Irský velekrál Brian Boru se v historické hře snaží sjednotit klany vzpurných Irů, odolat tlaku církve a porazit výbojné kmeny vikingů.
Herní nakladatelství Fox in the Box má již ve svém portfoliu řadu historických “specialit”, více či méně historicky věrných a v různých rovinách abstrakce. Takové kousky nemusí potěšit pouze milovníky deskových her samotných, ale též právě jedince, kteří se živě zajímají o dějiny.
Hráči se tak s “Liškou” mohou ponořit do světa antických říší, středověkých měst, novodobých dějin USA či bojišť druhé světové války. Mezi takto historicky – a velice specificky – zasazené hry patří i Brian Boru, který vyšel původně v roce 2021.
Jak už samotný název a podnázev “Velkokrál Irska” napovídá, ocitáme se ve středověkém Irsku, a to na samém přelomu milénia. Po celý raný středověk bylo Irsko rozdrobeno do mnoha menších útvarů, jimž vládli tzv. rí, vůdcové klanů, náčelníci, “králové”, kteří existovali v provázaných vazalských vztazích, případně spolu bojovali o moc.
A občas se některý z těch mocnějších na chvíli stal “velekrálem”, byť doba na zakládání královských dynastií byla stále utopií.
Za velekrále Irska se v roce 1002 prohlásil právě i Brian Boru (Brian mac Cennétig, též Brian Borúma), kterému se alespoň na čas podařilo zkonsolidovat poměry v Irsku. A zhruba v této době se ocitají samotní hráči, kteří se v roli soupeřících vůdců pokusí sjednotit atomizovaný a chaotický zelený ostrov pod svou nadvládu.
Autor hry, Peer Sylvester, může být českým fanouškům znám díky své hře Král je mrtev, která vyšla taktéž pod křídly Fox in the Box, přičemž obě hry jsou v lecčem, minimálně esteticky, geograficky a historicky, podobné.
A tak zatímco v Král je mrtev se hráči snaží vyladit podporu skotské, velšské a anglické aristokracie, aby jejich představitelé ovládli britský ostrov, v tomto irském případě je potřeba šikovně balancovat mezi podporou církve, sňatkovou politikou a bojem s konkurenčními vládci a vikingy. Přesně jako se o to reálně snažil kdysi Brian Boru, jenž nakonec padl v roce 1014 po jinak vítězné bitvě proti spojeným vojskům vzpurných Irů a vikingů.
Čím zkušenější hráče Brian Boru brzy zaujme, je pěkné spojení herních mechanismů. Brian Boru je primárně strategická historická hra nesoucí se v klasickém znamení ovládání území (area control), ale zároveň využívá karet, jejich draftování a zejména principu štychování, nebo též “zdvihů”, chcete-li.
Je-li člověk tedy také vášnivým hráčem mariáše, bridže, srdcí nebo podobných her, může si přijít i v tomto směru na své, zároveň bude disponovat určitým druhem taktické průpravy.
Ovšem první seznámení se s pravidly může být lehce matoucí a i přes graficky hezké zpracování na první pohled trochu únavné, komplikované. Je však třeba zdůraznit, že opak je pravdou – hra je v principu relativně jednoduchá a při druhém hraní se veškeré tahy a vyhodnocení stávají příjemně automatizovanými. Prvotní ponoření ale skutečně vyžaduje alespoň bazální dávku čtenářské a hráčské trpělivosti.
Hra se skládá z herních kol, kterých je 3-4 v závislosti na počtu hráčů (minimálně 3, maximálně 5), kola se pak se dělí na 4 fáze: příprava, výběr karet, akce, údržba. To podstatné se pak děje ve fázi akcí, kdy hráči soupeří pomocí karet a jejich hodnot. Ale nepředbíhejme.
Fáze přípravy je velice jednoduchá: určuje, o ruku které ženy, nebo kterého muže, se bude v tomto kole usilovat, a jak silní jsou v tomto kole vikinští nájezdníci. V posledním kole se pak vždy bojuje o sňatek s dánskou princeznou, jež disponuje potenciálními speciálními výhodami ve finálním vyjednávání s vikingy. Fáze výběru karet se pak řídí principy draftování, kdy si člověk v ruce nechává vždy dvě karty a zbytek posílá dál, dokud mu v ruce nezůstane předepsaný počet.
Primárním motorem hry jsou ony zmíněné štychy, které se odehrávají ve fázi akcí. Představíme-li si v českém prostředí klasické karty, ať už kanastové, nebo jednohlavé mariášky, i zde disponuje hlavní balíček 26 karet čtyřmi barvami s unikátními hodnotami od 1 do 26.
Červená, modrá a žlutá barva se zrcadlí i v barvách měst na herním plánu, zároveň se vždy týkají strategie, kterou daný hráč chce (případně musí, nezbývají-li mu jiné možnosti) zahrát a řešit. Červená barva má spojitost s bojem s nájezdníky, modrá s politikou církve a žlutá se sňatky. Poslední, bílá barva, je jakýmsi žolíkem, která může v případě potřeby nabýt jakékoliv barvy města, o který se v daný moment svádí boj.
Co to v praxi znamená? Irsko je na mapě rozděleno na historické regiony, ve kterých se nacházejí osady (“města”), jež, jak bylo řečeno, mají taktéž své barvy: červenou, modrou, nebo žlutou. Na začátku každého štychu začínající hráč vlastnící žeton “aktivního města” vybírá jakékoli volné město na herním plánu a označí ho žetonem. O takové město se okamžitě soupeří pomocí karet.
Začínající hráč vynáší kartu, která musí být v barvě aktivního města, ostatní hráči dohazují: nemusí se ctít barva, nemusí se přehazovat. Vyhrává karta v dané (nebo bílé) barvě s nejvyšší číselnou hodnotou. Všechny takto hrané karty disponují svými primárními akcemi znázorněnými nahoře, nebo dvěma sekundárními akcemi znázorněnými dole.
Vítěz hraje vždy svou primární akci a ponechává si žeton aktivního města do dalšího štychování, poražení vybírají jednu ze svých sekundárních akcí.
Primární akce znamená vždy ovládnutí města s případným menším bonusem (ale třeba i penalizací!), sekundární akce pak nabízejí různé kombinace možností, které se mohou týkat vybírání peněz, boji s Vikingy, posilování vlivu v církvi, posilování vlivu ve sňatkové politice, nebo třeba v expanzi po vyznačených stezkách.
Vtip tohoto herního mechanismu se vyjeví záhy – není totiž třeba vyhrávat štychy za každou cenu. Město, o které se hraje, se nemusí zdát jinému hráči atraktivní a tehdy nejen zkušení mariášníci vědí, že je někdy lepší šikovně “podhodit” a štych prohrát. Sekundární akce navíc mnohdy slibují lepší odměny, případně odměny, o které daný hráč více stojí.
Čím nižší hodnota karty (a tím menší šance vyhrát), tím o něco zajímavější odměny. Karty se pak navíc nevyhodnocují v pořadí podle vítěze, ale od nejnižší hodnoty po nejvyšší, proto tento tah hráč často cíleně prohraje. V neposlední řadě sám začínající hráč může určit aktivní město, které ho vůbec nezajímá, ale zkomplikuje tak zajímavě situaci a strategii ostatních hráčů, kteří mají v daném regionu své zájmy a nyní se narušilo křehké status quo.
Pokud si například hráč vybral boj s Vikingy, bere si k sobě žetony nájezdníků, kteří se v daném kole objevili. Pokud podporuje církev, shromažďuje své žetony v církevní oblasti, pokud se snaží ve sňatkové politice, pohybuje se po stupnici směrem k vytouženému (nebo spíše strategickému a politickému) manželství. Správně odhadnout a vyvážit takové rozložení sil ve všech oblastech je klíčovou cestou k vítězství. Anebo ne?
Jak ukazuje fáze údržby a nakonec finální vyhodnocení, cesty k vládě jsou skutečně různé, ale těžko říct, která z nich je ta správná a jediná správná. Body se v průběhu hry mění a může to vypadat, že poslední hráč, který celou hru silně zaostával, nemá šanci.
Na konci se však často ukazatele na stupnici bodů zhustí do určitého peletonu, kde vyrovnaný boj svádí ti, kteří hlavně bojovali s vikingy, s těmi, co třeba spoléhali zejména na církev. Ti, co se soustředili na jednu oblast, drží krok s těmi, co se rozprostřeli po celém ostrově, ale nemají nikde výraznější dominanci.
Vybrat si tedy správnou strategii, kdy záleží na vašem výběru karet a následných rozhodnutích, je poněkud krkolomné, ale ve své podstatě zábavné a hlavně dobrodružné. Sňatky přinášejí body a jiné výhody, bitvy s vikingy kořist a věhlas (de facto body), ale také ztráty měst ve prospěch seveřanů. Církev přináší bonusy v podobě stavby klášterů, které posilují moc měst, a tím pádem větší šanci ovládnout regiony.
Toto uplatňování nároků na dané regiony se odvíjí samozřejmě od počtu měst, jež daný hráč na konci každého kola a pak hry ovládá, přičemž přináší výrazný bodový zisk. Bodovaná je též expanze napříč ostrovem a čím větší přítomnost (alespoň jedno ovládané město) v různých regionech, tím větší odměna. Hráč, který takto na konci hry vydobyl nejvíce bodů, se stává velkokrálem Irska a vítězem.
Není zde třeba zabíhat do dalších nuancí, byť hra disponuje dalšími zajímavými mechanismy týkajících se vikingů, placení, vyhodnocování regionů nebo vyrovnávacího principu odměn hráčů na konci kola, pakliže v dané politice skončili druzí a dále – tj. vítěz bere vše, ale ostatním zůstávají zdroje a lepší pozice do dalšího kola.
Ačkoli jsou tato pravidla v detailech zprvu poněkud neintuitivní a ačkoli (nebo právě proto) je hra poněkud netransparentní v odkrývání strategie a je až striktně vybalancovaná (vlastně stejně jako zmíněný Král je mrtev), přináší při opakovaném hraní velice příjemný zážitek spojující různorodé prvky, které však dohromady dávají perfektní smysl.
Zatímco na odměnu v podobě samotného hraní je třeba chvíli (jednu hru) počkat, otrkat se a seznámit se, hned na začátku člověka pohladí vizuál herní desky. Pravda, sem tam výjimečně křivý komponent, nebo samotný art karet a obalu jinak příjemně sestavené krabice nemusí každému sednout. Působí totiž trochu dětsky až “pastelkově”, ale i ten si může díky své “čistotě” najít příznivce. To jsou ovšem v celkové hratelnosti a dojmu ze hry Brian Boru podružné věci.
Hra, která zprvu působí komplikovaně, je vlastně nakonec svižná; tam, kde může působit jednoduše, je nakonec hlubší, než se zdá. A hlavně baví. Nezbývá než popřát, aby si podobné hry v dnešním přesyceném trhu našly své místo na slunci a pozornost, kterou po právu zasluhují.
Brian Boru
Vydavatelství: Fox in the Box
Autoři: Peer Sylvester (design), Deirdre de Barra (art)
Počet hráčů: 3-5
Minimální věk: 14+
Délka hry: 60-90 minut
