Románová pentalogie o Zaklínači z pera polského spisovatele Andrzeje Sapkowského patří k tomu vůbec nejlepšímu, co bylo v žánru fantasy napsáno. Pět knih sice trpí nevyvážeností, autor je místy až příliš ukecaný, občas zdlouhavý, někdy až nepřehledný, ale stále se od příběhu čtenář prostě nebude moci odtrhnout. Nejvtipnějším na tom ale je fakt, že Zaklínač tu ani zdaleka nehraje hlavní roli.
Knižní pentalogie nazvaná Cyklus o Zaklínači (někdy také Sága o Geraltovi a Ciri) v Česku vyšla několikrát, poprvé v letech 1995 až 2000. Mimochodem, byla to ta verze s bílým přebalem a pověstným barevným pruhem, který se měnil s každým vydáním, takže to v knihovně vypadalo prostě a jednoduše blbě. Vtipné to pak bylo i s hardbacky, které dlouho nevycházely, takže ti, co se pustili do jejich sbírání, měli hodně dlouho oči jen pro pláč. Ty divoké časy už jsou však pryč a zaklínačské knihy se dočkaly jednotné grafické podoby a povídky v nich pěkně navazují na román.
Pentalogie tak vlastně začíná až svazkem číslo III
I když to v literatuře nebývá obvyklé, tak Sapkowského povídky na sebe svým způsobem navazují a několik z nich je dokonce klíčových pro pochopení událostí v románu – konkrétně Otázka ceny, Meč osudu a Něco více. Objeví se v nich totiž kromě Geralta také ústřední postava románů – princezna Ciri.
A to je asi hlavní rozdíl mezi povídkami a románem. Tehdy již velice slavný a populární zaklínač Geralt do vydání pentalogie působil jako ústřední postava všech krátkých textů. Sapkowski jej vykreslil jako typického solitérního hrdinu bez bázně a hany, který si dokáže poradit s každým nebezpečím a občas až s jistým nadhledem a žertovným podtónem zažívá nejrůznější eskapády.
V románu se to naprosto změní. Pryč je lehkost a nevázanost, byť občasné šprýmy Sapkowski do textu přeci jen propašoval. Zůstal syrový, válkou trýzněný svět, ve kterém se pohybuje Geralt, který v příběhu sice hraje podstatnou roli, ale rozhodně už není hybatelem děje ani jeho hlavním protagonistou.
Sapkowski před čtenářem vytváří složitý, komplikovaný a nesmírně bohatý literární svět a mnoho pozornosti věnuje politickému dění. Namísto sledování Zaklínače, jak s mečem v ruce pobíjí kikimory a strygy, sledujeme plánování válek, rozdělování území a snahy o zlegalizování vlády nad dobitým územím.
V tomto směru zaklínačská pentalogie v mnohém připomíná dílo jiného vynikajícího polského spisovatele Henryka Sienkiewicze, především román Ohněm a mečem. Sienkiewicz totiž s velkou oblibou popisuje čistě vymyšlený příběh o několika lidech, které se odehrávají na pozadí významných historických událostech.
A tak zatímco plukovník Skrzetuski hledá milovanou Helenu, kozáci vedení Bohdanem Chmielnickým se bouří a podnikají zákeřné nájezdy proti Polákům. I když je Skrzetuski skvělý bojovník a doprovázejí ho vynikající a stateční muži, v celém soukolí války neznamená skoro nic. Skrzetuski nedokáže zastavit útočící jízdu, sám neporube nepřátelskou armádu a neodvrátí tak invazní vpád na své území.
Stejně tak Geralt. Byť je to geneticky modifikovaný a léta trénovaný šermíř, který bez mrknutí oka zaútočí na stvůru z nočních můr, které se všichni lidé k smrti bojí, nestojí v čele armád, nepodílí se na odražení vojsk Nilfgaardu, nestojí v čele jako významný generál. Zpočátku dělá pravý opak.
Geralt se snaží zachovat absolutní neutralitu. Přeci jenom, je to zaklínač, který nepatří nikomu a cech zaklínačů vznikl jako univerzální ochrana před zlými silami a neslouží nikomu, jen svému účelu. Geralt tuto nestrannost poruší kvůli Ciri.
Válka v pořádném makroměřítku
Sapkowski okolo Geralta vytvořil „klasický“ středověký svět, do nějž vpravil jen pár mytických stvůr a ras, jako jsou trpaslíci, elfové či gnómové, a trochu magie. Území se dělí do menších království, kterým vládnou králové, a ti se mezi sebou navzájem pomlouvají, nesnášejí či dokonce vraždí a zároveň spolu uzavírají mírové smlouvy, spojují se jeden proti druhému a všichni dohromady se bojí Nilfgaardu.
Nilfgaard je velké, silné a sjednocené císařství, které by rádo rozšířilo svůj vliv na sever. A tak začne válka. Do toho se vzbouří utlačovaní elfové (jak to Sapkowski předpověděl v povídce Konec světa) a mstící se komanda scoia‚tael pálí usedlosti a přepadávají pocestné i karavany. Nilfgaard je pochopitelně podporuje.
Válka začne už „dříve“, konkrétně v povídce Něco více, kde Sapkowski popíše první vpád Nilfgaarďanů do království Cintra. Z dobytého královského hradu se zahrání jen princezna Cirilla (čili zkráceně Ciri), pak se setká s Geraltem a ten ji chce ukrýt na zaklínačském hradišti Kaer Morhen.
Tady už můžete vidět dvě roviny příběhu – makro a mikro měřítko. Zatímco jedním okem čtenář sleduje dění prakticky na celém světě a přihlíží pohybům armád, dobývání a drancování, zároveň sleduje skupinku osob, která v tom světě zmítaném válkou musí žít a nějak přežít.
Vztah Geralta a Ciri je velice zvláštní. Příbuzensky spolu nemají nic společného, ale jsou si souzeni osudem. Zaklínač to pochopitelně odmítá, ale později sám rád musí uznat, že prostě Ciri je „jeho“ a začne se s k ní jako ke své dceři chovat. Takže když jeho dcera zmizí (pravděpodobně unesená), on se svým stoprocentním morálním kodexem a pocitem odpovědnosti napnutým k prasknutí nemůže dělat nic jiného, než vyrazit ji zachránit. I kdyby se přitom musel prosekat celou armádou Nilfgaardu. A cestuje napříč válkou. Zkurvenou, hnusnou, nemilosrdnou válkou.
Zaklínač bez zaklínače
Sapkowski popisuje naprosto nestranně a syrově hrůzy, které páchají ozbrojenci na civilistech, když někam vtrhnou. Zástupy znásilněných žen, oběšenci na stromech, hladové děti, bída, zmar, ticho ve vypálených vesnicích a všudypřítomná smrt a strach. Čtenář to vnímá a hnusí se mu to.
I když Geralt zkouší zachovat neutralitu, až se občas chová jako naprostý idiot, pod tlakem okolností prostě musí povolit a začne lidem pomáhat. Vlastně tak postupně přestává být zaklínačem. Sapkowski jej postupně svléká z jeho zaklínačského kostýmu, nejprve jej zmrzačí, poté obměkčí jeho srdce a následně jej dokonce připraví o jeho symbolický medailon.
Nevyrovnané romány
Na novém vydání to není tak moc patrné, ale v prvních edicích měly knihy v pentalogii naprosto rozdílnou délku. Díl Čas opovržení by se do Paní jezera vešel snad čtyřikrát. Přibližme si je alespoň zběžně:
Začít číst první díl románu není úplně jednoduché. On se totiž začíná odehrávat PO veliké bitvě, čili věc zcela vybočující ze standardů klasické fantasy a rovnou přichází další šok. Geralt a Yennefer jsou mrtví? Hlavní postava, kterou miluji z povídek a toužím s ní prožít román je mrtvá? Kdo náhodou nečetl povídky, tak bude zmatený ještě mnohem víc, protože mu bude scházet přesně těch zhruba 200 stránek povídek. Bez nich nebude mít vůbec tušení, kdo a co v románu dělá.
Naštěstí je to ale jen začátek geniální Sapkovského hry se čtenářem, protože jeho styl vyprávění je všechno jenom ne lineární. S naprostým nadšením kouskuje příběh do malých epizodek, které misí, splétá a kombinuje dohromady. Autor neváhá přeskakovat z jedné dějové linky na druhou i po pár odstavcích. Se železnou pravidelností a buldočí urputností zasazuje do textu retrospektivu. Krásným příkladem toho je čtvrtý díl – Věž vlaštovky, který začne v nějakém časovém bodě, kdy poutník Vysogota najde v bažinách zraněnou Ciri. A zbytek románu se čtenář dozvídá, co mladou zaklínačku do tohoto bodu dostalo. A že to je nějaké vyprávění!
Retrospektivu nepoužívá jen ve struktuře celého románu, drobnými exkurzemi do historie autor odbočuje v mnoha příběhových linkách, třeba i uprostřed dialogu. Maličko to působí, jako kdybyste četli interaktivní knížku a během četby zatoužili vědět víc, klikli na odkaz a pak se vrátili zpět k ději.
Tyto drobné exkurze sice občas dost zdržují, někdy dokonce zmatou, protože v některých pasážích Sapkowski skáče z linky na linku jak žába na steroidech, ale především celé vyprávění nesmírně obohacují. Je strašlivě fajn dozvědět se o postavách něco o kousíček více, něco, co sice s románem jako takovým nemá souvislost, tudíž není potřeba, ale postava čtenáře zajímá, proto ocení další podrobnosti. A postav je v románu gazilion.
S pomocí tisícovky můžu a žen, kteří mají jméno i funkci, vypráví Sapkowski svůj příběh. Neváhá vytvořit a dosadit do textu postavu jen proto, aby řekla dvě věty a poté umřela, ale díky zosobnění události ji čtenář může lépe prožít.
Humor přeci jenom zůstal
Pokud jde o humor, Sapkowski se v prvním sledu snaží o maximální vážnost a „dospělost“ jeho románu. Daří se mu to, jenže po čase je z textu jasně patrné, jak se u psaní začíná nudit a prostě tu a tam si do děje strčí kratičkou poznámku, odkaz, někdy i malý vtípek pro své i čtenářovo pobavení. Pokud bychom měli uvést nějaký příklad, tak je to třeba upír Regis.
Objeví se na konci třetího dílu a z příběhu trčí jak osikový kůl z hrudi nemrtvého. I když se zdá, že je naprosto zbytečný, Sapkowski ho napsal s takovou grácií a elegancí, že upír ožívá (hle oxymóron) v myslích čtenářů a ti si jej rychle zamilují. A když se ukáže, že upír jezdí na oslovi, kterého pojmenují Dracula, je autorům vtípek dokončen.
Ostatně, vykreslení jednotlivých postav, které se v románu objevují, patří k tomu nejlepšímu, co pentalogie nabízí. Respektive celá Sapkowskího tvorba je pověstná skvělými charaktery postav, které dokáže načrtnout velmi důkladně i na velmi malém prostoru. Velkou pozornost věnuje kromě hlavních postav i ostatním. Neváhá si pohrát i s nicotným hostinským, u kterého se postavy nají.
Osobně mi nejvíce k srdci přirostli trpaslíci – Yarpen Zigrin známý už z povídek a románový Zoltan Chivai. A ještě víc než on, tak jeho papoušek Feldmaršál Duda. Cítíte z toho tu hravost? Trpaslík s vypelichaným papouchem na rameni, který nadává „Kurrrrva mať“ se jen tak nevidí.
Rasy a rasismus
Když už je řeč o trpaslících, Sapkowski svůj imaginární svět vystavěl na kulisách té nejklasičtější fantasy západního typu, jaká byla tehdy k dostání. Trpaslíci tu však slouží čistě jen jako vedlejší postavy. Čeští překladatelé jim vytvořili jazyk založený na ostravském nářečí, což je opravdu požitek číst. S pár trpaslíky Geralt chvíli cestuje, ale vliv na příběh nemají.
Elfové už jsou docela jiná písnička. Elfové patří k hlavním příběhovým hráčům, kteří události ovlivňují a v Sapkowského podání to nejsou ufňukaní hrdí nesmrtelní, kteří se stahují do přístavů a poraženecky opouštějí zemi lidí.
Elfové ve světě zaklínače sice jsou prastará, hrdá a mocná rasa, ale nyní jsou již jen stínem původní slávy a plně si uvědomují ohrožení ze strany lidí, kterých je prostě víc a rychleji se množí. Hlavně v pátém dílu autor poodhalí velké tajemství této rasy.
Na cizích rasách Sapkowski dávno před tím, než to bylo v literatuře cool, popisuje rasismus. Model je jednoduchý – lidi proti nelidem. Lidská rasa je v přesile, trpaslíci, elfové, hobiti, gnómové jsou v menšinách. Rasová nesnášenlivost vůbec není ve středu zájmu, Sapkowski ji nechává jen tak vyplývat z kontextu a o to je její působení silnější. Zejména v závěru knihy se lidský strach z nelidí stane tak silný, že dojde na pogromy a masové vybíjení.
Čtenář oprávněně cítí nespravedlnost, naštvání i pohrdání lidmi, kteří v davovém šílenství rozdmýchané několika jednotlivci začnou masakrovat zcela nevinné trpaslíky. Tyto scény mají takovou sílu právě proto, že jim Sapkowski nevěnoval tolik pozornosti a jen z rasismus udělal přirozenou (a zcela uvěřitelnou) součást jeho fantasy světa.
Objeví se i jednorožec
Cyklus o Zaklínači je velký, bohatý, neuvěřitelně rozvitý a rozvětvený fantasy příběh. Chvílemi to vypadá, že se Sapkowski sám zděsil, kam se mu děj zaběhl. Platí to hlavně pro pátý díl, ve kterém si začne pohrávat se skoky v čase i prostoru, do příběhu zamotá legendu o králi Artušovi a dokonce i jednorožce!
Ale celé to prostě a jednoduše furt nějak funguje. Každá epizoda, jakkoliv je bizarní, je napsaná jako malá povídka a je čitelná a zábavná. Spolu dohromady pak nějak posunují děj. Platí to o celém románu.
Krev elfů je taková rozehřívačka, ve kterém se čtenář pomalu, polehoučku dostává do děje a to ještě navíc se ten „správný“ děj ani nestihne pořádně rozběhnout.
Čas opovržení se dělí na dvě poloviny. Tlachání mágů a čarodějek, které dávají na odiv svá poprsí a neskutečně dramatický, krvavý a akční přepad magického ostrova, po kterém zmizí Ciri. Upřímně, kdyby se první a druhý díl spojily v jeden, knihám by to více než pomohlo, protože první svazek by nekončil tak plytce a druhý nebyl tak žalostně krátký a nevyrovnaný.
V Křestu ohněm vyrazí Geralt zachránit Ciri, i když prakticky vůbec neví kam, ani jak se tam dostane. Postupně formuje partu společníků a dostává se do největších hrůz války. Bojuje o holý život a nakonec jako takové malé zpestření si dokonce vybojuje rytířský titul. Vtipné na tom je, že si Geralt po celou dobu nechává říkat Geralt z Rivie (i když odtamtud vůbec nepochází). A královna Maeve jej po bitvě na mostě pasuje na rytíře z Rivie. Sapkowski se bavil. Mezi tím Ciri přežívá na poušti, nachází si nové kamarády a začíná novou kariéru jako lupička.
Celou Věž vlaštovky vypráví autor retrospektivně, aby poodhalil to, co se stalo Ciri a proč má na hlavně ošklivý krvavý šrám, mezi tím Geralt pokračuje v pátrání a zažívá u toho nejedno nebezpečí. Mezi tím se formuje čarodějnický coven, armády Nilfgaardu pustoší sever, králové hledají spojence, špioni kují pikle a spiknutí nahrazuje další spiknutí. To vše v ohromném, dobře zamíchaném guláši, kdy se Sapkowski věnuje všemu a všem.
Paní jezera je „divná“. Pro část čtenářů těžko stravitelná, protože do děje autor zapojuje cestování časem a mocnou elfskou magii, jenže kdybychom si tyto pasáže odmysleli, kniha by byla o 200 stránek kratší a na příběhu by se toho tolik zase nezměnilo.
Když pomineme příběhy Ciri, tak v Paní jezera je snad nejlépe zachycená a popsaná bitva ve fantasy literatuře, ve kterém opět makropohled na celý střed střídají osudy jednotlivých bojovníků a nechybí ani pohled lékaře. Když román konečně odhalí poslední svá tajemství, a že to je docela slušné tajemství, Sapkowski si dá na čas a události nechá pěkně volně dojít a dojet. Pravda, není to úplně skvělý konec, mnoha čtenářům se nemusí líbit (a taky nebude), ale pořád je to ukončená sága.
Cyklus o Zaklínači je prostě famózní. Knihy mají mnoho chyb, ale mnohonásobně více skvělých čtenářských zážitků, které nezestárly ani o den.
