Tamsyn Muir: Harrow Devátá cover
Zdroj: Nakladatelství Host

Harrowhark Nonagesima, Ctihodná dcera Devátého dvora, uspěla ve zkouškách Nehynoucího císaře. Stala se liktorkou, císařovou rukou a gestem, nesmrtelnou nekrosvěticí. Jenže všechno, nač se v životě spoléhala, včetně vlastního úsudku, se okolo ní začíná hroutit jako domeček z karet. A její věčný život nakonec možná bude mít jen velmi krátké trvání.

„Ó, Tělo Zapečetěné hrobky, chladnou smrt tomu, kdo na mě pohlédne s lítostí; horkou smrt tomu, kdo na mě pohlédne s pobavením; rychlou smrt tomu, kdo na mě pohlédne s hrůzou.“

Tamsyn Muirová tě dostala

Po přečtení Gideon Deváté jsi byl přesvědčen, že víš, jak se tahle hra hraje, i jak bude asi pokračovat. Že dostaneš další detektivku s hororovým nádechem ve světě, který snad nejvíc připomíná Warhammer 40k, kdyby byl míněný vážně. Že se dozvíš víc o tom, jak funguje celý ten mix SF a fantasy, kde je nekromancie v zásadě vědním oborem. Že odhalíš, jestli je Nejvyšší Nekrolord vlídný spasitel nebo krutý tyran.

Tamsyn Muir: Harrow Devátá obálka
Zdroj: Nakladatelství Host

A víš co? Houby. Připadáš si jako nekromantské batole, které zrovna dostalo do postýlky svoji první kostičku. Hlavní linie psaná ve druhé osobě. Záhadné dopisy, které Harrowhark poslala sama sobě. Vzpomínky na první díl, které mají ten problém, že jeho ději neodpovídají. Kam se sakra poděla Gideon Nav? Co tu dělá ten pitomec Ortus, který měl i se svojí matinkou spořádaně vyletět do povětří?

Otázky si kupí, odpovědi žádné. Jenom to Tělo stojí v koutě, a tak zvláštně se na tebe dívá. Nikdo jiný ho nevidí, stejně jako nevidí ty vzkazy psané krví na papírech s receptem na zeleninovou polévku.

Možná tam ve skutečnosti vůbec není. Možná si čteš o něčem, co se vůbec nestalo.

A možná už prostě přicházíš o rozum, můj milý revenante.

„Přistihla jsem Světce povinnosti v záchvatu hrobního chtíče!“ 

Když však prvotní šok pominul, když ses začetl a trochu v příběhu rozkoukal, uvědomil sis, jak skvěle je vymyšlený. Každá drobnost – včetně grafického ztvárnění lebek dvorů v záhlaví kapitol – poskytuje vodítko jako kůstka v dokonalém kostlivci. Začal jsi je skládat, tvořit teorie a došlo ti, že i tohle je svým způsobem detektivka. Jenom jako by ji tentokrát nenapsala Agatha Christie, ale spíš Chuck Palahniuk, Christopher Nolan nebo William P. Blatty. Klub rváčů, Inception, Exorcista – však víš, tihle bezva chlápci.

Pokud byl také první díl občas pěkný horor, tady už je problém spíš najít místo, které hororem není. V temných chodbách císařovy prastaré kosmické stanice na každém kroku chrastí kosti jeho věrných služebníků. Ti přitom nejsou vždy tak mrtví, jak se zdají, dokonce i ta hřbitovní krysa Cytherea z prvního dílu je akční až moc. Takže dáme si dnes v noci výlet do spalovací pece? Nebo radši polévku? Speciální recept Devátého dvora, se žaludkem umí udělat úplné zázraky.

Anebo zaskočíme do Řeky, zásvětní dimenze plné ne moc dobře naladěných duchů? Brzy má dorazit taky sedmá Bestie Vzkříšení, taková moc prima potvora požírající celé světy.

Rozdáme si to na férovku?

Jenom bacha na parťáky. Ianthe Tridentaria je mrcha, a někdo z těch tří starých liktorských šmejdů má taky něco za lubem. Možná se dokonce spřáhl s Krví Edenu, tou bandou cvoků toužících vyhubit všechny nekromanty. Jejich velitelka, jo, ta byla eso. Zato císař, ten nakonec není ani tyran, ani spasitel. Spíš flegmatik už deset tisíc let vzdychající po své Anmabel Lee, a taky kapku lhář.

Teda, kapku… nestačil ses divit, co všechno vylezlo na světlo, když přišel čas hodit kosti na stůl. Posledních třicet stran pravda nejsou až taková jízda jako bylo posledních třicet stran Gideon Deváté, ale do nudy mají zatraceně daleko.

„Vzpomínáš, jak ty tvoje úchylný pratety říkávaly: Utrpení je nejlepší učitel?Jestli měly pravdu, Harrowhark, pak máme my dvě našlápnuto k vševědoucnosti.“

Kromě celého toho propletence živých, mrtvých a nemrtvých, který se na víc jak 500 stranách vesele kutálí, aby se nakonec docela frajersky, i když ne tak úplně, rozpletl, tě na knize nejvíc zaujaly tři věci.

První, vylíčení toho pocitu, že s tvojí hlavou je něco kurva děsně špatně. Že už nemáš sílu tvářit se jako normální chlapeček v pohodě. Že by ses nejradši stočil do klubíčka, zavřel oči a potichu zdechnul. Že duševní nemoc nebo deprese nejsou divadelní parádičky, a nespraví se procházkou po lesíčku. Že je to hlavně bolest, úzkost a nekonečná, strašlivá únava. Taková únava, která tě nakonec dožene až k myšlenkám na smrt, protože ta jediná slibuje úlevu.

Soudě podle narážky v doslovu Tamsyn Muirová v lecčems čerpala z vlastní zkušenosti, a ta zkušenost je v textu zatraceně vidět. Z některých pasáží ti fakt nebylo vesele.

Harrow Devátá je nakonec hlavně o ztrátě a touze po odpuštění. O neschopnosti se smířit s tím prvním a poskytnout to druhé. O ceně, kterou zaplatíme za lži, dokonce i ty nevinné.

Nebo ty, kterými se snažíme oklamat sami sebe.

„Nehodlám se ukázat na veřejnosti s nalomeným pendrekem v černém stanu!“

Aby se to trochu srovnalo, druhá věc je humor. No schválně, jaký fóry asi můžou trousit pár tisíc let staří nekromanti? Černý, že jo! V Harrow Deváté je pár takových, co by mohly rovnou vyrazit do Drearburhu sklízet sněžný pórek.

Prim hrají přestřelky Harrowhark s Ianthe Tridentarii, která sice je vypočítavá mrcha, ale se Ctihodnou dcerou musí občas táhnout za jeden provaz. Scény jako příprava na společenskou večeři pak dostává pěkné grády, kde šlehačku na dortu slibuje sexuální orientace nejspíše obou protagonistek.

Ale jenom slibuje. Šťavnaté scénky nebo hrátky s dobře vyleštěnou kostí se ani tentokrát nekonají. Kniha přijde skandální leda Amíkům, kteří omdlévají, když se na stejné stránce vyskytnou slovo „bradavka“ a „zakňourala.“ Sice jsi porůznu četl kecy o strašně moc progresivním LBGT+ cosi, ale upřímně, progresivnější je i harlekýnka schovaná pod postelí tvojí mrtvé babičky.

Smůla, revenante. Na „Výstavní kozičky z Pátého“ si budeš muset zajít jinam.

„Ti, kdož v pochvě jen meč svůj nositi svedou, v bitvě však tasit jej nedovedou.“

A ta třetí věc? Samozřejmě překlad.

Už jednička byla hodně dobrá, ale za druhý díl Alžběta Lexová bezpochyby zaslouží čestnou hodnost u Devátého dvora, roucho černé vestálky i s líčidly a aspoň pět kostlivců na domácí práce.

Nejde jenom o to, co je nejvíce vidět, tedy veršované citace z „Noniády“, eposu na počest legendárního rytíře Devátého dvora, kterými ten zoufalec Ortus oblažuje všechny okolo, ať chtějí nebo ne. Jde o plynutí celého textu, o slovní přestřelky, obraty, anebo perfektní převedení celé té nekromantské kvazi-odborné terminologie do češtiny.

Momentálně jsi si zatraceně jistý, že letos ti do tvých zetlelých pracek ještě nespadla lépe přeložená kniha.

„Udav se – upal se – pohřbi se!“

Tak a tím končíme. Jo. Přesně tímhle – jenom se pěkně přiznej! Tohle tě na adresu té chudinky Tamsyn napadlo, když jsi zjistil, že i druhý díl končí cliffhangerem velkým jako Bestie Vzkříšení – a co hůř, autorka se rozhodla sérii rozšířit na čtyři díly. Takže Nona the Ninth v originále dorazí letos v září a Alecto the Ninth až příští rok.

Ty můj nešťastný revenante, co jenom budeš do té doby dělat?

Asi můžeš leda doufat, že se nad námi oběma nakladatelství Host smiluje a vydá aspoň obě samostatné novely ze světa Zapečetěné hrobky, které jsou už v angličtině napsané.

Jinak máme oba před Harrow hodně dlouhé čekání.

Tamsyn Muir: Harrow Devátá

Vydal: Nakladatelství Host, 2021

Překlad: Alžběta Lexová

Počet stran: 525 / pevná vazba

Cena: 365 Kč (Nakladatelství Host)

Závěrečné hodnocení
Příběh, zábava, čtivost
95 %
Zpracování a cena
95 %
Styl a překlad
95 %
Cíl knihy a splnění
95 %
Jan Hlávka
Spisovatel. Autor beletrie žánrů science fiction a fantasy. Jeho první povídky se začaly objevovat v časopisu Ikárie roku 2002 (Devatenáctka). Dvojnásobný vítěz soutěže Ikaros o nejlepší českou SF povídku. Autor románů ze série Agenta JFK a Agenta X-Hawka, fantasy knihy „Dračice“(spo­lečně s Janou Vybíralovou) a série Algor (opět společně s JV).
harrow-devata-nejtemnejsi-sci-fi-s-nekromanty-na-ceskem-kniznim-trhu-s-vybornym-prekladem+ promyšlenost a překvapivý vývoj + atmosféra a psychologie + překlad + opravdu černý humor - úplně otevřený konec - nedoporučuje se mladým a/ sluníčkovým čtenářům