Pětidílný seriál Černobyl z koprodukce společností HBO a Sky ukazuje bolest a utrpení lidí tak sugestivním způsobem, že se z něj stal rázem hit seriálové sezóny, který hravě strčí do kapsy nějakou Hru o trůny. Bez zaváhání jej můžeme prohlásit jedním z nejlepších seriálů, které kdy byly natočeny.
Lakonický název přesně vystihuje děj seriálu, který věrně, s opravdu velkým důrazem na detail, popisuje události, které začaly 26. dubna 1986 v 1:23 moskevského času. Tehdy totiž v atomové elektrárně na Ukrajině jménem Černobyl explodoval reaktor č. 4, což způsobilo nejhorší jadernou katastrofu v dějinách lidstva. Jelikož se to stalo v sovětském Rusku, bolševici se snažili celou záležitost ututlat, aby neutrpěl obraz silné a nezlomné země. Kvůli tomu trpěly statisíce jiných.
Děj seriálu můžeme rozdělit do dvou rovin. Do nemilosrdného popisu následků katastrofy a do popisu snahy tehdejšího komunistického režimu celou záležitost ututlat. Jen těžko je možné posoudit, co je horší.
Není to dokument
Černobyl je totiž naprosto famózně natočený. Naléhavost emocí, které vyvolává, je až děsivá. A z dění na obrazovce prostě a jednoduše mrazí. Scénář napsal Craig Mazin. Od autora scénáře k Pařbě v Bankoku či Scary Movie 3 a 4 je výběr tématu vskutku překvapující, nicméně téma zpracoval naprosto precizně, s naprostou důstojností a jasným sdělením.
Seriál nehýří heroickými momenty, přestřelkami, výbuchy či jinými epickými záběry, kterými oplývají katastrofické filmy. Zároveň to není hraný dokument, kterému schází jen čtený komentář. Při sledování Černobylu máte pocit, jako byste byli právě u toho, jako kdybyste prostřednictvím vaší obrazovky přímo koukali na živé události.
Na diváka působí především samotné události, kterým scénář a elegantní režie Johana Rencka jen pomáhají zapůsobit na diváka tím správným způsobem. Ale radost a nadšení rozhodně nečekejte. Čekejte maximální strach, zoufalství, nepochopení. Seriál totiž pracuje s jedním naprosto typickým hororovým elementem – neviděný zabiják. (Ale pozor, Černobyl není horor, je to krutý popis reality, kde se to jen tak sešlo.)
Radioaktivita není vidět. Letící subatomární částice nesvítí. Nepáchnou. Necítíte jejich působení, když jste jim vystaveni. Míra ozáření pak určí, kolik života vám zbývá – od okamžité smrti, přes umírání v krutých bolestech za několik dní, po plíživou a dlouhou smrt rakovinou bující v lidském těle.
Každý způsob smrti seriál ukazuje v naprosto jasném, krutém světle a nechává diváky dostatečně dlouho se vynadívat na tu příšernou zkázu, kterou záření dokáže způsobit. (Je tedy pravda, že filmaři malinko upravili průběh nemoci z ozáření. Třeba ve scéně s hasiči hasícími požár bezprostředně po výbuchu by se krvácení neobjevilo tak rychle, ale to nenaštve ani odborníka, natož laika.)
Naprostá nevědomost
O to strašnější je pak sledovat příběh na obrazovce, kdy většina lidí vůbec neměla tušení, co to radioaktivita je a jak jim může ublížit. Jenže to ví divák. Přeci jenom žijeme v 21. století a něco nám ze školy uvízlo v paměti a většina z nás hrála Stalkera, že? Takže tak nějak tušíme, že radioaktivita je špatná. O to brutálnější je sledování třeba prvního dílu, kdy se lidé z Pripjati vypraví na železniční most sledovat požár elektrárny.
A zatímco se nadšeně nebo zvědavě dívají na nedaleké plameny, na tvářích jim ulpívá prudce radioaktivní popel právě vyvržený z jádra reaktoru, které ničím nechráněno chrlí obrovské dávky záření do světa. Rodiče místo panického útěku o život nadšeně diskutují a dokonce vytahují malé miminko z kočárku, aby se také kouklo. Brrr. Nikdo nemá ani tušení, co se děje. Nikdo to neví a hlavně, nikdo je nevaroval.
A to je ta druhá, ještě brutálnější stránka celého snímku. Vše se totiž stalo v Sovětském svazu. Pamětníkům to není třeba vysvětlovat, ale mladí diváci budou naprosto šokováni, jak se chovají inženýři v elektrárně i státní aparát. Rozum zůstává stát, nechce se tomu věřit, ale vše se odehrálo přibližně tak, jak to ve vší absurditě seriál popisuje.
Hlavně to ututlat
Vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov to v seriálu řekne jedinou větou: „Naše síla vychází z vnímání naší síly.“ Čímž vlastně popsal smysl veškerého snažení. Bolševici dobře věděli, že socialismus nefunguje, ale místo reforem a odklonu od ideí daných Marxem a Leninem, dál udržovali představu o tom, že vše je v pořádku a všechno prosperuje. Tedy i jaderné elektrárny.
Reaktory RBMK měly řadu konstrukčních vad. Aby byl Černobyl postaven včas (a stavitelé mohli dostat odměnu), zfušovalo se, co se jen dalo. Třeba střecha nebyla pokryta nehořlavým materiálem, ale asfaltem. A postupně takhle seriál odhaluje desítky dalších věcí, které režim utajil, aby to prostě „nějak fungovalo“ a reaktor číslo 4 jim ukázal, že to tak prostě nebude.
Další šílenosti je naprosté odmítání si přiznat pravdu. Dokonale je to vidět už v prvních pár minutách. Černobyl je v plamenech, exploze vyhodila 1000 tun těžké víko reaktoru jako papír do vzduchu a zástupce hlavního inženýra Ďatlov řve na své podřízené, že výbuch reaktoru není možný. To pak tvrdí řediteli elektrárny Brjuchanovovi a ten to hlásí výš. „Všechno v pořádku, není to jaderná exploze.“ Lže jim, lže i sám sobě a divák vidí, že tomu chce věřit. Že si nechce připustit pravdu, protože ta by ho stála kariéru a dost možná i život.
Divák tak naprosto fascinovaně sedí přikovaný k obrazovce a sleduje, jak hoří atomová elektrárna, jádro reaktoru zabíjí celou planetu a soudruzi bez mrknutí oka tvrdí, že se nic neděje. A co hůř. V černobylské jaderné elektrárně měli v prvních okamžicích k dispozici jen dozimetry s naprosto směšným rozsahem 3,6 rentgenu. Skutečná úroveň záření však byla v některých oblastech více než 20 000 rentgenů. Proto vedení hlásili, že radioaktivita je v pohodě, protože dozimetr ukazoval 3,6…
Cítíte tu obludnost? Na jedné straně máme jadernou katastrofu hrozící vyhlazením nebo poškozením života v polovině Evropy, a ředitel ve strachu o své místo bez uzardění tvrdí, že všechno je v pořádku.
Skončí v olověných rakvích
Jako kontrast těmto lžím dostávají prvosledové jednotky hasičů, které přijely na místo hasit požár, obří dávky záření, které jim doslova trhá buňky na kusy. Teče první krev. Umírají první lidé. A pohřeb jejich těl v olověných rakví zalitých betonem je opravdu silná káva.
Renck s Mazinem vyprávějí příběh strašlivé katastrofy, obludného režimu a neskutečném utrpení. Výběr herců nemohl být lepší. Jared Harris představuje jaderného fyzika Valerije Legasova, který skutečně žil a byl to on, kdo přesvědčil Sověty, že katastrofa takového formátu nebude žádná prdel. I když působí jako chodící Wikipedie, Harris jej hraje tak sugestivně a nemilosrdně, že se z něj stává hlas svědomí komunistických aparátčíků. Jako prorok zkázy jednoduše, přesto velmi přesně, vysvětluje svým nadřízeným (a taky divákům), co to je radioaktivita a jak vás může do pár hodin, minut, let zabít.
Emily Watsonová představuje jadernou fyzičku Ulanu Khomyukovou, která chce odhalit tajemství kolem černobylského neštěstí. Do její ryze fiktivní postavy tvůrci vtělili tým asi dvacet vědců, kteří Lagasovovi pomáhali s řešením následků nukleární katastrofy a trvali na tom, aby byla řečena pravda. Třetí do party je Stellan Skarsgård v roli sovětského místopředsedy vlády Borise Ščerbiny. Jeho prostřednictvím sledujeme postupné pochopení režimu význam a dosah jaderné katastrofy.
Věrné detaily
Na výpravě produkce nešetřila a tvůrci kladli velký důraz na historické reálie. Seriálová elektrárna Černobyl i sousední městečko Pripjať ztvárnili naprosto věrně a přesvědčivě, byť se natáčelo mimo zakázanou zónu. Vozový park, oblečení, dokonce i míra orezlosti maringotek odpovídá roku 1986. Detaily sice poznají jen ti, kteří v zakázané zóně byli, ale seriál celkově působí naprosto věrným a autentickým dojmem, který se jen tak nevidí.
Přiznám se, že vítám i rozhodnutí, aby herci mluvili v angličtině. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby ansábl donutili naučit se repliky v ruštině či s ruským přízvukem. „Ruskou“ atmosféru dokreslují všechny detaily okolo – všechny nápisy, hlas z rádia či televize, texty noviny, jsou mluvené rusky či psány azbukou. A kde to šlo, filmaři použili autentické vysílání zpravodajských relací. Celé to funguje neuvěřitelně dobře a přirozeně.
Režie Johana Rencka nechává událostem volný průběh, ale skvěle zdůrazňuje ty nejdramatičtější momenty. Třeba kratičký pohled pracovníka elektrárny do jádra reaktoru trvá sice vteřinky, ale přesto jako diváci máte chuť uskočit od obrazovky, aby vás záření také nezasáhlo. Seriál sice tu a tam upraví skutečný průběh událostí, třeba vrtulník shazující do reaktoru písek a bor, nespadl krátce po začátku operace s hašením, ale až o pár dní později.
Je z toho patrné snaha režie o co nejdramatičtější moment. A to se fakt daří, protože z té scény přímo kape zoufalství a beznaděj. A to všechno dohromady podmalovává nevtíravá, silná a přesto naléhavá hudba Hildur Guðnadóttir, která neruší, neřve, ale funguje jako pevný pilíř, o které se vyznění celého seriálu opírá.
Díky HBO a Sky vzniklo opravdu mistrovské dílo, které naprosto jednoduchou a přístupnou formou dokázalo odvyprávět skutečný příběh, který dosud halí mnoho lží a polopravd. Díky Černobylu dnešní divák může pochopit, v jaké době a v jakém režimu se jaderná katastrofa stala a že s s přírodními zákony není radno jen tak si zahrávat.
Přejme si, aby se to už nikdy neopakovalo…
PS: Minisérie Černobyl byla televizní stanicí HBO vypuštěna de facto ihned po skončení slavného seriálu Hra o trůny. Na filmovém serveru IMDB má dnes Černobyl hodnocení 9,7/10, kdežto Hra o trůny po letech vysílání 9,4/10.
Černobyl
Drama
USA / Velká Británie, 2019, 5 dílů, každý cca hodinu dlouhý
Režie: Johan Renck
Scénář: Craig Mazin
Kamera: Jakob Ihre
Hudba: Hildur Guðnadóttir
Hrají: Jared Harris, Stellan Skarsgård, Emily Watson, Jessie Buckley, Paul Ritter, Adam Nagaitis, Robert Emms, Sam Troughton a další
