Edice knih Brokilon Alternativa se na sklonku loňského roku rozrostla o příspěvek Venduly Brunhoferové Hladový národ. Načasování bylo ideální, protože číst si o vánočních svátcích, jak upíří nacisté sežrali celou Evropu, je přesně to, co potřebujete po dlouhém dni plném cukroví a všeobecného veselí. Jednoduchou a jednoduše napsanou fantasy pochopitelně lze číst celoročně, jenže nepotěší každého.
Nacisté využívající temnou magii je fenomén, který lidstvo fascinuje prakticky od konce druhé světové války. Vzniklo nespočet román, povídek, her i komiksů (zdravíme Hellboye a Indianu Jonese) a Vendula Brunhoferová toto téma uchopila veskrze „tradičně“. Tradičně v tom smyslu, že nacisté se dali do holportu s temnými silami, aby vyhráli válku. Od tohoto tématu autorka začíná a postupně přidává vlastní nápady a variace. Originální sice tak úplně nejsou, ale zajímavé a zábavné určitě. Do jisté chvíle.
Temní kněží SS pomocí magických rituálů kontaktovali upíry v jiné dimenzi, ti přišli a v našem světě způsobili totální zkázu. Vznikla Říše Thule, kterou plně ovládají nacisté proměnění v upíry. Upír je nový übermensch a všichni se před ním třesou strachy. Postupně se ukáže, že on ten nápad spojit se s tak mocným zlem nebyl úplně ten nelepší nápad.
Úvod knihy slibuje vskutku libový horor plný strachu ze tmy, kde číhají ostré tesáky. Upíři v podání Brunhoferové rozhodně nesvítí na denním světle, ale pěkně postaru sají krev, a to pěkně dosucha. Autorka představuje hned dva druhy krvesajů, a to naprosto old school stylové „nosferatu“ upíry s křídly, špičatýma ušima a hubou plnou tesáků, kteří ve dne spí a v noci vraždí. Tahle napůl zvířata nejsou to nejhorší, protože ještě tu jsou ti druzí.
Humanoidní upíři sice moc originality taky nepobrali, ale konečně měl někdo odvahu opět poslat do knížky guilty pleasure klasiku, a to upíra v uniformě SS! Jedním z (nyní už doslova) nadřazené rasy SSupírů je i Klaus Klinsmann, který dostane za úkol vypátrat jednu malou holku v Polsku a setkání s ní mu převrátí život úplně naruby.
Příběh se začíná odvíjet od bodu, kdy Evropa leží plně v nemrtvých rukou a postupně se vylidňuje, protože upírů je moc, lidí stále méně, ale spotřeba krve neklesá. Do Francie však míří výsadek spojenců se sebevražedným úkolem ukončit temný teror.
Uměle natahované?
Po dočtení jsem se nemohl zbavit dojmu, že Hladový národ byl na začátku povídkou, protože kvalita textu první a druhé poloviny knihy se diametrálně odlišuje. První část jsem doslova prolétl s vysloveným nadšením a chutí. Autorka představuje jeden dobrý nápad za druhým a čtenáři otevírá naprosto depresivní a temný svět, v němž se druhá světová válka pro spojence nevyvíjí vůbec dobře a nemrtvý mor vypadá neporazitelně. A hlavně to je o upířích nacistech, což je prostě boží!
Potíž nastane v prvním velkém dějovém zvratu, k němuž autorka příběh postupně směřuje. Jenže jej už neukočírovala a jeho řešení vyznívá dost pochybně, téměř nelogicky. Příběh se totiž dostal do situace, kdy by každý rozumný upír, nacista a sadista, prostě všechny povraždil a zapálil si cigáro, jenž se to nestane. Přeci jenom, do konce knihy zbývá ještě skoro polovina stránek, takže autorka musela své hlavní hrdiny žít za každou cenu.
Slibně se rozvíjející děj zároveň ustrne a jen zvolna, téměř vlažně, se vrací do úvodního tempa, jenže to prostě už „není ono“. Je to laciné, takhle to říci, ale změna je patrná. Najednou se příběh smrskne na putování skupiny hrdinů v naprosto prázdném světě, kteří jen jedou v náklaďáku napříč Francií a posléze Německem, aby se dostali do Berlína, do centra veškerého zla.
Nevyužitá intermezza
Absolutně naprázdno vyzní několik vedlejších příběhových odboček, které autorka okolo hlavního děje vystavěla. Vzpomínky hlavního hrdiny i vyprávění z Ameriky působí velice slibně. V kontextu celé knihy to jsou dokonce jedny z nejlepších pasáží vůbec. Jenže jsou až trestuhodně nevyužité. Prostě tam jsou, ale prakticky žádný efekt na hlavní příběh nemají. Což je velká škoda, protože v těchto pasážích autorka napsala téměř čistokrevný upíří horor a musím říci, že jsem si jej vysloveně užíval.
Největší problém jsem však měl s tím, že příběhu jsem prostě nevěřil. A může si za to autorka sama. Na jedné straně autorka líčí atmosféru totálního strachu a nedůvěry mezi všemi lidmi a na druhé se jí všichni hlavní hrdinové kamarádí hned po prvním pozdravu.
Jednotlivé postavy vykreslila Vendula Brunhoferová výborným způsobem. Je jedno, zda to je mrzoutský, ale v jádru hodný Ir nebo totální zm.. hajzl v uniformě SS. Lidé i nemrtví jsou napsaní s velkou péčí a působí naprosto přirozeně. Jenže rozhodnutí, která dělají, pokoušejí čtenářovu ochotu tomu věřit. Rozhodnutí typu:
„Ahoj, jsem sice SSák, ale už budu hodnej, můžu se k vám přidat?“
„Tak jo.“
Zjednodušuji, přiznávám, ale postavy v knize jakoby měly ve svém nitru zakódovanou poučku: „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel,“ a tím se slepě řídili. A mně, jako čtenáři, se tomu prostě nechtělo věřit. Ne poté, co se Klinsman setká s odbojem a bez problémů mu třeba projde zabití spolubojovníka. Navíc mi nepřijde ani reálná představa, že ve Francii, kde pomalu na každém stromě hnízdí upír, mohla zcela bez povšimnutí vzniknout tak velká základna odbojářů. A to nemluvím o pokusu katolického kněze o zpověď vlkodlaka…
Jak opadne první nadšení, začne se ukazovat, jak prázdné kulisy v románu jsou. Autorka v celém románů používá vlastně jen jeden typ náklaďáku, jeden typ polopásového transportéru, jeden typ zbraně, ono by to tak nevyznělo, kdyby tak důsledně nepoužívala jejich plné názvy. A stengun fakt není kulomet!
Kupředu na Berlín!
Příběh Hladového národa je velmi prostý, přímý jak pravítko. Hlavní hrdinové se rozhodnout splnit úkol a jdou za ním, aniž by hleděli naprosto i nalevo. Tu a tam se vypravěč sice maličko zastaví, aby nahlédl do historie, ale těchto momentů není mnoho. Vše je podřízeno putování. Hlavní záporák je sice mocný a kvalitní, ale tak nějak mizí a zase se objevuje, takže parta hrdinů více méně putuje sama, aniž by čtenář cítil o ně strach, že je někdo vyhmátne.
Čímž se opět dostáváme k té uvěřitelnosti. Čím blíže se odbojáři blíží k centru všeho zla na světě, tím by měly zákonitě hlídky a obrana houstnout. Jenže to se nestalo. Dějová linka tak na konci místo gradace naopak výrazně slábne a samotná koncovka se mi zdála vysloveně odbytá. Místo napínavého závěrečného souboje jsem dostal jen vyslovenou rychlovku s očekávanou pointou.
Hladový národ není vysloveně špatná kniha, jen je velice nedotažená. Autorka klouže po povrchu tématu, aniž by cokoliv z knihy blíže rozvedla. Většina jejích nápadů přitom vysloveně žadoní o rozpracování. Třeba temné rituály nebo možnost procházet skrz dimenzionální brány do světa upírů, či samotná říše upírů… a nestalo se.
Román se odehrává ve vlažně načrtnutých kulisách, v němž se pohybují podivně a téměř nuceně reagující postavy. A to není dobře. Čtenář ve výsledku dostane do ruky vysloveně jednoduchý román, což může být dobré i špatné.
Kdo hledá triviální odreagování, u kterého může pohodlně vypnout mozek, tak v Hladovém národu může najít přesně to pravé. Jenže i tak tento román postrádá něco „navíc“, čím by tu jednoduchost obohatil. Král béčkové akce, František Kotleta, třeba používá hektolitry krve a spermatu, jenže Vendula Brunhoferová zvolila velmi střídmý přístup, který se nepovedl.
Je jasné, že od literatury s báječně brakovou rudočernou obálkou s lebkami a vlkodlakem, nelze čekat hluboce humanistický román, ale text neobsahuje vlastně ani pořádně ty upíří nacisty. Těšil jsem se na temné mágy, obřady ve stínu hákového kříže, naplno využitého potenciálu například tajemné společnosti Thule, jenže jsem nedostal nic z toho.
Hladový národ je prostě jen jednoduchou, odpočinkovou literaturou, jenže pro mě až moc jednoduchou a plnou nelogických rozhodnutí hlavních postav, které kazí celkový dojem z příběhu.
Vendula Brunhoferová: Hladový národ
Vydal: Nakladatelství Brokilon, 2019
Obálka: Mikuláš Podrocký
Počet stran: 241 / měkká vazba
Cena: 312 Kč
