Po God of War mělo jít o poslední z vrcholů letošní hráčské sezóny. Duchovní nástupce legendárního Dead Space měl trhat prodejní rekordy a ukázat nám, jak vypadá survivor horor nové generace. Bohužel vcelku záhy přišlo drsné vystřízlivění a místo absolutního úspěchu je zde jedna z největších kontroverzí letošního roku.
Jak si ale vede Callisto Protocol doopravdy a zaslouží si veškerou kritiku, která se na něj v posledních dnech snesla? Callisto Protocol bezpochyby patřil k nejočekávanějším hrám letošního roku. A vlastně se není co divit. Za hrou stojí sice relativně neznámý tým Striking Distance Studios.
V jeho vedení stojí Glen Schofield, jeden z hlavních autorů legendárního Dead Space. A právě on se rozhodl na své dítko navázat a přinést nám duchovního nástupce tohoto úspěšného sci-fi hororu. Hra se už v trailerech inspirací nikterak netajila a kuloárech se o ní už dopředu mluvilo jako o Dead Space 4. Je tedy vcelku pochopitelné, že očekávání hráčů vzrůstala až k nebesům.
Kontroverze na úvod
Den D nakonec nastal a my jsme se mohli s očekáváním pustit do hraní. A nebo taky ne, protože právě v okamžiku vydání přichází jedno velké ALE, které se s touto hrou bezpochyby nějakou dobu potáhne.
Nyní necháme zcela stranou to, jakým způsobem se vydavatel rozhodl rozdělovat recenzenské klíče, kolik redakcí dostalo hru k testování dopředu a na jaké platformy. Ano, pokud se trochu zajímáte o dění v gamingu bezpochyby vám tato kontroverze neunikla, zaměřme se však pouze na hru jako takovou a v neposlední řadě i na její technický stav.
Na tomto místě musím zmínit, že nám byla stejně jako ostatním redakcím poskytnuta hra na platformu Playstation 5, veškeré zážitky a hodnocení tedy budou vycházet z této verze.
Abychom však byli féroví ke svým čtenářům, musíme zmínit fakt, že se Callisto Protocol potýkal v prvních dnech především ve verzi pro osobní počítače s velkými technickými problémy, které z něj v mnoha případech dělali nehratelný titul. Odtud ostatně i veškerá záporná hodnocení na Steamu a kontroverze, která se okolo této hry rozpoutala.
Dnes by však situace již měla být výrazně lepší. Vývojáři před těmito problémy rozhodně nezavřeli oči a takřka okamžitě začali pracovat na nápravě. Díky tomu vcelku záhy vyšlo hned několik opravných patchů, které řeší ty nejpalčivější problémy. A to jak na počítači, tak i ty se kterými se místy setkávali konzoloví hráči.
Nyní by tak snad už nemělo nic bránit tomu, abyste si tento kousek užili na všech hlavních platformách, fanoušci Nintenda tentokrát snad prominou.
Příběh střižený jako z béčkového hororu
Schofield a jeho tým nás tentokrát zve do 300 let vzdálené budoucnosti. Náš hlavní hrdina pilot Jacob Lee veze do přísně střeženého vězení Black Iron na Jupiterově měsíci Callisto jistou zásilku. Jak už to tak ale v béčkových hororech bývá – něco se ošklivě pokazí a nejinak je tomu i zde. Na scénu přichází teroristé v čele s Dani Nakamurou, kteří mají na Jacobův náklad zálusk. Tím však problémy našeho hrdiny teprve začínají.
Loď ztroskotá a náš pilot se společně se sličnou teroristkou ocitá v rukou bachařů, kteří jim zařídí teplé místečko v Black Iron. Proč? Na to se nám jen tak odpověď zatím ještě nedostane. Jisté však je, že tímto okamžikem se Jakobův život zcela mění a začíná holý boj o přežití.
Krátce po jeho uvěznění totiž uvnitř vězení dochází k záhadné nákaze, která jako mávnutím kouzelného proutku promění takřka kompletní osazenstvo věznice v odporné mutanty. A jak už asi správně tušíte naším úkolem je přežít a dostat se z tohoto nebezpečného místa pryč. Nic víc, nic míň.
Abych však autorům zcela nekřivdil, tak jednoduchý příběh ve skutečnosti není a v průběhu hry odhalíme nejen to, jak se nákaza do věznice dostala, ale i spoustu dalších věcí. Více však v tomto ohledu prozrazovat nebudu, abych vás náhodou neochudil o nějaké to překvapení.
Buď jak buď, příběh je v pravdě lineární a neskrývá v sobě žádné velké složitosti. O to zde ale ani tak nejde. Pokud by se jej rozhodl náhodou někdo zfilmovat, dostali bychom do rukou vcelku slušnou béčkovou zábavu, která vsází především na temnou atmosféru, děsivá monstra a potoky krve. Což samozřejmě není nutně špatně, když to funguje a v případě tohoto kousku to funguje na výbornou. Především v samotném úvodu hry budete doslova tajit dech a s napětím očekávat co na Jacoba čeká dál.
Dead Space na druhou
Potud by bezpochyby mohli být fanoušci rozhodně nadšení. On ani již několikrát zmiňovaný Dead Space neoplýval kdo ví jak komplikovaným příběhem, a přesto dodnes patří k největším hvězdám žánru. Maličko problematičtější je to už v oblasti game designu a gameplaye. Zde Schofield velice často bezostyšně vykrádá sám sebe, což už jsme mohli odhalit z trailerů a hra nám v tom dává jen za pravdu.
Ať už se koukneme na počítačové terminály, ovládání dveří, šlapání na nepřátele nebo ikonický HUD, jenž má hlavní hrdina na sobě, to vše v nás bude evokovat starý známý Dead Space. A to jsem zmínil jen pár příkladů, kterých je v této hře nepřeberné množství.
Odkazů na tuto sérii je zde opravdu moc, až by se chvílemi chtělo říct, že s tou inspirací šel Schofield zbytečně moc daleko a místo nějaké vlastní invence a novinek jen prachsprostě kopíruje. A co na tom, že za původními nápady stál on sám. Přeci jen by Callisto Protocol měla být zbrusu nová hra a tak by to chtělo trochu víc originality. V tomto ohledu ale celý tým sází na jistotu a drží se osvědčených postupů.
Naštěstí to ale neplatí pro celou hru. V rámci hratelnosti je zde přece jen změn více než dosti, takže nedostáváme do rukou obyčejnou kopii Dead Space, ale skutečně novou hru, která svým vyzněním, atmosférou a hratelnosti obstojí jako samostatná hra. Zatímco v původním sci-fi hororu od EA jste kosili monstra palnými zbraněmi ve velkém, Callisto Protocol na to jde zcela opačnou cestou.
Obušek je kámoš
Vašim hlavním parťákem v této hře bude speciální obušek, na palné zbraně a další vymoženosti, které hra postupně nabízí, můžete především v první polovině takřka zapomenout. Protože i když už se vám nějaká ta “pistole” nebo telekinetická rukavice dostane do rukou, budete trpět akutním nedostatkem munice a baterií.
Naprostá většina soubojů je tak směřována na blízko a váže se k němu i speciální “soubojový systém”, na který si velice pravděpodobně bude muset naprostá většina z vás zvykat.
Vše je zde postaveno na blokování a uhýbání úderům. V rámci soubojů tak budete neustále nuceni uhýbat do stran, podle toho jakou rukou se vás zrovna nepřítel chystá zasáhnout. To vše pak budete prokládat samozřejmě vlastními útoky.
Funguje to kupodivu dobře, byť do ideálu to má hodně daleko a rozhodně bych tento styl soubojů neoznačil za svůj oblíbený. Navíc po pár hodinách zjistíte, že se šablona soubojů velice často opakuje a moc se neposouvá kupředu.
Instantní frustrace na cesty
Rozdíl ale nastává ve chvíli, kdy na vás půjde více nepřátel naráz. V té chvíli se budete pravděpodobně modlit ke všem bohům. Váš hrdina moc zásahů nevydrží a uhýbat všem úderům ve stísněných prostorách není vždy úplně jednoduché.
Tímto se také přesouváme k jednomu ze zásadních problémů hry a tím je samotná obtížnost. Nemyslete si, že zde budu brečet jako IGN recenzenti. Problém je ten, že se vývojářskému týmu nepodařilo moc dobře odladit některé pasáže.
A tak zatímco jedním soubojem projdete jako nůž máslem, o pár metrů dál se dokážete zcela zaseknout v situaci, která by měla být naprosto triviální a neměla by vám dělat problémy, a přesto na první dobrou zemřete.
A světe div se v tomto ohledu vám nepomůže ani změna obtížnosti. Ať už tedy hrajete na hard nebo easy, situace je naprosto stejná a není zde ani rozdíl v tom, kolik hitů můžete dostat či rozdáte. Právě z těchto okamžiků plyne frustrace celé řady hráčů, kteří ji zmiňují ve svých komentářích a já se pod tyto tvrzení musím jedině podepsat.
S trochou nadsázky je tak Ultra Nightmare v Doomovi možná i jednodušší, než některé pasáže z této hry. Míra frustrace a počet zákysů ovlivňuje především vaše výbava, která prostě v některých chvílích nemusí fungovat zrovna ideálně. Když k tomu připočteme i lehce pomalejší a topornější ovládání a na konzoli nesmyslně pomalé přepínání zbraní, je instantní frustrace na cestě.
Vše do určité míry samozřejmě mohou řešit palné zbraně, ale jak již bylo řečeno, nábojů je především v první polovině zoufale málo, a i když se to za půlkou hry zlomí, stejně budete podvědomě stále šetřit. Co kdyby za rohem přišlo něco mnohem horšího. A ono samozřejmě přijde.
V průběhu celé hry si vcelku pochopitelně nemůžeme vystačit jen se základním druhem nepřátel, a tak nám potvory postupně začnou mutovat a vy budete muset změnit maličko taktiku jak na ně a právě zde přichází na řadu palné zbraně. Pokud totiž půjdete do zmutovaných mutantů jen s tyčí, říkáte si o jízdenku do pekel.
Na veškeré zákonitosti soubojů a toho, co a jak funguje, si každopádně budete muset přijít sami. Jisté však je, že to bude právě soubojový systém, který bude rozdělovat hráče této hry na dva tábory.
Krev, krev a zase krev
Rozhodně ale od tohoto kousku nečekejte žádnou zběsilou akci. Callisto Protocol je mnohem pozvolnějším titulem, než by se na první pohled mohlo zdát. Na druhé straně se však nelze ubránit pocitu, že v určitých chvílích forma převážila nad obsahem a funkčností.
Autoři se evidentně vyžívají v přehnaném násilí a místo toho, aby řešili zásadní problémy hry a její funkčnost, zaměřili se na nepřeberné množství ukončovacích animací, během kterých létají končetiny vzduchem, hlavy se rozprskávají se o zdi a další větší či menší nechutnosti.
A tak místo toho, aby vás hra vyděsila temným prostředím a atmosférou, budete spíše znechuceni z množství krve a násilí, které hra obsahuje. Jak se říká: proti gustu… Na druhou stranu je zde těchto prvků přeci jen možná až zbytečně moc. A to nepočítám fakt, že si další tyto animace a prvky budete moci dokoupit prostřednictvím placených doplňků do hry.
Závěrem
Abych však vývojářům jen nekřivdil a nevyjmenovával veškeré nedostatky, na které jsem narazil a které mě zklamaly, je třeba říct, že minimálně vizuál hry je skutečně působivý.
Nenajdeme zde sice moc výrazných a lehce zapamatovatelných lokací, jako celek však hra lahodí oku a vy se velice často přistihnete při tom, že se budete chtít jen kochat. Především pak scenérie, kdy budete mít i výhled na oblohu se vzdáleným Jupiterem, vypadají skutečně famózně a vyloženě lákají k tomu udělat si ze hry screenshot a použít ho pak místo wallpaperu na vaší ploše. Tím se ale opět dostáváme k tomu, že zde do určité míry převažuje forma nad obsahem.
Buď jak buď, i přes lehce topornější ovládání, specifický soubojový systém a kontroverzní nevyvážení obtížnosti, není Callisto Protocol vyloženě špatnou hrou. Ano, v očích recenzentů a především pak hráčů jí bude maličko srážet řada nedostatků a hardwarových problémů.
Když však odhlédneme od přehnaných očekávání a neustálého srovnávání s Dead Space, kterému se tato hra už ze zásady nevyhne, dostáváme do rukou kousek, který má co nabídnout. A to především těm, kteří se rádi nechají unášet na vlnách nostalgie a těm kteří se vyžívají v přehnaném násilí a frustraci, které hra rozdává plnými doušky.
The Callisto Protocol
Vývojář: Striking Distance Studios
Vydavatelé: Krafton, Bluehole Inc.
Platformy: PlayStation 5, PlayStation 4, Xbox One, Xbox Series X a Series S, Microsoft Windows
