavíte i ve chvíli, kdy samotný příběh začíná klopýtat na obě nohy (a kdy se Fuchs začne nořit do kontemplativních popisů, a úvah a kdy se ve všech těch Monikách, Simonách, Bertách a dalších ženách-vojačkách přestáváte orientovat).
Jakmile totiž přijmete fakt, že o děj jako takový tady ve skutečnosti příliš nejde, můžete si Leichenberga vychutnat naplno takového, jaký je – jako netypickou a originální chuťovku, která srší humorem (byť hlavně mezi řádky) a také nápady (oceňujeme především SS dědečka!).
Milovníci „klasické“ akční fantastiky se ale rozhodně nemusí bát, že by si nepřišli na své. Oskar Fuchs si své domácí úkoly udělal dobře a na stránkách Leichenberga nešetří ani detailními popisy zbraní a vojenské techniky.
Celkový verdikt?
Leichenberg – coby tak trochu jiná splatter fantastika – zřejmě nesedne každému. Někomu může chybět jasnější dějová linka, která by knihu poháněla kupředu (pokud vám jde v knihách hlavně o děj, odečtěte si od našeho hodnocení nějakých 15 procent), jinému se může zastesknout po namakaných akčních bijcích, kteří často okupují stránky jiných děl.
Za sebe ale Leichenbergovi dáváme minimálně čtyři srny z pěti a těšíme se, jak se bude autorův styl vyvíjet dál.
Oskar Fuchs: Leichenberg
Vydal: Nakladatelství Epocha, 2020
Obálka: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová
Počet stran: 336 / měkká vazba
Cena: 232 Kč
