Strategická desková hra Koruna z popela vás vtáhne do světa nekromancie a nelítostných intrik, kde každý tah rozhoduje o osudu.
V roce 2022 vyslal do světa londýnský herní designér Richard Lawton pod hlavičkou svého indie vydavatelství s názvem Card Noir svou první hru Crown of Ash. Ta se zatím dočkala jen několika málo jazykových mutací, ale jednou z nich je právě i čeština, za kterou stojí TLAMA games.
Koruna z popela zaujme hned na první pohled vyvedenou obálkou. V záplavě nových svítivě barevných her, jejichž obálky mohou být a také jsou často krásné, působí tato tmavě černá barva s modro-fialovými odstíny příjemně esteticky.
Spolu s válečným a dramatickým fantasy výjevem na ústředním obrázku tak hra na první pohled slibuje to, co v sobě skrývá, a sice nekromantskou tématiku – levitující pán nad bojištěm nemrtvých, země puká a ruce z jejího nitra se natahují, v dálce za temnými horami s hradem svítí měsíc (či snad temné slunce?) a blesk.
V zápětí nás uvede do tohoto světa i kratičký příběh vyprávějící o zprvu vzkvétajícím království, kde se však králova závist vůči své šlechtě, baronům, mění brzy v krvelačnou zášť, intriky a nakonec ve válečný konflikt a koketerii s temnou magií a nekromancií.
Ocitáme se tedy nakonec v nepříjemném světě posetém mrtvolami, kde se nemrtví baroni s rozežranou myslí probouzejí z dávného snu, aby se chopili rozeklaného trůnu. K tomu nestačí svrhnout jen krále, ale musí zvítězit i nad ostatními konkurenty.
Druhá věc, která tentokrát už lehce zkušenější hráče při pročítání pravidel a herního plánu zaujme, je, že hra v sobě osobitě spojuje mechaniku worker placement s area control, to vše šmrncnuté lehkým deckbuildingem.
Přeloženo do srozumitelnější češtiny – každý baron má své služebníky, které vysílá na políčka s akcemi, které je třeba udělat. Zásadní je držet území, které produkují nejen zdroje, ale též vítězné body. A k boji, útoku i obraně slouží karty bojovníků, které si lze pořizovat.
Jelikož baroni disponují uměním nekromancie, poražení válečníci mohou být pravidelně znovupovoláváni ze svých hrobů a mohou se tak teoreticky protáčet v hráčově ruce a být posíláni opět do války.
Ale hezky popořádku. Rozložený dvoustranný herní plán lišící se pouze barevností (barevnější versus temná atmosféra) představuje šest takřka symetrických geografických oblastí (poušť, pohoří, osada, sopka, pobřeží, hvozd), kterým vévodí centrum s královskou citadelou.
Stejně jako herní deska, tak i desky jednotlivých hráčů, baronů, poukazují na ladný barevný moderní a čistý design, ve kterém je celá hra udělána. To platí i o dřevěných figurkách pomocníků, žetonech, a v jistém ohledu i kartách, ze kterých ale trochu číší až nepřirozeně digitální „nemrtvé neforemnosti“ – navíc jsou si někteří válečníci docela podobní.
Hráči se se svými armádami mají stát tedy novými krály a panovníky, ale být královrahem, případně následným dobyvatelem citadely, nestačí. Sedět v králově pevnosti sice přináší slušný počet vítězných bodů, ale ty přináší i jiné budovy ve zmíněných oblastech a na konec také šikovně poskládaná armáda.
Každý válečník totiž nedisponuje jen svou cenou a silou, ale také barvou. O tom, jakou barvu bojovníků má hráč usilovat, rozhoduje tzv. karta osudu tajně vylosována na začátku hry.
Hra je rozdělena na 4 kola po 4 tazích, takže každý hráč se dostane do hry vždy přesně šestnáckrát. A každý tah je poměrně jednoduchý.
Hráč si vybere jednu ze 4 typů akcí (zisk zdrojů, stavba, boj, restartování balíčku boje) a následně má možnost vyvolat si jednoho z nabízených bojovníků, má-li čím zaplatit. Políčka pro akce – jako to u podobných her bývá – mohou být počtem omezená, nebo naopak otevřená pro nekonečný počet pomocníků.
Zdroje (krev, popel, síra, kosti, zlato) se získávají z postavených budov, v případě absence možností se vždy dá vydělat alespoň drahocenné zlato. Pokud berete suroviny od cizího hráče, je mu zaplacena výhodná daň.
Budovy se staví na zatím neosídlených místech, případně už na místech vlastněných, okupovaných. Zde se budovy staví na sebe ve formě věže, přičemž funguje pouze ta nejnovější, ale čím více budov leží na sobě, tím více bodů.
Oblastí, tedy budov, ale i královské citadely, se dá zmocnit bojem. Každý majitel území může bránit pouze až dvěma obránci, kteří leží na herní desce (veřejná informace), útočník může z ruky zaútočit také maximálně až dvěma útočníky. Porovná se síla a vítězem je ten, kdo tuto sílu sestavil větší. Remíza znamená vítězství obrany. Do toho promlouvají ještě bonusy v podobě případné barevné synergie bojovníků.
Nejzajímavější moment celé bitvy však spočívá v tzv. kartách boje, přičemž každý hráč disponuje pěti. Jednu z nich pak každý účastník bitvy tajně použije, než se síla soupeřů porovná a číslo síly na kartách se přičte.
Tento mariášnický (hráč si může pamatovat, kdo již jaké karty použil) a taktický aspekt je jedním z klíčových triků celé hry. Karty totiž skrývají sílu 0, 1, 3, 4, nebo hod kostkou, což je zase nejvýraznější náhodný prvek hry. Dvojka chybí. Další „vtip“ spočívá v tom, že po každé bitvě se nejen rozhodne o vládci nad územím, ale na řadu přicházejí kompenzace v podobě většinou bodů či surovin.
Kompenzace získává vítěz i ten, kdo prohrál. Kompenzace se liší podle toho, kterou kartu boje hráč použije. Může se tak jednoduše stát, že člověk naprosto cíleně chce bitvu prohrát! Jakmile se všechny karty boje použijí, člověk si bere všechny znovu do ruky. V průběhu hry si je může vrátit do ruky, pakliže na to utratí jednu akci.
Války o území jsou však omezené, o každé území lze bojovat pouze dvakrát za kolo. Výjimkou výše zmíněných pravidel pak představuje královská citadela. Zde se boje mohou účastnit až tři bojovníci na každé straně a hradby lze vzít ztečí kolikrát hráči chtějí.
Po odehrané akci pak zbývá poslední možnost, a to sice si z nabízených bojovníků někoho vybrat a zaplatit. Roli hraje jeho cena, síla, barva. Existuje speciální druh karet, steampunkově laděné „samohyby“, které bývají levné a silné.
Avšak jsou to žoldáci na jednu bitvu, po ní armádu opouštějí. Ostatní bojovníci jsou věrni svému pánu a i když zemřou, navracejí se na konci herních kol do ruky.
Tyto jednoduché herní principy jsou ozvláštněny ještě několika zajímavými prvky, které nabízejí strategické možnosti. Jedná se za jistých okolností o možnost úpravy obránců v oblastech.
Každý z baronů pak disponuje svými dvěma unikátními speciálními schopnostmi, které mohou výrazně promluvit do hry. A v neposlední řadě, v tu chvíli nejslabší hráč může po každém kole rozhodnout o pořadí hráčů, ve kterém budou po sobě hrát.
Samotná hra se dá hrát i v jednom hráči. Ve třech až čtyřech nabízí nejzajímavější konflikt, ve dvou se jedná spíše o sofistikovanější „Člověče, nezlob se“, kdy si hráči obsadí „domečky“ a pak se o ně navzájem přetahují.
Hra tak výrazně osloví především svou vizuální stránkou a některými svými herními mechanismy. Po osvojení si pravidel je v podstatě svižná a velice jednoduchá, což může být její výhoda i značná nevýhoda, pokud se z hledání hráčských cest překlopí v potenciálně hrozící nudu.
Za vyzkoušení však rozhodně stojí a hráčská odezva na herních databázích zatím vypadá relativně kladně, případně v kategorii „lepší průměr“. Hra je označována jako pro zkušené a dospělejší hráče, ale autor těchto řádků si troufá tvrdit, že ve své jednoduchosti je i lehce přístupnější.
Koruna z popela
Vydavatelství: TLAMA games
Autoři: Richard Lawton
Ilustrace: Vadim Mishin, Rafael Nobre
Počet hráčů: 1–4
Minimální věk: 14+
Délka hry: oficiálně 60 minut, spíše o něco déle
