Na Cimmuru padá déšť a hlavní město Elénie se pomalu připravuje ke spánku, když… hm, to už tu bylo, že? Ale nebojte se, pokračování skvělé trilogie Elénium si sice neodpustí řadu zamrkání na fanoušky Davida Eddingse, ale jinak dokázalo nabídnout dostatečně originální příběh!

Za Zemochem je země, a ta je plná nemrtvých

Zlý bůh Azaš je mrtev, Zemoch se utápí v problémech, ale rozhodně už nedělá problémy svým sousedům, a bývalý pandionský rytíř Sparhawk si pořád zvyká na úlohu královnina manžela. Kde jen jsou ty staré dobré časy, kdy mohl vsednout na svého válečného oře a drtit lebky i těla svých nepřátel a přitom trousit cynické hlášky? Inu, má teď jiné povinnosti. Jenže to se má změnit.

Pokud se totiž v Eddingsových světech dá na něco spolehnout, pak je to skutečnost, že jakmile porazíte nějakého zlého boha, vždycky se ukáže, že těsně vedle je druhý kontinent a na tom se někde skrývá další zlý bůh, ještě zlejší než ten první, a ten bude potřebovat klepnout přes své nenechavé prsty… A přesně o tom Tamuli je.

Za hranicemi Zemochu je totiž další mocná říše, která náhle čelí řadě potíží – údajně se vrací dávní hrdinové a jejich armády. Hrozí tak občanská válka, která by uvrhla do zmatku celý kontinent a přivodila nezměrné utrpení. Do Cimmury proto přichází poselstvo, zda by se Sparhawk a jeho druzi nevydali na cestu a potíže odborně neposoudili… a případně nepomohli s jejich vyřešením.

Rovnou je třeba říct dvě věci. Zaprvé – není to už taková jízda, jako Elénium. Především proto, že hrozba je dlouho skrytá, chybí jí tak charismatičtí nebo zvrhlí představitelé, jako byli minule Martel nebo Anniáš, a náhodně se objevující armády vytažené z dávných dob mocnou magií prostě nejsou tak epicky nebezpečné jako celá jedna říše formovaná po staletí perverzními rituály degenerovaného boha Azaše. Druhá zpráva je ale dobrá. Navzdory těmto omezením to Eddings sehrál bravurně.

Objevovat jednotlivé zákoutí Tamulské říše je fajn, stejně tak je moc fajn, když hrdinové zjistí, že v jejich zemích opovrhovaní Styrikové tady mají své vlastní město, které je… prostě nádherné. A třeba takový obraz hlavního města Tamuli, pokrytého perletí, je jedna z nejvíc echt fantasy scenérií, na jaké můžete narazit široko daleko. Pragmatické zhodnocení toho, co dělá s říšskou ekonomikou sebemenší bouře a následná náprava škod, je pak přesně ten typ perliček na závěr, pro které si Eddingse zamilovaly statisíce fanoušků po celém světě.

A nakonec se i ten příběh začne pěkně zamotávat, smotávat a rozmotávat. Navíc se Eddings poučil z toho, jak „zabil“ finále své předchozí sequelové série Malloreon, která končila… no… jak vlastně končila? Vybavíte si to někdo? Hrozně dlouho se někam šlo, pak se šlo zase jinam, ještě jinam, byli tam padouši… a pak… ty voe, pak někdo řekl: „Ty jsi zlý, a proto jsi prohrál.“ A zase šli domu. Jako vážně? Tohle je finále epický pětidílný série?

Tamuli rozhodně má jinčí grády a finále je sice trochu rozkouskovanější než v Eléniu, ale je velkolepé a správně osudové. Takže samá pozitiva a sociální jistoty.

Královna, princezna a šampión

Jasně, člověk začne mnohem víc přemýšlet o tom, jak ten svět vlastně funguje – a proč třeba Tamuli, kde rozhodně nemají nějaké výhrady proti Styrikům a kde mají krom jiného národ naprosto ultimativních válečníků, vedle kterých by i Sparťani od Thermopyl cítili komplex méněcennosti, nikdy nevytřískali Zemoch a pak vlastně i království za Zemochem… Protože prostě na to měli.

Jasně, autorská licence a tak, ale stejně – i když si Eddings dal hodně velkou práci a ten svět je barvitý a plný zajímavých detailů, pořád cítíte, že vznikl až po Eléniu a čistě proto, že se autorovi nechtělo opustit nejlepší postavy, jaké kdy napsal.

Protože právě ty hrají v Tamuli prim a jsou důvodem, proč se k trilogii budete vracet i po letech. všechny ty bitvy a souboje – a že jich je požehnaně – jsou jen pozadím, na kterém se znovu setkáte s Ehlanou, Sparhawkem, Kaltenem… a mnohými dalšími.

Každý z nich si urve svůj okamžik slávy a minimálně v několika případech vás Eddings překvapí, čím nechá své vyvolené projít (třeba taková malá rasistická vložka u jedné styrické postavy, od které byste to věru nečekali) – to jsou přesně ty drobnosti, které dělají z dobrých vypravěčů velké.

Jestli jsem ale doposud psal, že je Tamuli vlastně ukázkovým příkladem, jak si sequelem nezkazit pověst a nenaštvat fanoušky, tak jedna poměrně zásadní výhrada by se našla právě k postavám. Pamatujete si na Sparhawkova panoše? V závěru Elénia umřel. A bylo to naprosto skvělý – protože konečně hrdinové zaplatili nějakou cenu.

Nebo vás snad nenaštvalo, když v závěru Belgariad jedinou zemřelou kladnou postavu Eddings promptně oživil? Byla to docela zrada na emocionální dopad příběhu. Tak v Eléniu se tohohle vyvaroval… a v Tamuli to zase trochu shodil, když Sparhawkovi přihrál coby panoše syna zemřelého hrdiny… který je teda totálně stejný.

Ale co už? Je to drobnost. Jako celek je Tamuli pořádně dobrodružná jízda se spoustou skvělých scén (třeba etuda na téma: „Jasně, potřebujeme Bheliom, škoda že jsme ho hodili do moře… „ „A vy si jako vážně myslíte, že jsme ho hodili někam, kde si ho nemůžeme zase vyzvednout?“) a s postavami, které milujete.

Je to poslední dobrá věc, kterou Eddings napsal, než se z něj stal senilní dědoušek píšící fanfikce svých vnoučat. O to víc byste si tenhle omnibus měli vychutnat. Přejeme vám pěknou zábavu!

David Eddings: Omnibus Tamuli

Překlad: Adéla Bartlová

Vydal: Triton, 2018

Počet stran: 984

Cena: 699,-