S. T. Joshi: Černá křídla Cthulhu 5 cover
Zdroj: Gentle Giant Ltd.

Černá křídla Cthulhu se v české edici zvolna blíží k závěru. Pátý, tedy předposlední svazek, opět nabídne devatenáct povídek plus jednu lovecraftovskou báseň. Jaké kosmické hrůzy plné nevyslovitelného děsu se tedy na čtenáře chystají tentokrát?

Návrat ke kořenům
S. T. Joshi: Černá křídla Cthulhu 5 obálka
Zdroj: Nakladatelství Laser

Zatímco zejména dva předcházející svazky Černých křídel obsahovaly převážně povídky Lovecraftem volně inspirované, páté pokračování jako by se vracelo zpět k pojetí prvního dílu.

Dobrá polovina povídek obsahuje přímé vazby na konkrétní Lovecraftovy příběhy, a ve třech nějakým způsobem účinkuje dokonce Mistr sám.

Stylistické i obsahové experimenty jsou tentokrát silně umenšeny, převažuje klasická stavba příběhů.

Pokud vás tedy více oslovoval styl úvodního dílu, pravděpodobně se vám bude tento líbit také – což platí samozřejmě i naopak.

Tematicky sbírka obsahuje v zásadě tři hlavní kategorie plus hrstku „nezapadajících cizinců.“

V tlamě šílenství

Nespolehlivý vypravěč přicházející v průběhu povídky o rozum je motiv, který by si Lovecraft mohl nechat patentovat.

Ve sbírce s ním začíná „Deník příčetného člověka“ Nicole Cushingové, příběh jednoho chlapíka, který se možná jen trochu moc praštil do hlavy. A možná také ne. Slušně napsaná věc s občasnými záchvěvy černého humoru, kterou se navíc autorce podařilo završit dokonale lovecraftovským závěrem.

Rovněž „Žena v podkroví“ Roberta W. Waugha je pozoruhodná: Šílená manželka Nahuma Gardnera se snaží vylíčit trochu jinou verzi „Barvy z kosmu“ než známe. Hlavně stylově dobře napsané, avšak roli samotného Lovecrafta, jakou v povídce má, si Waugh mohl věru odpustit.

„V květu“ Lynne Jammeckové nabízí zajímavý námět mimozemské nákazy, ovšem její naprostá naivita a nelogičnost děj zcela pohřbívá – z celé knihy je asi tou nejslabší.
Sam Gafford naopak v „Utváření fraktálů“ předkládá pečlivě, profesionálně napsanou konspiraci lehce připomínající Akta X.

Třešničkou na dortu je opět velmi lovecraftovský konec spolu s citáty z Yatesova „Druhého příchodu“. Pro mnoho čtenářů bude právě toto možná nejlepší povídka sbírky.

„Rudá čarodějka z Chorazinu“ je pak typickou fantaskní prací Darrella Schweitzera, jejíž konec nedává příliš smysl. Přesto je zajímavější než povídky v posledních dvou dílech Černých křídel, které působily vyloženě odbytě.

Jak se vyrovnat s pádem blízké osoby do šílenství – a co když je šílenství nakažlivé? Ve sbírce předposlední „Staříci“ Nancy Kilpatrickové kladou nepříjemné otázky a vytváří těžkou atmosféru beznaděje, protože od jistého momentu je jasné, že tohle neskončí dobře pro nikoho ze zúčastněných.

Další povídka, která dle mého patří k nejlepším v knize.

Před i po konci světa

H.P. Lovecraft sice nikdy nepsal čisté postapo, ale řada jeho děl má k němu atmosférou blízko, a Černá křídla Cthulhu si toho dobře všímají.

Tušení konce věcí kape už z povídky „Daleko od všech břehů“ Caitlín R. Kiernanové. Z autorů, kteří měli své příspěvky ve všech pěti Černých křídlech, právě Kiernanová nabízí asi nejvyrovnanější kvalitu: Umí psát, navodit atmosféru, využít znalostí své profese archeoložky a geoložky, a nebojí se ani experimentů.

V tomto případě španělských citací Alenky v příběhu vědkyně, která vykopala něco, co mělo raději zůstat pohřbeno.

Ještě víc šlape na plyn Cody Goodfellow. V jeho „Hadožebříku“ zjistíme, že pojem „špatnej trip“ může být hodně slabé označení toho, co zažijete, když si šlehnete matroš od jedné náboženské sekty.

Pokud už něco, tahle povídka také definitivně stvrzuje překladatelské mistrovství Milana Žáčka, protože takhle si vyhrát s popisem feťáckých halucinací by nedokázal asi nikdo. Až by člověka málem napadlo, jestli náhodou taky někdy… no nic.

Už zcela čistokrevné postapo hrají „Varhany chaosu“ Donalda Tysona. Drsná, krvavá záležitost s notně bizarními nápady i obrazy. Zatímco Tysonova povídka ve čtvrté části byla předvídatelná a utahaná, této nejde vytknout prakticky nic. Další vrchol sbírky.

Příšery a noční můry

Lovecraft, to je samozřejmě Cthulhu, chapadlovité věci starší než čas a to, co se nám zjevuje, když zavřeme oči. Kupodivu však takto zaměřené povídky patří v pátých Černých křídlech k těm horším, jako by jim chyběla invence.

Nejlépe uspěl asi David Hambling se svojí „Záležitostí krve“, příběhem sirotka, který objeví svou ztracenou rodinu i věci, které o ní rozhodně nechtěl vědět. Navzdory určité zkratkovitosti nabízí atmosféru, opět podepřenou vynikajícím překladem, elegantní napojení na Lovecraftova Re-Animátora, i pointu.

Mimochodem, je to sice k neuvěření, ale Voronoffova kůra se opravdu prováděla. Doktor Herbert West by nestačil zírat…

„Rudé zdi“ Marka Howarda Jonese pro změnu představují asi nejlépe napsanou noční můru, jaká v Černých křídlech zatím byla. Pár stránek, bezejmenný vypravěč, ale tohle z hlavy nevyženete – a rozhodně nebudete chtít, aby se vám o tom zdálo.

Zbylé pokusy na dané téma už jsou bohužel slabší. „Vúdú“ Stephena Woodwortha působí utahaně, „Semeno bohů“ Donalda R. Burlesona dokonce nechtěně komicky.

Sunni K. Brocková se zase v „Množitelích ohně“ nedokázala rozhodnout, o čem vlastně chce psát, a tak z toho vyšlo nemastné neslané cosi, čemu pomáhá jen zasazení do Lovecraftova Insmouthu.

Cizinci

Nakonec zbývají povídky, nepasující nikam. Asi nejlepší je „Noční chodec“ Jasona C. Eckhardta, do Providence zasazené nostalgické vzpomenutí na H.P. Lovecrafta z pohledu jeho přítele, rámované nocí hrozného hurikánu.

Ten hurikán mimochodem v roce 1938 město opravdu zpustošil a Eckhardtovy popisy věrně odpovídají skutečnosti. Chvályhodná autorská pečlivost.

Úvodní „Hojnost Irenu“ Jonathana Thomase se snaží hrát na odlehčenou strunu, ale na mě působilo ukecaně, až křečovitě. Vtipnější je Mollie L. Burlesonová s „Pátráním“ jedné fanynky po svém hororovém idolu, byť i z toho šlo vytěžit víc.

W.H. Pugmire je skvělý stylista a – opět – Milan Žáček skvělý překladatel, jenže „Mé jméno, v černi vyryté“ by potřebovalo i nějaký ten děj. A Repponova „Černá abatyše“ je sice dobrá povídka, ovšem cokoliv z Lovecrafta jsem v ní hledal marně.

Stejně jako ve čtvrté části se v samém závěru sbírky nachází lovecraftovská báseň, tentokrát „Tradice“ Wade Germana. Těžko o ní však mohu napsat něco jiného než o té předchozí: Pěkný pokus, ale překlad Filipa Pardyho na mě působí příliš kostrbatě.

Na konci

Největším plusem pátých Černých křídel Cthulhu oproti čtvrtému dílu je razantní úbytek logických kiksů a zkratkovitých řešení. Až na pár výjimek nic nepůsobí zbrkle, překvapivě se podařily i kratší kousky.

Než vyloženě hrůzných je řada povídek temně depresivních, nad strachem převládá spíše beznaděj, což může někomu vadit. Návrat k těsnějšímu spojení s Lovecraftovou tvorbou však není k zahození. Překlad je taktéž skvělý, něco jako „Hadožebřík“ tu už dlouho nebylo.

Pokud už tedy máte v poličce všechny čtyři zbylé části, není co řešit. A i kdyby ne, stojí za to, dát téhle knize šanci.

S. T. Joshi: Černá křídla Cthulhu 5

Vydal: Nakladatelství Laser, 2020

Překlad: Milan Žáček

Obálka: Gregory Nemec

Počet stran: 336 / pevná vazba

Cena: 319 Kč


Reklama

Závěrečné hodnocení
Příběh, zábava, čtivost
85 %
Zpracování a cena
90 %
Styl / překlad
95 %
Cíl knihy a splnění
85 %
Spisovatel. Autor beletrie žánrů science fiction a fantasy. Jeho první povídky se začaly objevovat v časopisu Ikárie roku 2002 (Devatenáctka). Dvojnásobný vítěz soutěže Ikaros o nejlepší českou SF povídku. Autor románů ze série Agenta JFK a Agenta X-Hawka, fantasy knihy „Dračice“(spo­lečně s Janou Vybíralovou) a série Algor (opět společně s JV).