Pamatujete si tu nádhernou báseň Francoise Villona? Tu, kterou napsal na námět, jenž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský? Tak přesně v té samé pozici se ocitnete vy, až budete hrát hru Canvas. S tím rozdílem, že budete místo básní malovat nádherné obrazy.
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám…
Krásná… krásná…krásná…
Tahle hra je hlavně krásná. A to tak krásná, že i kdyby byla o polovinu krásnější, ještě stále by byla nesmírně krásná. Neměli bychom zapomínat, že deskové hry, stejně jako knihy, auta nebo domácí spotřebiče a elektronika se pořizují zejména podle toho jak vypadají na první pohled. A tato hra je vizuálně jednoduše nádherná.
Přitom se o Canvasu nedá říct, že by to byla jedna z těch mnoha přeprodukovaných her. Ono toho v ní vlastně moc není. Nějaké ty kartonové žetony, představující různobarevné stuhy, plátěný herní plán, žetony malířských palet, balíček průhledných, vzájemně se lišících karet, a mnohem menší balíček bodovacích karet.
Líbí se mi hra s detailem a cit pro drobnosti. Například na krabici, kterou jste už vyloupli z plastového kabátku, v němž bývají hry zabaleny, není jméno hry. To si sice můžete s plastového obalu sundat a přelepit na samotnou krabici, ale kdo by to dělal a zkazil tak nádhernou malbu od ilustrátorky Luan Huynh. Malbu, kterou si můžete dokonce pověsit na zeď.
Ano, pověsit na zeď – čtete správně. Na zadní straně je krabice perforovaná tak, abyste si mohli krabici zaháknout za skobu, jako skutečný obraz. Dokonce tak hra i zezadu vypadá, jako zadní strana obrazu. Herní plán je plátěný, pravidla jsou z hrubšího papíru, navozujícího pocit kreslicího kartonu.
V krabici jsou nakreslené pozice jednotlivých komponentů, což sice není nejnutnější, protože jich není tolik, aby je hráč do krabice nemohl naskládat, ale je to další detail, na kterém si dal někdo záležet.
Průhledné umělecké karty, ze kterých při hře skládáte obrazy jsou na jedné straně potažené tenkou fólií, která má zabránit poškrábání a jde ji snadno sloupnout. Nejrůznější jména uměleckých karet jejichž skládáním budou vznikat originální názvy a které se při opakovaném hraní nejspíš nebudou téměř nikdy opakovat. Na zadní straně pravidel jsou předpřipravené scénáře sestavených bodovacích karet rozdělených do třech obtížností…
Není toho málo. Férová otázka je, jestli forma nepřebíjí obsah. Z mého pohledu tomu tak není, protože obsah a forma jsou u Canvasu na sobě nezávislé a existují tzv. každý sám pro sebe. Jistě, dalo by se říci, že to jsou hezké zbytečnosti. Osobně jsem rád za hezké zbytečnosti, než za ošklivé podstatné komponenty nebo špatně napsaná pravidla. Nezbývá než doufat, že se hezkými zbytečnostmi a citem pro detail bude inspirovat více herních designérů a vydavatelů…
Příprava hry zabere asi pět minut. Prostě náhodně vyberete 4 bodovací karty, položíte je na místa kam patří, na jiné příslušné místo položíte pouzdro na balíček uměleckých karet, vyndáte 5 z nich na volná místa na plátně, každému hráči vyberete “at random” tři karty pozadí v průhledných obalech, 4 žetony inspirace a je to. Ne, nezapomněl jsem na bodovací stuhy. Jednoduše proto, že každý z nás si bodovací komponenty připravuje jinak.
Hra samotná je velmi jednoduchá. Máte v podstatě jen dvě akce, které můžete ve svém kole udělat. Buď si líznete kartu z tracku, který leží před vámi na plátěném hracím plánu, nebo sestavíte jeden ze tří obrazů. To je celé.
Hra začíná…
A právě začátek hry je moment, kdy by měl každý hráč zapomenout na to, že hra je především krásná, a měl by začít přemýšlet o tom, jak dosáhnout toho, o co jde na prvním místě. O to získat nejvyšší počet bodů a vyhrát.
Proč by měl zapomenout? Protože hra není o tom, kdo sestaví nejkrásnější obraz, ale o tom, kdo získá nejvíce stuh za obodování jednotlivých obrazů. Bodovací karty dělají Canvas znovuhratelným a různorodým při každé další hře, kterou hráči absolvují.
Přestože hra je pravidly velmi jednoduchá, budete u ní muset přemýšlet a někdy dokonce hodně zevrubně kombinovat, co si vzít a co nechat “těm druhým”. Ach ano… ti druzí. Vaši protihráči vás ve hře v zásadě nijak neomezují. Interakce v podstatě neexistuje a vy si tak hrajete na svém písečku a o ostatní se moc nezajímáte. Jsou tu momenty, kdy vám protihráč může sebrat vaši vytouženou kartu, ale to je tak všechno co mohou protihráči udělat s tím, kolik získáte bodů.
To, jaké karty budou přicházet do hry, je náhodné. Může se vám stát, že máte skvělý plán, máte rozmyšlené bodovací karty, na které budete mířit a kterým se naopak nechcete věnovat, a vaše vysněné karty nepřijdou. Prvek náhody tu bezesporu je. Ve hře se nedá plánovat příliš daleko do budoucna. Asi tak na tah, maximálně na dva tahy dopředu s ohledem na to kolik hráčů hraje.
I přesto princip hraní dělá ze hry víceméně suché euro. Obrázky uměleckých karet nemají pro hru žádný význam. Žádný. Pokud bychom karty ustřihli tak, že by zbyla jen spodní třetina, hra by se nijak nezměnila. Tedy, až na to, že už by výsledné sestavy nebyly tak pěkné.
Ve chvíli, kdy má hráč k dispozici dostatek karet, může sestavit první obraz. To udělá s ohledem na bodovací karty a počet stuh, které může získat. Symbolika na bodovacích kartách je srozumitelná až triviální, ale kdyby někdo přeci jen pohyboval, může se podívat na zadní stranu dané karty a ujasnit si, jak to je.
Kolik bodovacích stuh získáte, je jen na vás a na vašich schopnostech kombinovat bodovací podmínky s tím, co jste si vzali za karty. Tedy na vás… až na tu náhodu, že? Ale tak je to vždycky – hrajete s tím, co se vám dostane do ruky.
Za zmínku stojí, že je dobré si všímat maxima počtu bodovacích stuh, které můžete získat. Tam, kde bodovací karta říká, že nejvyšší počet bodů získáte za 3 stuhy, vám jich pět je jednoduše k ničemu. Je dobré vybírat karty i s ohledem na tato maxima. Usnadní vám to život a ostatní hráči nebudou muset čekat tak dlouho.
Tímto způsobem poskládáte všechny tři obrazy a pak čekáte až dohrají ostatní. Můžete si ještě spočítat kolik bodů vám vaše tři obrazy přinesly, a to už je skutečně všechno.
Hra má v současné době tolik populární solo variantu – a dokonce dvě.
Suma sumárum
Mohlo by se zdát, že jsem z Canvasu rozpačitý, nebo nespokojený. Opak je ovšem pravdou. Každá hra má svého hráče, říká staré deskovkářské pravidlo. A tak je tomu i u této hry.
Canvas je pro mě v první řadě filler, který si rád během půl hodinky zahraju a pak si dám něco hutnějšího. V neposlední řadě je pro mě Canvas welcoming hra pro nové hráče. Tím, že je Canvas tak pěkně zpracovaná a tak jednoduchá na hraní, je pro mě ideálním tahákem pro nehráče a vstupní hrou do světa složitějších her.
Existují jistě hry, které jsou komplexnější a euroidnější než je tato, nicméně znám jen velmi málo tak dobrých vstupních her pro dospělé, jako je Canvas.
V recenzi byl použit text Francoise Villona: Balada, kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět, jenž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský
Canvas
Vydavatelství: ADC Blackfire / Fantasy Flight Games
Návrh hry: Jeffrey Chin, Andrew Nerger
Počet hráčů: 1-5
Minimální věk: 10+ (dle vydavatele), 8+ (dle recenzenta)
Délka hry: 30 minut
Jazyk: Čeština
