Nevěrná manželka se svým milencem odsouzena k pomalé smrti. Vraždící uťatá ruka. Mrtví vracející se mezi živé, i živí toužící po sňatku se samotnou Smrtí. Duchové varující, trestající nebo jen tak zírající. Pád do šílenství, osudová prokletí – to všechno nalezneme ve sbírce povídek královen hrůzy.
Ať žijí duchové!
Královny hrůzy jsou velká sbírka hororových příběhů napsaných ženami v 19. a na počátku 20. století. Už podle období vzniku je jasné, že povídky jsou pomalé a sází hlavně na budování atmosféry děsu a plíživé hrůzy. Jednoduše řečeno, pokud znáte a máte rádi Edgara Allana Poea nebo třeba Brama Stokera, jsou Královny hrůzy kniha, které byste měli věnovat pozornost.
Druhá věc, kterou je nutno vzít v potaz, je fakt, že v době vzniku většiny povídek byl spiritismus v Británii i USA na vrcholu. Zatímco dnes jsou nám klepající stolky a tabulky s písmenky leda k smíchu, tehdy šlo o činnost zcela vážnou, provozovanou i ve vyšších společenských kruzích. Není proto divu, že drtivá většina povídek ve sbírce se zabývá právě duchy nebo přízraky mrtvých. Výjimky se najdou, ale není jich mnoho.
Z duchařského tématu je ve sbírce snad vše, na co si vzpomeneme. Duchové varující živé před hrozbami nebo zkaženým životem. Duchové připoutaní k místu své smrti. Duchové ovládající těla živých. Duchové toužící po pomstě za utrpěné příkoří. Duchové prostě se náhodně zjevující bez patrného smyslu, a tak dále. Variant je hodně, některé jsou originální více, jiné méně.
Pokud vám však spiritistické téma nesedí, anebo nedokážete brát duchy jako něco alespoň trochu zajímavého, nejspíše nebudou Královny hrůzy knihou pro vás.
Známá neznámá jména
Řada jmen autorek překvapí, i když nejspíše hlavně čtenáře, kteří je znají jako úspěšné autorky klasické literatury, o které se učí na školách. Scifisté poznají možná jen Mary Shelley autorku kultovního hororového díla Frankenstein, jejíž přítomnost byla zřejmě chápána jako „povinná“, byť právě její povídka Proměna, která sbírku otevírá, patří k těm nejslabším. Postavy v ní šustí papírem a celý děj je velice předvídatelný.
Další jména už jsou zajímavější. Harriet Beecher Stowe, která se proslavila románem o krutosti otrokářství Chaloupka strýčka Toma. Edith Wharton, vůbec první žena, která získala Pulitzerovu cenu za společenský román Věk nevinnosti. Louisa May Alcott autorka slavného románu Malé ženy.
A nechybí ani Helena Blavatská, známá spíše jako „Madame Blavatská”, údajně skutečné médium a jedna z nejvýznamnějších okultistek své doby. Nutno ovšem říct, že právě její povídka zestárla dosti hrozně, a pro dnešní čtenáře už působí spíše komicky.
Zbytek autorek je u nás vesměs neznámých i když několika občas vyšlo v češtině pár povídek v podobně laděných antologiích. Z hlediska kvality se však nedá říct, že by právě jejich příběhy byly vždy horší, často právě naopak.
Co se povedlo a nepovedlo
Královny hrůzy jsou obsáhlou sbírkou, a nemá myslím smysl popisovat každou povídku zvlášť, tím spíše, že v případě některých by si to vyžádalo i nevítané vyzrazení pointy. Zmíním se tedy pouze o těch, které mi utkvěly v paměti, pozitivně i naopak.
Harriet Beecher Stowe svou povídku Duchařská historka Toma Toothacrea napsala živě a zajímavě. Sice nevyniká dokonalou pointou, ale provedení je natolik čtivé, že to vlastně ani nevadí.
Vévodkyně na modlitbách Edith Wharton by dle mého potřebovala nůžky korektora. Rozvleklý úvod je následován překotným koncem, i když mrazivá pointa se mu upřít nedá. Povídka vznikla dvacet let před románem, který autorku tolik proslavil.
Louisa May Alcott ve své povídce Ztraceni v pyramidě aneb Prokletí mumie naplňuje snad všechna pravidla gotického žánru. Je jakýmsi prototypem podobných povídek a lze jí vytknout snad jen právě to, že ničím nevyniká. Na druhou stranu není ale ani ničím vyloženě pokažená, je to takový zlatý střed.
Jeskyně ozvěn Heleny Blavatské netrpí nešikovností řemeslnou, ale zápletka a popisované věci jsou zkrátka tak přestřelené, že z toho vychází jakýsi nestravitelný pseudomystický slepenec. Jako materiál pro různé ezoterické badatele nicméně může být zajímavá.
Z celé knihy mě asi nejvíce zaujala Žlutá tapeta od Charlotte Perkins Gilman. I když se v ní neodehrávají žádné nadpřirozené jevy, je bezpochyby hororová. Je psána jako tajný deník ženy, která se z „dočasné nervové deprese“ propadá do šílenství. Péče, kterou jí manžel věnuje, je sice láskyplná, ale jeho styl „já vím co je pro tebe nejlepší“ je ubíjející a jen dál roztáčí sebedestruktivní spirálu.
Jako nejvíce děsivý pak hodnotím příběh Přízrak z Beckside od Alice Rea. Není to jen námětem, ale především tím, že donutí čtenáře uvažovat, jak by v dané situaci jednal on, jestli je kruté jednání vynucené okolnostmi omluvitelné, a zda by na to sám našel odvahu.
Dále stojí za zmínku příběh Nespokojená duše od Annie Trumbull Slosson. Dosud jsem nečetla téma návratu zemřelé duše takto pojaté. Je to povídka především lidská a vlastně se nedá ani mluvit o hororu, přesto je zajímavá.
Na úplném dně by se naopak nacházelo nejspíše Bez vysvětlení Mary Louise Molesworth, povídka o cestě přes Německo, kde se v jedné vesnici zjevil z neznámého důvodu duch. A ten důvod je skutečně neznámý, autorka se nenamáhala ani se sebebanálnějším vysvětlením. Co jí možná připadlo vtipné, mně přijde jako autorská lenost a zkoušení čtenáře, co všechno zkousne. Navíc se jedná o nejdelší povídku celé knihy.
Podobně Skryté dveře Violet Paget sice nabízí teoreticky zajímavý nápad, ale zabitý neúnosně dlouhým zpracováním.
Co zbývá?
Za zmínku rozhodně stojí kvalitně zpracované medailonky autorek před každou povídkou, včetně informací o prostředí, ve kterém žily. Většina z těchto věcí se u méně známých jmen špatně dohledává, a pokud neumíte anglicky, je to prakticky beznadějné. Přitom medailonky jsou napsány i stylově zajímavě, a můžou vést právě k chuti poznat autorky lépe.
Překlad Petry Johany Poncarové je bezchybný, přitom třeba styl povídky Duchařská historka Toma Toothacrea nemohl být úplně snadnou věcí. Stejně tak dobové reálie v některých dalších. Redakční práci nakladatelství Fobos rovněž nelze vytknout nic. Obálka je správně stylová a kniha bude určitě reprezentativním vzorkem ve vaší knihovny.
Editor Greame Davis prokázal cit pro pestrost i značnou pečlivost. Královny hrůzy nakonec mohou posloužit i jako dobrý studijní materiál pro osoby, které se snaží podobně laděné věci psát.
Třebaže některé povídky zestárly od děsivosti až k úsměvnosti, či dokonce lehké trapnosti, názorně ukazují, jakými cestami se ubíral horor, než dospěl do naší současné podoby. Některé nápady si dokážu v moderním přepracování představit jako úspěšné i dnes.
Graeme Davis a kolektiv: Královny hrůzy
Vydal: Nakladatelství Fobos, 2022
Překlad: Petra Johana Poncarová
Počet stran: 568 / pevná vazba
Cena: 329 Kč
