Pět bohů. Jeden Egypt. Svatý boj o jedinou pravou víru a nesmrtelnost skrze uctívání. Kde já jsem to jen už slyšel….? A že ten boj nebude jen skrze argumenty a filozofii, je myslím nabíledni.
Eric. M. Lang.
Jméno, které se nám v deskoherním světě vrací, jako bumerang. Jako bumerang, který odlétá prázdný a vrací se zpoza obzoru s něčím úžasným.
Takhle nám v minulosti přinesl takové perly, jako jsou Marvel United, Death may die, Kmotr, The Others, Bloodborne: desková hra, Chaos in the Old World, Star wars: karetní hra, Warhammer 40,000: Conquest, Blood Rage, Rising sun, Ankh: Bohové egypta… a právě to poslední jméno nejnovějšího počinu je pro nás dnes důležité. Povídat si budeme o egyptském kříži života. O Ankhu.
Triptych zářící
Čemu se v našem povídání nevyhneme, je zmínka o trilogii, do které Ankh patří. V roce 2015 vyšla tehdy zářící hvězda na deskoherním nebi.
Blood rage
Fantastická rubačka ze světa vikingů, ve které se mimo jiné ukázalo, že k vítězství není třeba být nejsilnější, stačí mít trochu pod rohatou helmou. V jiných u nás vydaných hrách té doby bylo vždy potřeba svoje jednotky udržet naživu co nejdéle a snažit se o ně moc nepřicházet. V téhle hře jste mohli vyhrát tím, že jste souboje prohrávali. Ta hra od Rexíků pro mě byla jako zjevení. Od té doby povyrostl vesmírný strom Yggdrasil o kousek víc a Eric Lang nám tři roky poté přinesl novou mystickou pecku.
Tentokrát ze světa japonských samurajů, roninů, shintó, kami a oni…
Rising sun. Tahle hra byla úžasná svou atmosférou i herním designem. Musím se přiznat, že jsem ji nehrál tolikrát, kolikrát bych chtěl. Co mě na ní ovšem v těch hrách které jsem hrál zaujalo hodně, byla rozdílnost v herních mechanismem od BR. Tuhle hru bylo potřeba hrát úplně jinak, navíc s možnostmi tvořit aliance…Myslím, že je neprávem přehlížená, a to jak mnou, tak mnohými dalšími hráči. Ono ji není jednoduché hrát. Možnost tvořit koalice, rušit je podle potřeby, nebo zrazovat je totiž herně hodně obtížné. A ne každý to umí – z mého pohledu naštěstí.
A pak jednoho dne… Dlouho poté, co jsme se dozvěděli, že Blackfire přeloží poslední díl trilogie stejně, jako přeložili Rising sun… Dlouho poté se nám do rukou dostala nádherná do zelena krabice s vyobrazením boha Anubise. Toho, který je nad horami. Boha balzamování. Průvodce mrtvých před vážením s pírkem Maat. Bůh naděje a znovuzrození.
Naděje. Ano do Ankhu mnozí vkládali velké naděje.
Ankh
Ankh je v popisné řeči deskovkářů plnokrevná area control, strategická hra.
Ankh je bezpochyby nádherně produkčně zpracovaná hra. CMON jsou známí tím, že ke svým hrám dávají mnohdy fantasticky promakané a detailní figurky. U této hry tomu není jinak. Osiris, Amun, Anubis, Isis, Ra, včetně jejich následovníků a strážců lidstva jsou prostě úžasní. Zdají se být až křehcí. Až si člověk říká, jestli to není k ostatním komponentům škoda.
Pyramidy, chrámy a obelisky jsou totiž jen obyčejné kartonové žetony, kterým by slušelo trochu CMON´ní péče o figurky. Jenže ty figury jsou prostě tak famózní, že jim to odpustíte. Karty, hrací desky, hrací plán… to všechno je ve výborné kvalitě, ze kterou si ovšem také zaplatíme. Tedy – kdo chce kvalitu, může si ji dopřát. Produkce téhle věci je prostě super.
Pravidla a hraní
Co pro mě spojuje všechny díly trilogie, je relativní srozumitelnost pravidel. Relativní ve smyslu srozumitelnosti a možnosti se je naučit. Základní pravidla mají přes 30 stran. Ovšem pokud si odmyslíte více než půlstránkové ilustrativní příklady, dostanete se možná na třetinu. Ovšem právě ty ilustrativní příklady výrazně pomáhají v pochopení a porozumění.
Ve svém tahu můžete udělat dvě ze čtyř akcí. Je sice možné, že vaše akce spustí nějakou událost, nicméně pokud umíte plánovat aspoň trochu dopředu, tak s tím nejspíš už stejně počítáte. Co je dobré, je všímat si toho, jestli může některý z prohráčů ve svém tahu spuštěním události spáchat něco, co byste neměli opomenout. Společný track, na kterém se posunujete podle toho, jak hráči volí své akce, mi přijde jako zajímavý herní prvek. Právě z hlediska plánování, kdo co spustí a co tím může způsobit.
Začátek hry je pro hráče tradičně plný možností, kdy si budujete a tvoříte svůj božský prostor, baví vás to a užíváte si to. Je poměrně jednoduché si naplánovat své tahy na několik kol dopředu. Postupem času, jak se začne prostor Egypta zaplňovat, začnete více a více promýšlet, kombinovat a predikovat jak se bude vývoj na hracím plánu vyvíjet dál. Z toho vyplývá, že s postupem herního času se bude i doba jednotlivých tahů prodlužovat.
Pokud nebudete hrát se zkušenějšími hráči, kteří si své tahy umí promyslet, může se tak herní doba protahovat. V pěti lidech bych si troufl říct až neúnosně. To ovšem není chyba hry. Schopnosti bohů na jejich deskách se příliš neliší, a jde v podstatě o to, kdo skrze jednu ze svých akcí dosáhne dříve cíle. Tím nechci říct, že schopnosti bohů nejsou užitečné, naopak. Mohou celkem dost pomoci. Například získáním Strážce.
Nemůžu si pomoci, ale připomíná mi to taktizování v šachu, ve kterém si v hlavě přehráváte možnosti a připravujete se na klíčové okamžiky. To ovšem také “nahrává” hráčům, kteří mají sklony k analysis/paralysis, protože těsně před spuštěním je potřeba rozmyslet a rozhodnout mnoho věcí najednou.
Na konci třetího konfliktu dochází ke kontrole zbožnosti. Bohové, kteří nejsou dostatečně uctíváni – jsou stále ještě v červených polích na tracku zbožnosti – dojdou zapomenutí. Prostě je neuctívá dostatek lidí na to, aby se nadále mohli ucházet o trůn jediného boha. To může být trochu nebezpečné, protože zapomenutím hra pro daného hráče končí. Finito. Šlus. Prostě konec. Ostatní si hrají dál, ale Zapomenutý si může jít lehnout, protože ostatní budou hrát nejspíš ještě docela dlouho.
Tím ovšem kontrola tracku zbožnosti nekončí.
Na konci čtvrtého konfliktu se děje jedna zásadní herní věc. Poslední dva hráči na tracku v modré části jsou nuceně stmeleni. Dojde ke konjunkci, propojení, jakkoliv jinak to chcete nazvat. Poslední dva bohové se prostě spojí.
Pro toho posledního to jistě může být pomoc, nicméně pro toho předposledního to může být výhoda dost diskutabilní. O to víc, že každý hráč má nadále pouze jednu akci, kterou může zahrát. Co je ovšem výhodou je to, že se jejich dvě akce nemusí vzájemně lišit. Opakované vyvolávání figur a společné plánování spouštění událostí jistě může být výhodou.
Na rozdíl od Rising sun tady hráči nemají na výběr. Spolupracovat musí. Buď společně zvítězí, nebo společně dojdou zapomenutí. S čím se u této akce dá herně zajímavě pracovat, je příprava na tuto chvíli. Ve hře třech hráčů by totiž tím pádem mohlo – a vlastně nevyhnutelně mělo – dojít od určitého okamžiku, kdy je jasné kdo bude nejvíc vepředu v okamžiku splynutí bohů, k herně nevyhlášenému spojenectví. Oba by měli škodit prvnímu hráči, protože si tak připravují půdu pro svoji společnou úlohu. A to ještě stále za využití obou akcí u každého hráče.
To mi přijde jako zásadní nevýhoda – být při hře 3 hráčů na prvním místě. U více hráčů je toto chování už poněkud nejisté, protože společným poškozováním prvního vlastně napomáháte druhému v jeho honbě za prvním místem a sami jste stále ještě na chvostu, ale i tady bych si dokázal představit, že se s tím dá pracovat.
Rozdíl od jiných běžných area control her je v tom, že tady si tu svou areu sami aktivně vytváříte. Událost velbloudích karavan můžete přetvářet hranice třech počátečních oblastí. Ten, kdo spustí událost karavan má možnost umístit až 6 velbloudích figur na hrací plán tak, že je položí na hranici jednotlivých hexů (jako třeba silnice u Catanu). Jsou k tomu předepsaná pravidla, nicméně tento krok může být pro další rozvoj hry dost zásadní a není dobře na něho zapomínat.
Dál je tomto kroku zajímavá skutečnost, že hráč má právo vzít jeden žeton pořadí konfliktů (podle kterých se konflikty vyhodnocují) z nových oblastí a prohodit ho s žetonem pořadí kdekoliv jinde na plánu. Tím způsobí změnu v pořadí, podle kterého se budou vyhodnocovat konflikty. A to v souvislosti s ostatními herními prvky může znamenat dost velkou výhodu.
Suma sumárum
Ankh je bezpochyby hra, která vykvete až po několikerém zahrání. Postupné objevování významu jednotlivých herních mechanismů a prvků je potřeba si odžít a naučit se je postupně využívat. Význam karavan, splynutí bohů a jak s tím pracovat, pochopení, že boj je vlastně vyvrcholením příprav, které hráči mezi jednotlivými konflikty páchali… to je jen malý výčet toho, s čím se musíme jako hráči naučit pracovat a hrát.
Jeden neodbytný pocit se mi po hraní neustále vracel. Takový ten pocit, že když nestihnete ostatní v jejich rozvoji, nemáte moc možností jak se do hry vrátit a ovlivnit tak její průběh, natož vyhrát. Balanční mechanismy, jejichž hlavním zástupcem je pro mě splynutí bohů, mi nepřijdou výrazné, aby něco takového dokázaly. Ano, ve hře třech hráčů to bude mít nejspíše mnohem větší vliv, nicméně jinak je to mechanismus z mého pohledu nedokonalý.
Ze začátku jsem psal o tom, že jsme mnozí vkládali do Ankhu velké naděje. Naděje v to, že závěr trilogie do které se Eric M. Lang pustil bude stát za to. Jsem přesvědčen o tom, že to čekání za to stálo. Že Ankh je důstojným zakončením, které si najde místo v kalaxech všude tam, kde hráči milují komplexní strategické uvažování, dlouhodobé plánování, promýšlení tahů.
Ankh: Bohové Egypta
Vydavatelství: ADC Blackfire / Guillotine Games, CMON
Návrh hry: Eric M. Lang
Jazyk: Čeština
Český překlad: Petr Pelikán
Počet hráčů: 2-5 (podle vydavatele)
Minimální věk: 12
Délka hry: 90+
Cena: +/- 2500,- Kč
