Fantastické příběhy z pera ženských autorek nemusí být jen plné jednorožců a víl, kytiček a hrnců zlata za duhou… Některé příběhy jsou naopak zrozené z utrpení, bezmoci a touhy bojovat. Děti krve a kostí jsou ten druhý případ. Je to příběh dívky, která v šesti letech na vlastní oči viděla, jak královské stráže pověsily její matku na stromě.

Příběh, jaký jste slyšeli už stokrát

Sedmnáctiletá Zélie vyrostla ve velmi krutém světě. Přitom mohlo být všechno jinak. Když se před několika generacemi narodilo dítě s bílými vlasy, celý kmen měl důvod k radosti. Bílá hříva znamenala, že se dítě označované za posla bohů může ve třinácti letech stát madžim a ovládat jednu z deseti forem magie. Pak ale magie zmizela, madžiové byli vyvražděni a poslové pronásledováni monarchií. Přežily jen malé děti nedotčené bohy, kteří zmizeli neznámo kam.

Bělovlasá Zélie se už začínala pomalu smiřovat s myšlenkou, že ji čeká neslavná budoucnost v pracovním táboře, když jí náhoda postaví do cesty princeznu s ukradeným svitkem. Pokud se ho dotkne člověk s magickým potenciálem, může se stát madžim. Zélie tak získá schopnosti, o jakých několik desítek let nikdo neslyšel a spolu s princeznou a Zéliiným bratrem uprchnou z města, aby zahájili strastiplnou cestu za navrácením magie do světa.

Kolikrát už jsem podobný rozjezd příběhu četla, nebo jsem o něm slyšela? Vezmu to popořadě. Náctiletá hrdinka… Máme. Její ochranitelský bratr… No jasně. Princezna, která se bouří proti svému tyranskému otci… Že váháte! A navíc má ohromnou jizvu na zádech, způsobenou mečem vlastního bratra. A když jsme u toho bráchy… Princ je našim hrdinům na stopě. Magii nenávidí, ale projeví se u něj jisté nadání.

A jejich tyranský otec je ukázkovým příkladem tyrana, který to se svou zemí myslí vlastně dobře. Zamlada mu magie nevadila (nebo alespoň ne tolik), jenže madžiové se vzbouřili a vyvraždili mu celou rodinu, včetně lásky jeho života. Proto zatvrdil srdce a teď by nejradši vyhladil všechny ty „larvy“, které mají v žilách krev madžiů. Ale on to přece dělá pro Orïšu! Nejdřív státní zájem, potom rodina (a city a všechny ty kraviny, co nás odlišují od zvířat).

Jo a sklony k magii na vás prozradí bílý pruh ve vlasech, pokud tedy nepatříte k pokrevním potomkům madžiů a bílou hřívu nemáte odmalička (Že by autorka četla Dragonrealm?). Čím silnější magie, tím větší pruh, případně bílá celá hříva. A čím kudrnatější ty bílé vlasy jsou, tím je spojení s bohy pevnější, takže vás magie líp poslouchá.

Základní čtyřka charakterů

Ačkoliv byste v příběhu originalitu museli hledat ideálně pod lupou, jednu věc autorce upřít nelze. Ačkoliv se pohybujeme ve vodách žánru young adult, povedlo se jí vykreslit chlapce i dívky uvěřitelně, jejich uvažování logicky a vzhledem k tomu, čím vším si prošli, dokonce i značně realisticky.

Hlavní hrdinkou je tedy Zélie. Mladá dívka, jejíž duše křičí bolestí a zažila za svůj život tolik utrpení, že by to někoho slabšího nejspíš úplně zlomilo. Nenávidí celou královskou rodinu a princeznička s princátkem na sobě musí pořádně máknout, aby připustila, že v nich možná dříme i třeba jen špetka dobra. Přišla o většinu příbuzných, o domov dokonce dvakrát (podruhé ho nechal vypálit dokonce princ, fakticky začátek krásné nenávisti) a když si ji vyvolili bohové, považovala to za velmi špatný vtip.

Princezna Amari měla život (z větší části) nepoměrně jednodušší. Její matka jí zakazovala téměř všechno, její otec nechtěl, aby byla měkká (protože jeho první rodina byla slabá a zaplatila za to životem). V dětství se proto učila bojovat s mečem, a když odmítla bojovat, rozťal jí bratříček celá záda. Přesto si vůbec neumí představit život obyčejných lidí a šokuje ji, co všechno její otec dokázal. Je v ní ale daleko víc, než by se mohlo zdát.

Aby pak bylo genderové vyrovnanosti učiněno zadost, putuje s děvčaty Zéliin bratr Tzain. Je to typický ochranitelský bráška, který si uvědomuje, že jeho sestra vždycky všechno zvorá. Snaží se udržet ji v bezpečí pokud možno i před ní samotnou a plní funkci ochránce i hraničáře, který holky vždycky donutí vstát a jít dál. Postupem času si nachází cestu k Amari, což je docela vtipné, protože jejímu bratrovi nemůže přijít na jméno prakticky až do konce knihy.

A nakonec princeznin brácha, princátko jménem Inan. Asi nejsložitější a nejkomplexnější postava knihy, protože se neustále zmítá mezi výsledky otcovy výchovy (magie musí zmizet, madžiové jsou nebezpeční, státní zájem především) a nadáním k magii, jež jeho samotného odsuzuje k smrti z rukou vlastního papá (nejdřív království, rodina až pak).

A protože jsou Děti krve a kostí typická YA, hluboce se zamiluje do Zélie (což ovšem neznamená, že stojí na její straně, neblázněte). Jeho vztah je rozhodně složitější, než Amarin s Tzainem, protože těžko sbalíte holku, které jste před několika dny vypálili vesnici a povraždili všechny známé. Chybí mu ale výraznější charisma, přestože je opravdu přesvědčený, že k tomu všemu měl pádný důvod.

Reklama

Pro koho jsou Děti krve a kostí určeny?

Ačkoliv se může zdát, že bych nejradši spálila stránky Dětí krve a kostí africkým sluncem, opak je pravdou. Svým způsobem je to neuvěřitelně čtivá knížka (pokud jste ovšem nečetli Tolkiena, Flewellingovou, Knaaka, Feista, Maasovou…) vhodná pro všechny náctileté, kteří s fantasy teprve začínají.

Faktem je, že na YA má tato kniha poměrně zdařile vyvedenou zápletku, komplexní postavy s uvěřitelnou povahou (což se u literatury pro mládež fakticky moc často nestává) a navrch se mezi stránkami ukrývá skutečná bolest člověka, který patří do stíhané a nenáviděné menšiny.

Velké (ale pro cílovku neuchopitelné) téma

Tohle je mimochodem hlavní klad i zápor celé knížky, zavedený doslovem autorky prakticky do extrému. Orïša by se teoreticky mohla nacházet v libovolné části Afriky, stejně jako v jakémkoliv fantastickém světě. Autorka je černoška, tedy i všechny postavy mají mahagonovou pleť a s bílými vlasy to může vypadat vážně zajímavě.

Nicméně… Evropan podle mě není schopen přijmout autorčinu bolest za pronásledované černochy v USA. Obzvláště Evropan náctiletý, který si neumí představit možnost, že by ho někdo zastřelil v autě, protože se narodil s blbou barvou kůže.

Na druhou stranu doslovy skoro nikdo nečte a těch pár si možná uvědomí, že ne všude se lidé mají stejně fajn, jako u nás. Jen by u toho nemusela být konkrétní jména, které ze čtivé a zábavné YA vytvářejí v podstatě autorčin manifest na podporu afroamerického obyvatelstva naší planety.

Zůstala mi z toho na patře podobná pachuť, jako u rockové opery Klíč králů od Dana Landy, kde chyběl závěr (schválně, protože se máte zamyslet).

Tomi Adeyemiová: Děti krve a kostí

Překlad: Veronika Volhejnová

Obálka: Rich Deas

Vydal: Nakladatelství Host, 2018

Počet stran: 520

Cena: 399 Kč

Reklama

Číst jsem se naučila v knihkupectví a tam mě nejspíš jednou i najdou pohřbenou pod knížkama a mangou. Věčný optimismus mi hatí pouze skutečnost, že do konce života pravděpodobně nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla.