Snad každá populární počítačová hra má svůj přepis do knižní podoby. A řekněme si na rovinu – většinou to nebývají žádná veledíla, ale prostě jen další merchandising, za který dává fanouškům smysl utratit nějaké ty peníze. Půjde první kniha ze série Assassin’s Creed ve stopách svých početných předchůdců?
Ubisoft se rozhodl neponechat nic náhodě a na zpracování herní předlohy najal Olivera Bowdena, nebo chcete-li Antona Gilla, jak zní pravé civilní jméno tohoto spisovatele.
Tento muž byl přesně tím, co podobné knihy vyžadují: má slušnou spisovatelskou praxi a zvládá řemeslo, ale jeho jméno není natolik věhlasné, aby vzbuzovalo přehnaná čtenářská očekávání. Téma i zápletka příběhu byly předem dané, šlo tedy jen o to, jak je Bowden dokáže pojmout a nakolik mu lidé z Ubisoftu dají volnou ruku, aby mohl uplatnit vlastní invenci.
Zrození zabijáka
Děj Renesance, jak zní podtitul tohoto díla Assassin’s Creed, víceméně přesně kopíruje děj druhého dílu populární počítačové hry. Tolik tedy k předchozí úvaze o míře volnosti. Děj se točí kolem mladého muže – Ezia Auditore da Firenze. Ten je členem bohaté bankéřské rodiny v renesanční Florencii.
Jenže jak už tomu bývá, boj o moc hýbe světem, a mužská část Eziovy rodiny padne těmto mocenským hrátkám za oběť. Mladý muž se rozhodne zrádcům pomstít a sprovodit je vlastní rukou ze světa. Z nerozvážného mladého muže se rychle stává elitní zabiják, a všichni, kteří byli ve spiknutí namočeni, si musí začít hlídat záda.
Samozřejmě, když už má pomsta za něco stát, musí se hrát ideálně o něco opravdu velkého. A tak Ezio postupně odhaluje, že jeho otec byl členem starobylého řádu asasínů, zatímco vrazi stáli na opačné straně barikády a kopali za odvěké rivaly, Templáře. A tím, o co se v tomhle případě hraje, není jen několik životů proradných zrádců, ale nejspíš i osud celého světa. Protože co jiného může být v sázce při prastaré bitvě mezi dobrem a zlem, že?
Už z předchozího textu vyplývá první problém: zjednodušování. V samotné hře zřejmě nebylo příliš prostoru pro dlouhé vysvětlování, a podobně je tomu bohužel i v knize. Bez většího tréninku se z pouličního rváče a floutka stává elitní zabiják s nečekaně dobrým výcvikem.
Najednou umí bojovat s mečem, rvát se jako Chuck Norris; tyhle drobné nelogičnosti a myšlenkové zkratky možná fungují v rámci počítačové hry, ale v literárním zpracování budete mít mnohem více času na to si tyto nesrovnalosti uvědomit. A zjistíte, že citelně nabourávají logiku příběhu. Tím však rozhodně není zjednodušování konec. Ona totiž celá kniha je jaksi „zjednodušená“.
Co bolí asi nejvíc je zjednodušování u postav. Autor si vzal černou a bílou pastelku, šablony a pustil se do psaní. Dopředu je jasné, kdo je dobrý a kdo špatný, a do konce příběhu se na tom vůbec nic nezmění. Snad jediná zábavná postava je Leonardo da Vinci (ano, TEN Leonardo!), který je poměrně excentrický a v plejádě stereotypních a těžce předvídatelných figur vyčnívá.
Bowdenova šance byla dát postavám propracované charaktery, vnitřní hloubku, přinést čtenáři emoce; leč ani to se bohužel nekoná.
Hlavní hrdina se prostě chce pomstít, o moc víc čtenář vědět nepotřebuje, tak proč mu motat hlavu zbytečnými detaily? To, že Bowden vzal psychologii postav šmahem, je škoda, protože čtenář vlastně ani nemá motivaci hlavnímu hrdinovi fandit. Časem zjistíte, že je vám dočista jedno jak to celé dopadne, a přitom podvědomě cítíte, že nechybělo mnoho a Renesance mohla být mnohem zábavnější.
Ono to… nefunguje
Jak již bylo řečeno v předchozím textu, má kniha formu přepisu děje počítačové hry. Bohužel, při čtení si často uvědomíte, že tento přepis je opravdu doslovný. Jednotlivé kapitoly a pasáže mají strukturu oddělených na sebe navazujících misí (questů), občas kus děje chybí, ačkoliv by ho nebylo těžké přidat. Přece jen – ucelené vyprávění by vypadalo mnohem lépe a přidalo výrazně na čtivosti.
Navíc sem tam dostává na frak i logika; některé věci působí násilně překroucené nebo dokonce úplně nesmyslně. A v tomhle případě to příliš nezachrání ani pointa celého příběhu. Závěrečná scéna zkrátka nemá ten potřebný wow efekt, ačkoliv úplně špatná není.
Ze šedi průměrnosti této knihy vyčnívá pouze několik drobností. Většinou se jedná o scény, ve kterých figurují da Vinciho vynálezy. Část jich vzejde z tajemných svitků, které kromě návodu napsaného tajným písmem zároveň slouží jako mapa s vodítky k nalezení legendárnímu pokladu.
Ezio získává díky svému příteli zbraně, které mu výrazně usnadňují jeho asasínskou dráhu – chránič z velmi odolného kovu, speciální bodné a dokonce i jednu střelnou zbraň… Navíc si užije let na kluzáku, který byl v době renesance úplnou novinkou z da Vinciho dílny.
Nápad má i několik soubojů či snahy o nepozorované proniknutí a likvidaci zrádců, ale opět narážíme na stejný problém. Autor nejde do hloubky a nevytěží z dané situace tolik, aby čtenáře uspokojil.
Kromě toho má příběh ještě jednu zásadní brzdu. Text obsahuje spoustu italských slovíček nebo rovnou celých vět.
Pokud nevládnete znalostí italštiny (pravda, část výrazů zvládne přeložit nebo odtušit jejich význam téměř každý), budete každou chvíli nuceni zalovit na konci knihy ve slovníku; a pokud tak budete muset učinit několikrát během dynamické akční scény, je po dynamice. Na druhou stranu se aspoň trochu vzděláte, což není na škodu.
A pojďme v tom vzdělávání ještě chvilku pokračovat. V ději knihy se objeví několik zajímavých historických osobností, takže dostanete šanci si trochu oprášit dějepis. O Leonardu da Vincim už řeč byla, ale za zmínku stojí například i Nicollo Machiavelli, a nejdete i mnoho dalších příkladů.
Assassin’s Creed: Renesance je určena spíše herním fanouškům. Milovníkům fantasy bude trnem v oku nesouvislé vyprávění příběhu, silné zjednodušování a především povrchní zpracování. Je škoda, že Ubisoft zvolil tuto cestu, která je sice pohodlná, ale čtenáře nepotěší. Dostanete zkrátka jednoduchou konzumní zábavu s pár dobrými nápady a dobře zpracovaným historickým pozadím – a to je málo.
Olivera Bowden – Assassin’s Creed: Renesance
Překlad: Kateřina Niklová
Vydal: Nakladatelství Fantom Print, 2013
Počet stran: 288
Cena: 279,-
