Petr Jákl natočil nejdražší český film, který chce být hollywoodským trhákem, a místo toho nabízí naprosto jalové postavy, jež se pohybují v naprosto chaoticky vyprávěném ději, kterému chybí napětí i smysl.
Na začátku byl nápad odvyprávět příběh Jana Žižky z jeho mládí. Pro filmaře nebo spisovatele je to učiněný zlatý důl, protože neporažený husitský vojevůdce je postava dostatečně známá a slavná a současně se o jeho mládí neví téměř prakticky nic.
Na toto pole neorané vstoupil bývalý kaskadér, a nyní režisér i scénárista, Petr Jákl, a coby hlavní tvůrčí osoba se rozhodl odvyprávět origin story Jana z Trocnova, kterému se přezdívalo Žižka.
Jáklovy ambice nebyly vůbec malé – rozhodl se s českým národním klenotem dobýt nejen česká, ale i americká kina a v zámoří předvést, že i v malé zemi dokáží vzniknout monumentální filmová díla jako v Hollywoodu. Sehnal obdivuhodné peníze a za půl miliardy korun natočil nejdražší český film. Povedl se?
Vůbec ne. Film je plný naprosto elementárních chyb, děj se tříští do chaotického spletence scén, snímek absolutně postrádá napětí, o nějaké gradaci nemůže být ani řeč. A kdo zná dějepis, tak bude trpět i po historické stránce.
Chce vyprávět o všem a přitom je to o ničem
Jan Žižka, neboli v zámoří Medieval, vypráví příběh o Janu Žižkovi, který vede skupinu žoldnéřů ve službách fiktivního šlechtice Boreše, a bojuje tak za českého krále Václava IV. Prvorozený syn Karla IV. má ale problém, protože mu chybí peníze na korunovační cestu do Říma, kde by mu papež posadil na hlavu korunu císaře Svaté říše římské národa německého (i když v době, kdy se film odehrává, už Václav o titul římského krále přišel).
České vládce proto nenapadne nic lepšího, než že nechá Jana Žižku, aby unesl snoubenku Jindřicha z Rožmberka Kateřinu. Tímto způsobem chtějí král a Boreš z mocného jihočeského šlechtice dostat přislíbené peníze na cestu.
Říkejte mi starý paprika, ale mně to jako začátek epického děje přijde jako pěkně slabé. Nehledě na to, že tímto způsobem dělá Jákl z Žižky zločince, jehož prostřednictvím chce Václav IV. vydírat Rožmberka.
Pak si položme otázku, co ona SNOUBENKA dělá po boku Rožmberka, když spolu ještě nejsou oddáni? Jákl je na začátku vykresluje jako dvě středověké celebrity, které si jen tak randí. Pak si položme další otázku, jak je možné, že tato žena, rodem i vzděláním těžká katolička, navštěvuje, zná a vyznává učení Jana Husa (Hus přitom v roce konání filmu teprve kázat začal, takže zase tak známý nebyl).
A nakonec si položme otázku, co vlastně chtěl Petr Jákl celým snímkem říci. Podle mě to neví ani sám autor. Rozhodně to není znát na jeho díle.
Filmový Jan Žižka je totiž naprosto nepřehledným slepencem všeho možného i nemožného, co nejen postrádá logiku, ale co tu logiku i trochu uráží. Místo naprosto jednoduchého příběhu založeném na zlém silném šlechtici, hodném, ale slabém Žižkovi, a jedné unesené šlechtičně, která by během únosu prozřela a do Žižky zahořela láskou, se Jákl pustil do historické opery.
Do budování monumentálního díla zapojil papežské schisma (dva souběžně vládnoucí papežové), boj mezi Václavem IV. a panskou jednotou, spor Václava IV. a jeho bratra Zikmunda. Dále přidal naprosto nesmyslně i Jana Husa a husitství. Důvod pro to je víc než jasný – hlavní hrdina je husitský vůdce Jan Žižka, takže film jej musí vypravit na cestu k husitství, i když v době jeho mládí žádné husitství neexistovalo. Jákl však cítí morální potřebu zanechat svého hrdinu na konci svého díla tam, kde jej zná celý národ – na pomníku s palcátem v ruce jako neporaženého vojevůdce.
Problém je v tom, že ve filmu netuší, jestli chce vyprávět příběh o mladém Žižkovi, nebo mu stavět pomník. Nedaří se mu ani jedno, a upřímně řešeno, spojit všechny výše zmíněné příběhy do jednoho filmového děje o 120 minutách by nezvládlo ani nejvyšší božstvo scénáristiky.
Scénář filmu od Petra Jákla a řady jeho spolupracovníků není vůbec kompaktní. Film se od začátku rozpadne na nesouvislé scény, ve kterých postavy sice něco říkají a dělají, ale divák se v tom ztrácí a vůbec nemá chuť se koukat dál. Film absolutně postrádá napětí i gradaci.
Postavy jak na orloji – bez života, jen nakukují do okýnek
Na stříbrném plátně defilují desítky postav, každá má jméno, ale to občas ani ve filmu nezazní. O nějakém propracování jejich charakteru nemůže být ani řeč. Obsazení tak připomíná Staroměstský orloj, protože tam taky po začátku představení přijde dřevěná figurka, koukne do okýnka a zase zmizí. Každá socha má atribut, aby ji divák poznal. A přesně takhle to vypadá i v Jáklově filmu. Nenajdeme v jeho filmu jedinou postavu, která by si alespoň částečně získala nějaké sympatie diváků.
Lord Boreš je intrikán, Václav IV. zbabělec, Žižka zamračený bojovník, Kateřina unesená žena a Zikmund padouch (h*jzl). To je všechno. Kvůli nadměrnému množství témat nezbývá Jáklovi čas na nějaké propracovanější rozhovory, nenechává ani prostor pro nějaké rozvinutí charakteru.
Chemie mezi Janem a unesenou Kateřinou, na níž má stát celý snímek, je asi tak záživná, jako pozorování béžové barvy. Nenávist mezi Žižkou a fiktivním služebníkem Zikmunda jménem Torak je také jen na papíře. Oba bojovníci na sebe jen hledí, oba s kamennými, nepřístupnými tvářemi, ale divák jim to nevěří.
Jákl ve dvou otřesně nezajímavých pokusech zkusí popsat Žižkovo dětství a traumatický zážitek, který se mu tam stal, ale na plátně se odehrají dva jalové monology s několika divokými flashbacky do minulosti.
Z každé scény je tušit, co tím chtěl autor říct, ale prostě to neříká. Jáklův půlmiliardový snímek trpí tím, co próza každého začátečnického spisovatele. Ten má taky příběh perfektně srovnaný ve své hlavě, ale na papír/filmové plátno už ztvární pouze stín onoho velkého příběhu a nepočítá s tím, že mu diváci do hlavy nevidí.
Jan Žižka se tak z ambiciózního středověkého dramatu mění na nudnou, nezáživnou a takřka sterilní podívanou, která se odehrává z drtivé většiny v lese. V lese a ve tmě.
Temnější než nejtemnější středověk
O tom, jak si hollywoodští filmaři představují středověk, jsme už psali, ale ve zkratce – co je středověké, to má být temné. Neexistuje snad jediný moderní film o středověku ze zahraniční produkce, který by nebyl laděný do temných, tlumených barev. Všude na zemi je bláto, v jednom kuse prší nebo je prostě mokro, a postavy jsou špinavé a otrhané. Je to sice absolutně zcestné, ale budiž. Divákům se to líbí, tak proč by ne. Petr Jákl se ale rozhodl jít ještě o kousek dál.
Jeho středověk roku 1402 není tmavý. Je temný. Skoro to až vypadá, jako kdyby nějaký nepořádný technik nechal na kameře našroubovaný temný filtr, protože „temnota“ Jáklova středověku překračuje všechny myslitelné hranice. I když se děj odehrává přes den, kdy slunce svítí, kino tone v téměř naprosté tmě. Je to tak temné, až bylo téměř nemožné na plátně cokoliv vidět.
Aby té temnoty nebylo málo, tak kromě umělého tlumení světla i barev se notná část scén odehrává buď v noci nebo v temných místnostech bez oken a jeskyních, kde jediným zdrojem světla jsou svíce nebo pochodně. Tady už umělecký záměr přestává být uměleckým záměrem, ale fyzickou překážkou ve sledování filmu. Prostě tam není vidět NIC!
Pět set milionů není vidět
Už jsme to tu zmínili – děj se v drtivé většině odehrává v lese, namátkou v Českém krasu nebo v Českém Švýcarsku (před požárem). Asi chápu autorův záměr ukázat českou zemi takovou, jaká byla ve středověku – pokrytá neprostupnými lesy, jenže to je prostě špatně.
Film, který se pyšní rozpočtem přes půl miliardy, totiž kromě bohatých záběrů na listnaté stromy nabízí pohledy už jen na holé zdivo současné podoby českých hradů. Točilo se na Orlíku (kde je znát jeho renesanční přestavba), na Křivoklátě, na Kokoříně, ale všechny tyto překrásné a nádherně zachovalé hrady Jákl prostě odbývá. Zobrazuje je jen na pár záběrech z dronů a zase se vrací do lesů.
V jeho podání to pak vypadá, jako když čeští nevolníci žili výhradně v lesích a neměli ani střechu nad hlavou. Replika pár středověkých nuzných domů by asi stála moc peněz, nebo si nedovedu vysvětlit, proč se děj má odehrávat ve vesnicích, ale herci jsou místo toho v lese. Neplatí to však jen o rolnících, šlechta taky přišla zkrátka.
Uherský král Zikmund se věčně modlí v poloprázdné kapli. Asi aby se zakrylo, že nezbyly peníze na vyzdobené pokoje, které šlechta obývala, jejichž výzdoba se nedochovala a musela by se nákladně vyrábět. Král Václav IV. místo kaple sedí v několika pokojích utopených ve tmě, aby nebylo vidět, jak prázdně a nehonosně vypadají.
Když dojde na boj, stojí proti sobě několik desítek mužů oblečených do podivné směsice různých zbrojí na straně jedné a pár venkovanů oděných do prostých hadrů. Počítáno na kusy, bitvy čítají maximálně šedesátku lidí. To je všechno. Když už je řeč o kostýmech, tak ty jsou ve shodě s hollywoodskou středověkou doktrínou prosté, tmavé, otrhané nebo špinavé. Jenže v Žižkovi nevypadají hollywoodsky středověce, vypadají prostě lacině!
Upřímně řečeno, tak středně velká bitva českých reenactorů nabízí víc barev, boje a zbrojí než Jáklův půlmiliardový rádoby opus (zajeďte se podívat třeba na Bitvu u Hořic, letošní ročník nabídl víc bojovníků v autentických kostýmech než extrémně drahý snímek).
Zvučná hollywoodská jména
O tom, že chce Petr Jákl vzít americká kina šturmem, svědčí kromě celkového ladění snímku i herecké obsazení. Michael Caine jako intrikán Boreš, Ben Foster jako Žižka, Til Schweiger jako Jindřich z Rožmberka, Karel Roden jako Václav IV. To jsou všechno skvělí a v zámoří dobře známí (a drazí) herci. Petr Jákl je angažoval, aby s jejich pomocí prorazil na americkém kontinentu. Jenže zapomněl na jednu podstatnou věc, aby mohl dobrý herec dobře hrát, musí mít k tomu také dobře napsanou postavu.
Psal jsem to už výše, tak to jen připomenu – všichni herci hrají dobře, jenže nemají co. Vágně načrtnuté postavy neposkytují mnoho příležitostí pro festival hereckých schopností, a tak se Ben Foster jen stále mračí a Sophie Lowe jako unesená Kateřina stále vypadá absolutně netečně. Je to málo, zatraceně málo i na televizní adaptaci, natož hollywoodský velkofilm.
I Vávra měl toho vůdce lidu lepšího
Neměl to dělat, ale Petr Jákl se pustil také do Žižkovy interpretace. I když o Žižkově mládí nevíme vůbec nic, i když se snímek absolutně nedrží české historie, Jákl vytváří obraz Žižky jako vůdce lidu a ochránce slabých. Snímek v každém možném okamžiku na diváka doslova křičí, jak byli chudí lidé šlechtou utlačovaní, jak žili v bídě, jak se vzbouřili a pozvedli proti útlaku mocných nejen hlavu ale i zbraně.
Ta představa je tak špatně ztvárněná, že i komunistická propaganda natočená Otakarem Vávrou, a také nazvaná Jan Žižka, působí o řád lépe. Ve Vávrově snímku je navíc aspoň něco vidět.
Problém je v tom, že jak film postrádá děj, tak Žižka pro chudý lid nedělá vůbec nic. Ben Foster jen chodí po lese, občas se k němu přidá pár sedláků (ale fakt jen pár), občas se pobijí se Zikmundovými pohůnky, ale to je všechno. Jákl vytváří obraz Jana Žižky jako Robina Hooda, který chránil slabé a vedl je proti tyranii, jenže jeho Žižka nic z toho nedělá!
A pak to přijde. Postavy začnou zpívat „Ktož sú boží bojovníci.“ Je to tak zcestné, že se divák v kině lekne, jestli nezaspal a po Žižkovi nezačali dávat nějaký záznam koncertu Daniela Landy. Ve filmu si navíc zazpívají oblíbený husitský chorál dokonce třikrát. Jednou při mši, jednou na vozové hradbě a potřetí dokonce na pohřbu! Víc zcestné, a ve vší úctě k chorálu, blbější použití písně jsem ještě neslyšel.
Vrcholem nacionálního patosu je pak scéna, ve kterém Jan Žižka v královském letohrádku otevře klec se lvem, kterého si tam jako mazlíčka chová Václav IV. (to fakt dělal). Lev vyjde z klece, nesežere Fostera, který stojí hned u dveří, ale symbolicky se vrhne na cizácké kumpány, kteří slouží Zikmundovi, aby tak Jákl nejen zpěvem, ale i obrazem naplnil vlastenecké poslání snímku.
Chudák Žižka
Petr Jákl natočil za půl miliardy nefunkční film, který nabízí jen chaos a dvouhodinovou konstantní nudu vyplněnou soustavnými otázkami, jak takto lacině vypadající film mohl být tak drahý. Nefunguje v něm naprosto nic – postavy jsou ploché, téměř jen naznačené. Chemie mezi nimi neexistuje a dialogy tak jen mlátí prázdnou slámu. Děj je plytký, nezáživný a absolutně postrádá jakoukoliv gradaci.
Divák je nucen ustavičně sledovat zbytečně temné scény, kde není vidět téměř nic. A když dojde na boj, roztřesená kamera a zbytečně divoký střih způsobí, že ani z akčních scén není vidět vůbec nic. Jákl ani nedávkuje napětí, jedna scéna střídá druhou, občas tam někdo umře, ale divák neví kdo a je mu to jedno.
Za takto špatný výsledek nemohou jen špatné a levné kulisy, nehistorické zbroje, zbraně a odívání ani volné zacházení s českými dějinami. Nemůže za to ani interpretace Žižky jako lidového vůdce, který brání chudé proti bohatým. Film je plný základních filmařských chyb, které z něj už v samotném základu dělají špatnou a vlastně i zbytečnou podívanou.
Jan Žižka / Medieval
Režie: Petr Jákl
Scénář: Petr Jákl, Petr Jákl st., Marek Dobeš (původní scénář), Michal Petruš (původní scénář)
Kamera: Jesper Tøffner
Hudba: Philip Klein
Hrají: Ben Foster, Michael Caine, Til Schweiger, Sophie Lowe, Matthew Goode, Roland Møller, William Moseley, Karel Roden, Jan Budař, Ondřej Vetchý a další
