Dům snů vám umožní nadesignovat si vaše ideální bydlení bez kompromisů a se spoustou zábavy navíc.
Je lepší mít dvě koupelny nebo raději rozlehlý obývák? Odpověď na tuhle otázku se možná bude dost lišit podle toho, zda je 7 ráno nebo 7 večer, ale šanci rozhodnout takové dilema má člověk třeba jednou za život.
Anebo si může pořídit deskovku Dům snů, a s podobnými volbami si pak může pohrávat podle libosti, a to dokonce aniž by s následky svých rozhodnutí musel poté desítky let žít a splácet je.
Dům snů je rodinnou hrou pro 2-4 hráče zamýšlenou pro pohodové a nenáročné hraní, věkové doporučení je 7 let a více, udávaná délka partie je pak 30 minut. Ačkoliv název hry a pohled na dvoupatrový dům se suterénem může evokovat budování amerického snu o rodinném domu na předměstí, tato hra k nám přichází od našich severních sousedů.
Původně Dům snů vydalo známé nakladatelství Rebel, autora Klemense Kalického pak můžete znát především díky přírodní pozorovatelské hře Na Louce.
Na českém trhu není Dům snů novinkou, naopak nám ho vydavatelství ADC Blackfire přináší už v opakovaném dotisku. Tento fakt je svým způsobem recenzí sám o sobě, protože her dnes vychází opravdu hodně, takže uchovat si takto dlouhodoběji místo na slunci i navzdory neustálému přívalu novinek se podaří jen úzké skupině vyvolených titulů.
Pojďme tedy zkusit najít i odpověď na otázku, proč se právě této hře u nás tak daří.
V krabici a na stole
Čtvercová krabice má o fous méně než nejobvyklejších 30×30 cm a její velikost vychází z velikosti hráčských desek. Jinak by se hra vešla i do kompaktnějšího balení. Pod zmíněnými deskami a pravidly v češtině a slovenštině najdeme vše zbylé úhledně vyskládané do plastového insertu.
Není toho ostatně příliš mnoho: centrální deska, dva balíčky karet, žetony vybavení, přehledové karty a nakonec dřevěný domeček, alias žeton prvního hráče.
Každý hráč si vezme svoji desku, doprostřed stolu dáte desku s nabídkou karet, na ni dva balíčky, vyberete prvního hráče a můžete hrát. Příprava na pár desítek sekund, paráda.
Hra podle mě dobře vyvažuje vizuální přitažlivost s účelností. Hráčské desky mají hezký tvar domku, ale jejich plochu využijete téměř celou, deska s nabídkou karet je pak vyloženě utilitární. Jádrem hry jsou karty s pěknými ilustracemi. Jsou poměrně malé, ale kdyby měly být větší, musely by se zvětšit i hráčské desky, což už by vyžadovalo nějaké nové řešení celé krabice.
Pokud tedy jde o prostorovou náročnost, rozhodně nejde o cestovní hru, ale také se asi těžko stane spouštěčem domácích debat na téma „nepotřebujeme náhodou větší stůl?“, jakkoliv by to tematicky bylo stylové.
Výtvarné pojetí je důležitou součástí atmosféry hry a nepochybně přispívá k její oblíbenosti. Veselé a barevné ilustrace dokáží navodit náladu radosti ze zařizování vlastního obydlí, a to třeba i u autora této recenze, který si tuto činnost v reálném životě spojuje se vším, jen ne s radostí.
Jak se to hraje
Hra má dvanáct kol, právě tolik, kolik má každý na svém domku míst pro karty pokojů. V každém kole si hráči počínaje majitelem žetonu začínajícího hráče vyberou z vyložené nabídky jednu pokojovou kartu a nad ní ležící zvláštní kartu. Pouze první pokojová karta nad sebou žádnou zvláštní kartu nemá a hráč, který si tuto kartu zvolí, se místo toho pro další kolo stane začínajícím hráčem.
Pokojovou kartu je třeba hned umístit do domu. Nelze však kamkoliv, vaše místnost nemůže viset ve vzduchu, a tak můžete kartu dát pouze tam, kde je pod ní buď už zem, nebo jiná karta.
Důležitým cílem vašeho snažení bude vytváření větších místností z více karet, miniobývák z jedné karty vám dá pouze 1 bod, ale obrovský obývák ze tří karet vedle sebe je už za 9 bodů, což bude klidně i čtvrtina vašeho celého skóre. Místnost ale nejde rozšiřovat donekonečna, trojdílný obývák je maximum (u ložnice či dětského pokoje je maximum 2, ale třeba koupelna smí být pouze jednodílná), druhou místnost stejného typu v domě mít smíte, ale ne bezprostředně vedle té první.
Když si to špatně naplánujete, štěstí se k vám obrátí zády a ani soupeři nemají slitování, snadno se stane, že pokojovou kartu zkrátka legálně umístit nedokážete. Pak ji musíte umístit lícem dolů a nepřinese vám žádné body. Tak či onak, po 12 kolech bude na desce vašeho domu ležet 12 karet.
Zvláštní karty pak do hry vnášejí šťávu. Dělí se do více kategorií. Jsou zde střešní karty více barev, z nich se během hry snažíte získat čtveřici, abyste získali body za kompletní střechu. 3 body za jakoukoliv čtveřici střešních karet jsou téměř povinností, ale pokud se vám podaří nasbírat čtveřici stejné barvy, máte bodů hned 8! To však ale není vůbec snadné a neobejde se to obvykle bez obětí někde jinde.
Pak jsou zde karty vybavení, které vám umožňují vzít si hned příslušný žeton a umístit ho na kartu příslušného druhu pokoje. Má to však háček, daný pokoj se tím „uzavře“ a nelze ho dále rozšiřovat. Rozhodnutí typu, zda do dvoudílného obýváku dát klavír a získat tak krásné 3 body, ale zároveň ztratit šanci na trojdílný devítibodový obývák, patří k těm nejzapeklitějším.
Posledními dvěma druhy jsou karty nářadí a pomocníků. Ty dávají možnosti provést nějakou akci mimo rámec běžných pravidel, případně poskytují skórovací výhody na konci hry.
Po uplynutí 12 kol si sečtete body za pokoje, střechy, vybavení a takzvané funkční bonusy (3 body, pokud máte koupelnu v obou nadzemních podlažích + 3 body, pokud máte kuchyni, koupelnu i ložnici) a určíte vítěze. Jednoduché.
Musím se ale přeci jen zastavit u jednoho zvláštního pravidla pro hru 2-3 hráčů. Zde nám pravidlový sešit říká, že na začátku každého kola první hráč, ještě než provede svůj výběr, má z nabídky odstranit jednu dvojici karet.
Hned vzápětí je ovšem uvedeno, že toto pravidlo je možné vypustit, zejména při hře s mladšími hráči. Této nabídky jsme zprvu využili. Když jsme se pak po řadě partií rozhodli tento mechanismus začlenit, neměli jsme dobrý pocit. Rozhodnutí, které karty vyřadit, nemůže být z podstaty věci vedené ničím jiným než snahou co nejvíce uškodit protihráči(ům).
Kromě toho se výrazně posiluje pozice začínajícího hráče, takže o žeton domečku byla velká přetahovaná. Tyto tahanice šly samozřejmě na úkor nějaké konstruktivní práce, takže výsledky našeho budování byly (na pohled i bodově) o dost slabší, než jsme byli zvyklí. Ze sluníčkového Domu snů bylo najednou jakési zákeřné a nepřející Slunce, dům snů a pár facek, kde se místo radosti ze stavění snažíme sousedovi obrazně řečeno převrhnout míchačku a podkopnout lešení.
Je jasné, že zkušenější hráči si takovýto způsob hraní dovedou užít, je ale otázka, jestli je tohle ta hra, po které přitom sáhnou. Já si konfliktní hru zahraju také rád, ale rozhodně bych v tom případě nezvolil tuto.
Drobnou anketou v jedné deskoherní skupině jsem si koneckonců ověřil, že vypouštění tohoto pravidla je spíše normou. Více než 4/5 respondentů uvedly, že pravidlo neaplikují, případně že o jeho existenci ani netuší.
Dojmy ze hry
Když odhlédnu od předchozího, považuji Dům snů za hru, která je přesně tím, čím se tváří být. Pokud se vám líbí krabice, dost pravděpodobně se vám bude líbit i hra. Zkrátka rodinná pohodovka s jednoduchou přípravou, snadnými pravidly a relativně předvídatelnou herní dobou, protože pevně daný počet kol nedává moc prostor v tomto směru „ulétnout“.
Udávaná půlhodinka sedí, ve dvou to stihnete klidně i rychleji, ve čtyřech možná trochu přetáhnete, ale ne o moc.
Klíčovým důvodem úspěchu této hry je určitě téma. Bojových nebo zvířátkových her je na trhu spousta, ale stavění a zařizování bydlení? To je způsob jak uspět i u hráčů, které nejčastější motivy deskovek tolik neoslovují.
Drobným problémem hry jsou karty obsahující text. Pravidla hry zvládne i mnoho dětí na hranici předškolního a školního věku, čtení poměrně drobného textu na kartách pro ně ale bude často překážkou. Naštěstí jsou karty vyloženy veřejně, takže je dospělí mohou dětem přečíst a spolehnout se na jejich paměť. Tu mají malí hráči obvykle výbornou.
A když už jsme u paměti: rozporuplné dojmy mám z pravidla, podle nějž si získané dílky střechy odkládáte lícem dolů a nesmíte se na ně až do konce hry podívat. Chcete sestavit jednobarevnou střechu? Tak si koukejte pamatovat, jakou barvu (nebo barvy) to už vlastně máte! Tenhle pexesoidní prvek mi přijde jako poněkud nahodile přilepený na systém hry.
Ale zde se na to možná dívám z pohledu hráče náročnějších strategických her, kde se podobné mechanismy nepoužívají, chápu, že zejména děti to mohou vnímat jako zajímavé zpestření.
A sáhnou tedy po Domu snů náročnější hráči, i když zrovna nehrají s dětmi? Za určitých okolností asi ano. Netuctové téma a vizuál hry má své příznivce i mezi ostřílenými deskovkáři, pro něž se může jednat o příjemný „filler“, tedy krátkou hru, když zrovna není čas či síla na něco delšího a složitějšího.
Pro tyto hráče jsou obzvláště významným prvkem schopnosti poskytované kartami nářadí a pomocníků, protože ty dávají jisté možnosti pověstného „kombení“, jak ho známe z náročnějších her.
Výraznou strategickou hloubku ale od této hry očekávat nelze, a naopak se musíme připravit na nemalou roli náhody. Hráč samozřejmě není jen pasivní obětí, rozhoduje se, do jakého rizika půjde, ale když karty přijdou ve špatném pořadí, nenadělá nic. Naopak základní vyváženost je zde obstarána poněkud „levným“ způsobem: v každé hře se protočí všechny karty.
Zde se nám vrací do hry paměťový prvek: všech 108 karet si asi nikdo normální pamatovat nebude, ale kdo hru už dobře zná, může si ohlídat, jestli už některé zajímavé karty nabídkou prošly. Pokud ne, může najisto počítat s tím, že přijdou.
Máme zde tedy trochu nešťastnou kombinaci náhodnosti a předvídatelnosti, která může vadit zejména zkušenějším hráčům. Ovšem hlavní cílovou skupinou Domu snů jsou příležitostní hráči a rodiny s dětmi, a pro ně mi tyto nedostatky nepřijdou jako příliš závažné.
Závěr
Dům snů si svoji popularitu získal díky z řady vystupujícímu tématu, krásným ilustracím a příjemnému nenáročnému hernímu zážitku na půl hodinky. I při své jednoduchosti působí mechanismy příjemně tematicky a navozují pocity potěšení ze zařizování domova.
Díky tomuto kouzlu dokáže oslovit i některé zkušenější hráče, kteří ale musí hře prominout jistou náhodnost a zároveň repetitivnost.
Jednou větou bych Dům snů charakterizoval jako hru, která snad nikoho neurazí a ledaskoho nadchne. Pokud bych měl někomu naslepo bez bližších specifikací doporučit rodinnou deskovku, zmínil bych ho mezi prvními.
Dům snů
Vydavatel:
ADC Blackfire
Autor: Klemens Kalicki
Ilustrace: Bartɫomiej Kordowski
Překlad: Michal Müller, Jiří Ledvinka
Počet hráčů: 2-4
Minimální věk: 7 let
Délka hry: 30 min
