Není to tak dlouho, kdy jsem píchl do vosího hnízda. Tepal jsem začínající autory za několik nešvarů – jako jeden z nich jsem zmínil i vydávání knih formou komunitního financování. Uběhl nějaký čas, já si přečetl pár ukázek i hotových knih, a pochopil jsem, že věci jsou vlastně ještě horší, než se zprvu zdálo. A proto teď naštvu všechny, kteří milují crowdfunding  a věří v jeho sílu – protože to je obrovský průser a cesta do pekla.  A já vám teď, milí začínající autoři, řeknu proč, a co byste mohli udělat jinak, abyste v pekle neskončili.

Nejdřív tu mám nějaká východiska

Budu se bavit o začínajících autorech. Takových, kteří jsou zcela neznámí, nevydali ani knihu, ani povídku (maximálně bambilion příspěvků na facebooku na téma „já píšu to a to, jak to máte vy?“ anebo o něco horších příspěvků na facebooku „Dopsala jsem knížku, ale nevím, jestli to mám mít v ich formě nebo er formě. Co je co? Co používáte vy?“).

Budu se bavit o žánru fantasy a sci-fi. Nikam jinam zabrušovat nehodlám.

Budu se bavit o věcech, za nimiž nestojí nakladatelství (zejména ta komiksová).

Z toho vyplývá, že vynechám všechny pohádky a knížky pro děti, odborné knihy, komiksy, vynechám i pokusy profíků, ať už si chtějí ušetřit riziko nebo doufají v marketingový dopad. Vynechám Kotletu, vynechám Ženy s všelijakým zvířectem, vynechám komiksy v limitovaných edicích.

Nebudu se bavit o smyslu crowdfundingu obecně. Mám na to svůj názor, ale ten je bezpředmětný. Budu se bavit o tom, proč si kvůli němu autoři ubližují.

Tenhle bod tu být nemusí, ale protože se mi už několikrát stalo, že lidi v ohnivém zápalu zapomněli, o co mi jde, tak ho tu přece jenom dám: přečtěte si předchozích pět bodů ještě jednou. Ať vám cévka když tak nepraskne zbytečně.

V téhle chvíli tedy máte jasno, v jakých mantinelech se pohybuji. A na základě toho tu mám i hypotézu, kterou budu zkoumat:

„Všechny knihy začínajících fantasy autorů, co jdou přes crowdfunding, jsou pro tyto autory neskutečně škodlivé a ničí jejich sen stát se spisovatelem. Tečka. Konec. Žádné ale.“

Historie autorských selhání

Takže, mám rozehráno a nastal čas na moje argumenty a příklady ze života.

Nejdřív trocha historie. Už dávno před tím, než se objevil Startovač, Hithit a další možnosti, jak komunitně financovat všelijaké projekty, tu existovaly knihy vydávané samonákladem.

Což bylo s podivem, protože se fantastické žánry nejpozději v roce 2000 otevřely začínajícím českým autorům, a mnohé z nich existují dodnes. Existuje neskutečné množství možností, kam udat povídku. Existuje neskutečné množství literárních soutěží, z nichž vycházejí knihy a kde si nakladatelé hledají novou krev. Že té nové krve není mnoho, je už jiný problém.

A co víc – v naprosté většině případů autor ručí jen kvalitou svého textu. Nemusí se finančně spolupodílet, nemusí udělat nic jiného než mít čitelný text. Ve velkém množství případů za svůj text dostane i finanční odměnu. Stačí nebýt kokot, co se psaní týče.

V takovém světě je pak vlastní náklad podivnou záležitostí. Čtenář se ptá – proč to žádný nakladatel nechtěl? Co je na té knize tak špatného, že si ji ten člověk musí vydat sám? To je první bod.

Pak tu jsou historické zkušenosti. Je několik autorů, kteří začínali v nakladatelstvích, ale ukázalo se, že prodejní nejsou. Někdo skončil u samonákladů a zapomenut v propadlišti dějin, což bylo jediné moudré řešení. Jiný obvinil z konspirace nejprve distribuci, pak nosil knihy do knihkupectví sám, a když se ani pak neprodávaly, obvinil z konspirace knihkupce. A když neprodal žádnou knihu ani sám osobně, obvinil čtenáře. Opravdu takového člověka chceme číst? Prozradím vám tajemství: nechcete.

NeLegenda, která vyhrála podvodem

Druhým historickým milníkem, který jasně řekl „kdo vydává samonákladem, je idiot“, byla aféra knihy Ve stínu Zehyrů. Pokud se o fantastiku zajímáte, tak víte, že existuje Akademie SFFH. Kdysi existovala i čtenářská verze s online hlasováním a se jménem Einsteinův mozek, která měla ambice stát se protiváhou. Skončila po třech letech a poslední kapkou s několika jinými problémy bylo umístění téhle knihy v nominacích.

Stručně: autor si vydal exkrement (mám pocit, že v nákladu asi třiceti kusů, ale možná se po letech pletu), a aby vyhrál, nafejkoval si hodnocení na serveru Legie. A nafejkoval i soutěžní emaily, takže se dostal po bok Žambochovi a Renčínovi, a na hodně dlouho zasadil knihám vydaným vlastním nákladem krvavou ránu… protože NIKDO z profíků nechtěl mít už nikdy nic společného s něčím, co by mohlo být druhým Stínem Zehyrů. V kuloárech pak letěla informace, že autor nabídl jistému nakladatelství druhý díl. Co myslíte, vyšlo mu to?

A pak do toho přišla moderní doba, sociální sítě a crowdfunding. Ukazuje se ale, že kromě moderních technologií se nezměnilo vlastně skoro nic.

Takže nebojte, už se dostávám k argumentům, proč Startovač a podobné weby začínajícím fantasy autorům škodí.

Není žádný kladný hrdina

Protože bych nechtěl někomu bezdůvodně ublížit, udělal jsem si obsáhlou rešerši. Prošel jsem historii Startovače, prošel jsem si Hithit, prošel jsem si řadu dalších stránek. Pročetl jsem některé hotové knihy, přečetl jsem si ukázky všech projektů – ať už těch, které uspěly, nebo i těch, které neuspěly. A došel jsem k neskutečnému závěru:

ANI JEDNA VĚC NENÍ DOBRÁ. VELKÁ VĚTŠINA TOHO JSOU KRAVINY, NĚCO JSOU MENŠÍ KRAVINY A NĚCO JSOU OBROVSKÉ KRAVINY.

Capslockem je to proto, aby to žádnému ze začínajících autorů neuniklo. Jenže takové zvolání by nikomu nebylo k ničemu, takže to trochu rozvedu i s konkrétními příklady, abyste mohli posoudit sami, že je něco shnilého ve státě fantastickém.

Stylistika– snad všechny texty by potřebovaly minimálně jednou přebrousit. Opravdu si myslíte, že tohle je text, který je z dobré knihy?

Byl podzim. Vál jemný vítr. Listy padaly ze stromů a ptáci, v Modrých Alejích, připravovali svá hnízda na zimu. V pozadí toho všeho, se skrývalo hlavní město Condandur. Condandur nebyl jen hlavním městem, byl především sídlem krále říše Alftheim.

Na tomhle prvním odstavci z knihy Elfinaora by se dalo naučit hodně z toho, co je špatně: zbytečné opakování faktů (odkud jinud by listí padalo, když ne ze stromů), nesedící přídavná jména (říká se mírný vítr), malá slovní zásoba (místo mírný vítr se dá napsat větřík s naprosto stejným významem), používání cizích názvů v neskutečném množství, opakování slov, interpunkce, inspirace mytologií bez zjevného dalšího významu a určitě i mnohé další nešvary.

Tohle všechno jsou věci, které dokáže redaktor odchytit. Tohle všechno jsou věci, které se autor může snadno naučit. A do třetice – tohle všechno jsou věci, které v dobré knize nemají co dělat!

Můžete se nad tím pobavit, ale ten nejsmutnější fakt není, že někdo tu nabízí šmejd srovnatelný s rozpadlým trabantem za cenu nového mercedesu, ale že si autorka hrozně moc ublížila. Mít tahle kniha redaktora a mít autorka alespoň nějaké zkušenosti, nikdy by text v téhle podobě nedala nikam veřejně, nikdy by si neuřízla ostudu a nestala by se terčem posměchu. To, co dala na Startovač, je ekvivalentem velmi brutální a dost zbytečné sebevraždy, kdy vinu za smrt nesete vy všichni.

Kdyby její kampaň uspěla, a kdyby ta kniha takhle vyšla, už nikdy byste se nedozvěděli, jestli z ní něco bude. Takhle můžete doufat, že se pár let bude učit psát a třeba se i poučí…

Tohle ale není nešvar jen autorů, kteří v kampani neuspějí. I ti „úspěšní“ by si měli sypat popel na hlavu a omlouvat se celému světu, že něco takového vypustili na světlo boží. Příkladem budiž Yorran.

Tedy, správně tam má být nad a stříška – ale protože se autor v diskuzi na Startovači vyjádřil, že se to čte dlouze a je to jenom proto, aby to na obálce líp vypadalo, snad se nebude zlobit, že jsem líný na klávesnici tu stříšku hledat. Když na jméně nezáleží samotnému autorovi, nemusí ani mně, že?

Yorran (bez stříšky) a krasojízda pokračuje

Tohle je první odstavec knihy. Je pravda, že ne každý je povinen dodržovat ono jednoduché pravidlo, že odstavce jsou od toho, aby text členily, a že začátek knihy by měl být takový, aby čtenáře upoutal. Někdo prostě chce psát nečitelně, přejte mu to.

Přejte mu i to, že má neskutečně dlouhé a kostrbaté věty. Přejte mu i záplavu klišé, chybějící vnitřní kostru vyprávění, která by tomu dala jistý řád, nutnost vysvětlování zjevných či zbytečných věcí, a záplavu cizích jmen, které jsou čtenáři vlastně k ničemu. Tenhle první odstavec je také ukázkovou školou toho, jak nepsat. Ozdobné „D“ na začátku ve stylu wordovských souborů už onen dojem pouze korunuje.

A opět zde platí jediná věc – můžete se smát, pohoršovat, trpět nebo se přes to pokoušet přenést, abyste se začetli, když to smršť hodnocení na knižní databázi vynáší do nebes. A protože ten text JE KRAVINA, a protože samonákladům nevěřím, hlodá ve mne podezření, zda ti hodnotitelé na knižní databázi jsou jenom kamarádi a rodina, nebo jestli si autor něco nenafejkoval sám…

Nicméně já to jako čtenář, který by za tu knihu měl platit, nic z toho dělat nechci. Tímhle prvním odstavcem mi autor dokázal dvě věci – že neumí psát, a tím, že si knihu vydává sám, nemá ani snahu, aby se do příště zlepšil. Mohl by být třeba dobrý, ale nebude.

A přitom by stačil jeden soudný redaktor, který by s ním pracoval, aby to takhle dopadnout nemuselo…

Asi už tušíte, kam tím mířím. Takhle by se dala rozebrat většina vydaných textů – což je velmi smutné, protože tady už nelze nic napravit, neštěstí je hotovo. Z těch pár knih, o které nám jde, není v tomto ohledu ani jedna dobrá. Srovnejte to s výstupy z profi-nakladatelství. Možná tam nejsou žádné skvosty hodné Čapka, ale minimálně tam nejsou taková zvěrstva, jaká jsme si ukázali tady. Nakladatelství minimálně svým autorům neubližují!

Základy psaní, které nesmíte minout

Příběh– tady by se dalo také vyřádit, ale v tomto ohledu přiznávám právo každému čtenáři, aby se mu líbilo něco jiného. To za prvé.

Druhá věc je, že z ukázek můžu jenom odhadovat, a odhady nejsou to, čím bych chtěl argumentovat. Těch pár věcí, co se mi dostalo do ruky jako „hotové“ knihy, mne neoslovilo, ale opět to může být čistě subjektivní záležitost, byť věřím, že pořádný redaktor by s autory dokázal pracovat tak dobře, aby ty věci byly čtivější.

Třetí věc je, že ty příběhy nemusí být nutně špatné, byť se to nejspíš nikdy nedozvíte. O to větší je škoda, že se autoři sebevraždí jinými způsoby, a tím vraždí i své příběhy. Zase škoda zejména pro ně samotné.

Neskutečně přebujelé sebevědomí– Ještě než se ale autor stihne odrovnat vlastním textem, je tu jeho představení projektu a sebe samotného. Už tady většinou poznáte, že nastává „velký špatný“.

Chtěla bych vás požádat o pomoc s vydáním mé první knihy, na které jsem pracovala dlouhé roky.  Splnil by se mi tak sen a obohatila bych svět fantasy… Tento příběh je opravdu velmi emotivní, dramatický a také velmi poutavý. Jakmile začnete, budete číst dál a dál, abyste zjistili, jak vše dopadne. Můžu říct, že i já jsem byla plně lapena příběhem, který jsem ztvárnila. Napsala jsem k tomu i scénář (v AJ) a doufám, že se můj příběh ujme a jednou i zfilmuje. Příběh je i celkem dost dlouhý. Byl by to naprosto úžasný zážitek, vidět toto dílo ztvárněné na filmovém plátně. Podle scénářů, které jsem k tomu napsala, to na zfilmování vychází zhruba na 2-3 dvouhodinové díly.

Opět moje oblíbená Elfinaora. Není totiž malých cílů, než seriálového zpracování. Teď jen otázka, bude to HBO nebo Netflix? Takhle bych mohl žertovat dlouho, ale zase tu je jedna podstatná věc. Vy se zasmějete, ale autorka na svou naivitu hrozně doplácí. Tím, že podlehla kouzlu Startovače, si ublížila spisovatelsky i lidsky. Teď už budete vědět, že Adriana je přinejlepším jen velmi naivní holčina. Pokud tenhle článek bude číst a rozbrečí ji, bude to asi to nejmenší zlo, které ji teprve čeká, pokud se opravdu chce stát spisovatelkou, jak nám tvrdí.

Ale není jediná. Nových, neotřelých světů, je tu hromada. Jeden příklad za všechny:

Jan Eis, tvůrce nesčetně povídek, a Jiří Kadlec, filmový režisér a scénárista, Vás zavedou do unikátních světů, Origonu a Drakánie.Hrstka nejlepších bojovníků a mágů se musí spojit, aby čelila nepřátelům z jiného světa. Zlo, které bylo kdysi dávno téměř poraženo, opět nabírá své síly, a jde si pro své cenné artefakty – tak cenné, že je odhodláno zničit celé světy, aby je dostalo. Hrdinové stojí před těžkými volbami, chybami i hranicí svých možností… Tato kampaň slouží k vybrání určité částky, proto, aby vznikla unikátní fantasy kniha, s tématikou, která tu ještě nebyla… Ale kdo neriskuje, nic nezíská… Věřte, že pokud podpoříte sebemenší částkou tento projekt, pomůžete na svět kníze, Kterou chceme scela pozměnit českou knižní fantasy sféru. 

Jsem optimista a tak doufám, že Jan Eis, autor mnoha povídek, které nejsou k dohledání, a Jiří Kadlec, režisér, který nemá ani jeden záznam na CSFD, jsou jenom recesisté, kteří vytvořili falešný projekt pro pobavení komunity – byť to vypadá, že ne, že to jsou prostě obyčejní a skutečně žijící. Protože tady je všechno, na co můžete často narazit – na družinku bojující proti temnému pánovi (!), jehož moc je zakleta v mocných artefaktech (!), což je unikátní příběh, který tu ještě nebyl (!), a který rozhodně změní fantasy scénu (!) – a to všechno s hrubkou už v samotném popisu (!!!).

Ať už je to jakkoliv, jako ukázka toho, co na Startovači najdete, to stačí. Podobně před časem působily „unikátní, jedinečné a přelomové“ Světy Landie než se na jejich autora na Facebooku snesla smršť posměchu, on sebral rozum do hrsti a změnil to – což je vlastně hrozně smutné. Protože to znamená, že MÁ nějaký rozum, a mohl by být třeba skvělým autorem, kdyby se trochu snažil a nevydával by si rovnou knížku sám… Pro něj mám jedinou omluvu – ten tu nemá ani být, protože přes Startovač nešel a tenhle popis má jako bonus, protože text samotný, když si přečtete ukázku, je opět katastrofa non plus ultra.

Takže pokud, milí začínající autoři, o svém díle uvažujete takto, a máte nutkání něco podobného do popisu napsat, vězte, že jste prohráli. Tohle je obdoba průvodních dopisů do nakladatelství, kterým se redaktoři potají smějí, a na které se většinou ani neodpovídá (anebo odpovídá nějakým automatickým odmítnutím), protože už z těch pár vět je jasné, že autor je pitomec a že text bude stejně kvalitní. Protože, co byste na místě redaktora odpověděli vy na tohle: „Dobrý den píšu jednu knížku pro děti a bila bich rada za spolupráci“?  Asi by to nebylo hezké, a protože mám zakázáno používat tolik sprostých slov, moji návodnou odpověď nenajdete.

Pokud chcete psát a být spisovatelé, tohle je další ze zaručených způsobů, jak se tohoto snu zbavit.

Vzhled knihy– tohle je další metla, která autory postihuje. Když už se jim povede knihu skutečně vydat, je prostě hned poznat, že je špatná. Už na první pohled a pohmat poznáte, že tu něco nehraje. Kolegové knihovníci, s nimiž jsem řešil tuto problematiku, mají zkušené oko. Přece jenom za den osahají stovky a tisíce knih, které nějakým způsobem znají, aby je mohli doporučovat dál.

Poznají po hmatu, která kniha je vyrobená „na koleni“. Stačí si všímat některých věcí: kvality papíru, obálky, gramáže, formátu a dalších drobností, podle kterých rozeznáte profíka od začátečníka. Nutno poznamenat, že tak poznáte i špatné nakladatelství od dobrého. A většinou i platí, že nakladatel, který vyrábí nekvalitní knihy, jen málokdy dokáže poznat i dobrý obsah.

Skutečně autoři touží po tom, aby na první pohled všichni poznali, že patří do druhé kategorie?

Pak je tu i samotná typografie. Zdá se vám to jako malichernost? Čtenář to sice nedokáže pojmenovat, ale jeho oči to poznají. Změna písma o jeden bod udělá velkou práci. A když v knize chybí odsazení prvního řádku odstavce a vy pak zjistíte, že to je zřejmě proto, aby si sazeč ušetřil práci a nedalo se tak snadno poznat, že má všude „vdovy“ a „sirotky“ (Jde o osamělé řádky – buď o první řádek začínajícího odstavce na přechozí stránce, nebo poslední řádek předchozího odstavce na nové stránce.), pak si říkáte, proč takovou knížku vůbec číst. Opět malé tajemství – opravdu nemusíte.

Inu, je tu i hromada dalších věcí. Pojďme už jenom stručně:

Ilustrace: opravdu myslíte, že dětské kresbičky vás samotných nebo nejlepších kamarádů dokáží konkurovat profesionálním malířům a grafikům?

Chybějící distribuce: jasně, když už vám knížka vyjde, co s ní budete dělat dál? Jak ji dostanete ke čtenářům v knihkupectví?

Chybějící redakce: to už jsem zmiňoval výše. Jakous takous redakci jsem našel v jedné knize, ale upřímně, byla to mizerně odvedená práce. Profesionál by totiž takovou knihu vyjít nenechal.

Způsoby odměňování: a když už jsme u crowdfundingu, tak je to i podivné ocenění sebe sama. Přepálené částky za knihy budiž, ale že někdo si svého autogramu do knihy cení na dvě stě korun, podpisu s věnováním na tři sta, to je mi záhadou. Že za tisícovku se prodá jako gigolo a stráví večer se svým fanouškem, může být taky normální. Třeba je prostě jen mrcha prodejná, nejenom co se psaní týče.

Za stovku dostanete fotografii autorky (podle profilu na Facebooku všichni doufáme, že ukáže, co má pod kalhotkama) a za třicet tisíc může být použito vaše jméno v druhém dílu (který ale stejně nikdo nenapíše). Při studiu tohoto typu odměn (výše uvedené příklady jsou z kampaní  Elfinaora, Galeteia a Chuť dračího života) opět klesá moje důvěra v autory – protože nevěřím v dostatek rozumu u nich samotných, nemůžu věřit ani samotnému textu… a jen tiše doufám, že jsem se právě nestřelil do vlastní nohy…

A dost! Už mě nebaví být negativní!

Pokud vám přišlo, že jsem zlý, tak máte pravdu. Mohu si to dovolit, protože autoři šli s kůží na trh. Jako čtenář mám právo si vybrat, co chci číst. Mám právo srovnat tyhle projekty s profesionály. Mám právo srovnat je se zahraničními autory – protože jako čtenář chci číst dobrou knihu a je mi jedno, jestli ji napsal Tolkien, Žamboch nebo Pepík Nováků, co si plní sen. Dokud za knihu platím stejné peníze, mám právo stejně srovnávat i obsah. Protože na žádné z knih vydaných v rámci crowdfundingových kampaní není napsáno „tohle je knížka od mamlase, tak buďte shovívaví.“

Jsou totiž i knihy z profi nakladatelství, které takové varování mají. Třeba soutěžní antologie (povídky většinou neprochází redakcí, ale jsou otištěny v původní podobě), experimentální debuty, zaručené bestsellery teprve patnáctiletých autorů. K takovým věcem pak čtenář přistupuje jinak a leccos jim odpustí – a nic z toho nemusí být myšleno ve zlém. „Unikátním příběhům, které tu ještě nebyly“ ale není co odpouštět.

Ve zkoumaném vzorku knih, které prošly Startovačem a dalšími stránkami (a podle archivů úspěšných kampaní jsem nevynechal nic a přidal ještě něco navíc, co nešlo přes tyhle weby, ale jelo po vlastní linii) není nic, co by doopravdy uspělo. Ani v jednom jediném případě.

Zkoušel jsem některé knihy číst – minimálně ty, které splňují povinnost povinného výtisku, a mohl jsem po nich sáhnout v knihovně. Nezačetl jsem se ani do jedné. Než se pěšec stane králem je prostě nudný nic neříkající blábol, kde se na prvních padesáti stranách nestane nic, a co se stane, je popsáno nudně a nezajímavě.

Objektivně jedinou zajímavou věcí jsou ilustrace od Jessie Loarn – a upřímně pouze to, že obrázky do téhle knihy malovala, mě motivovalo k tomu, abych trpěl o nějakých padesát stránek víc, než bych tomu dal doopravdy, protože jsem si říkal, že by přece neilustrovala takovou pitominu. Ale jo, stalo se… nicméně obrázky jsou super 😉

Odkaz tastederů: Ydris je příšerný už od první stránky, chybí tu jakákoliv redakční práce, jakékoliv pročištění textu. V obou případech jsem knihu nedočetl, přestože jsem se snažil, neboť dobrá věc občas prokoukne třeba až po pár desítkách stran – tady neprokoukla.

Pokud si jména autorů pamatuji, tak jen jako odstrašující případy.

Pokud si knihu pamatuji, tak jako otřesný zážitek, který bych raději zapomněl.

Výsledkem je neúspěšná kampaň nebo kniha, která ubližuje sama sobě.

A ptám se – tohle, milí autoři, je cíl, kterého jste chtěli dosáhnout?

Opravdu chcete, aby reakce na vaši knihu vypadaly jako následující screen?

 

Kde je žába na prameni?

Pojďme teď od hejtování ke konstruktivnímu hledání odpovědí. Mám tu dvě zásadní otázky: co to všechno výše uvedené pro autory znamená? A jak se do téhle situace dostali?

Co se první otázky týče, vynechám už expresivní přirovnání k sebevraždám. Faktem ale zůstává, že všechny výše uvedené nešvary nejsou otázkou talentu, ale řemesla. Já nevím, jaký mají oni autoři talent. Nedostal jsem šanci k tomu ho poznat. A poučen jejich dílem to zkoumat už ani nehodlám.

Je možné, že s trochou snahy z nich všech mohli být dobří autoři. Nebo skvělí autoři. Nebo dokonce skvělí spisovatelé. Ale místo toho maximálně vydali svou prvotinu v mizivém nákladu a bez naděje, aby zaujali širší plénum čtenářů – což z nich udělá buď neznámé grafomany, nebo je demotivuje k tomu, aby už nepsali vůbec.

Psaní jako takové je totiž řemeslo. Někdo jej ovládá lépe, někdo hůře – ale většinu těch věcí, které knihy vydané samonákladem ničí, lze vypilovat. Někdo píše text na první dobrou a pak do něj zasahovat nemusí, někdo jej čte po sobě třikrát, někdo má hromadu betačtenářů, na kterých provádí testování svého prototypu, aby pak výsledek šlapal bezchybně, a někdo své knihy piluje třeba i deset let, aby na něj všichni posléze nadávali, ale stejně si toho novýho Kulhánka všichni koupili… společným znakem „profíků“ ale je, že na svých textech pracují, učí se, zlepšují se, a odbornou práci nechávají odborníkům.

A tím se dostávám k odpovědi na mou druhou otázku.

Psaní je řemeslo a řemeslu se autor musí někde vyučit. Učí se zkušenostmi (každý z autorů byl v jisté fázi své tvorby mamlasem, jen někteří to zapomněli a jiní to zatloukli. A pokud toužíte poznat moje chyby a omyly, dá se to dohledat v internetovém archivu).

Učí se chybami vlastními i chybami druhých. Pokud prochází standardní autorskou cestou (počkejte si na další mezititulek), může to zvládnout a být dobrý. Pokud podlehne kouzlu komunitního financování, a pokud má u sebe dostatek nesoudných kamarádů, tuhle cestu snadno obejde. Může to skončit knihou, ale neskončí to tím, že se z něj stane spisovatel. K jeho smůle – a kdo ví, třeba i ke smůle všech čtenářů.

Což je škoda, protože vy, čtenáři, určitě chcete nové dobré knihy a chcete objevovat nové skvělé autory.

Startovač v tom ale nepomáhá a pomáhat nebude.

Proto následuje zásadní rada, která bude opět velkými písmeny, aby ji žádný ze začínajících autorů nepřehlédl:

JESTLI CHCETE BÝT SPISOVATELI, NESNAŽTE SE ZAČÍT KARIÉRU VYDANOU KNIHOU. ZAMYSLETE SE, JESTLI POTŘEBUJETE ŠPATNOU KNIHU TEĎ A K TOMU PÁR LET OSTUDY, ANEBO SE PÁR LET UČIT PSÁT A PAK MÍT DOBROU KNIHU.

Spisovatele nedělá spisovatelem kniha, ať už papírová nebo e-book. Spisovatele dělá spisovatelem to, že umí psát, bude psát, a bude vydávat knihy, ne jen jednu knihu.

Co z toho chcete vy, milí začínající autoři?

Může být, že chcete knihu a vše ostatní je vám ukradené. Můžete na ni balit holky (nebo kluky), můžete ji ukazovat babičkám, můžete ji použít jako toaletní papír třeba (což v případě některých textů může být ještě pocta).

Ale jestli chcete být spisovateli – opravdovými spisovateli – a pokud chcete měnit svět, plnit si nejenom své sny, ale plnit sny i všech vašich čtenářů, tak nepůjdete snazší cestou crowdfundingu. Nebudete ho zkoušet v první vlně se slovy „kdo nic neriskuje, nic nezíská“, aniž byste cokoliv riskovali, protože náklady vám zaplatí vaši fanoušci, aniž by tušili, co kupují.

Rozumíme si? Pokud ano, je tu poslední část tohohle monstrózního článku…

Že to prý nejde

Obhájci Startovače se vytasí hned s tím, že klasická nakladatelství jsou uzavřená společnost, že nemají prodeje, že jejich péčí nevyrostl žádný nový autor, který by se proslavil svou prvotinou.

Jednak – z poslední doby můžeme jmenovat třeba Pavla Bareše s jeho Projektem Kronos, který z čisté vody dosáhl několikatisícových prodejů. A předtím to byl Robert Fabian. Ale to není pointa. Začínající autor nemusí začít rovnou celou knihou. To je mýtus, který se sice dobře vyjímá na reklamních plakátech, ale není vlastně zas tak podstatný.

Slavným autorem se můžete stát postupně, v průběhu let. Že to trvá a je to dřina a pruda? Je. Ale to třeba olympijská medaile taky. Myslíte, že by měla takovou cenu, kdyby za jejím ziskem nestály roky tréninku? Kdyby ji mohl získat každý?

Pokud jste začínající autoři a píšete fantastiku, máte obrovské štěstí – protože na rozdíl od jiných žánrů tu máte nepřeberné množství možností, jak zaujmout a jak se prosadit. Opravdu hodně, hodně, hodně moc.

Tou nejsnazší cestou je posílat věci do literárních soutěží. A i tady máte na výběr, jakou cestu si vyberete:

Můžete být skvělí, hned napoprvé vyhrát, napodruhé vyhrát a pak už se o vás budou nakladatelé rvát, komu z nich dáte svou knihu.

Můžete posílat věci do literárních soutěží. Končit v průměru od pátého do desátého místa, nikdy nic nevyhrát, ale díky vytrvalosti a postupnému zlepšování nakonec nakladatel přijde a řekne „tak jo, tak mi ten svůj text ukaž“. A pak už to půjde samo. Ňákej Linc by mohl vyprávět – už má venku osm knížek.

Můžete posílat věci do literárních soutěží. A poslat tam třeba rovnou celý svůj román, který zaujme nakladatele, takže si vás vyhmátne. A co nevidět se stanete jedním z lídrů ve svém žánru.

Pokud umíte alespoň trochu psát, jsou soutěže vaší zlatou bránou, a to i v případech, kdy nezískáte zlaté medaile.

Některé z nich organizují přímo nakladatelství (chcete vydávat u Strak na vrbě? Pošlete věc do Žoldnéřů fantasie. Chcete, aby vaše povídka vyšla v XB-1? Pošlete věc do Daidala…), jiné jsou nezávislé, nicméně sledované různými nakladateli.

Jsou soutěže těžké, kam píší dobří autoři, protože čekají knižní nebo časopiseckou publikaci, jsou soutěže menší, kde z toho knížka nebude, ale když párkrát budete v první pětce, vaše jméno důležitým lidem utkví v paměti.

Druhou věcí je, že některé ze soutěží dodávají slovní hodnocení. Vy se dozvíte, PROČ vaše práce neuspěla. Co jste udělali špatně. Dost možná vás to srazí na kolena, ale jak jinak byste se chtěli zlepšit, když nevíte, co děláte špatně?

Pokud zjistíte, že končíte na chvostu soutěží, a přesto se vzdát nechcete, zkuste literární workshopy. Nejlepší jsou samozřejmě ty, které pořádám u nás v knihovně, ale celkově jich najdete relativně dost – a to mluvím stále o literárních dílnách speciálně pro autory fantastiky! Vždy účastí na takové akci získáte několik věcí. Kontakty na další lidi, nové betačtenáře, ale i řadu univerzálních rád, které vám všichni řeknou stejně:

Třeba, že poslední tečkou práce na textu nekončí, že máte používat betačtenáře, dokud nebudete fakt dobří (a neuškodí vám to ani potom), že je dobré naučit se pravidla žánru, který píšete (třeba i proto, abyste věděli, proč je chcete porušit), že je dobré umět česky, protože hotentotštinu s hrubkami nikdo číst nebude… a hlavně, že je dobré posílat věci do soutěží!

Můžete se učit i z knížek, příruček a článků. Pokud jsou zaměřené přímo na českou fantastiku, výzva k literárním soutěžím se tam znovu opakuje. Není to dogma, můžete poslat text rovnou do nakladatelství, a třeba budete mít štěstí, ale řeknu vám jedno smutné číslo: nakladatelé se shodují, že přibližně 98% došlých textů jsou nepodarky, a že každý týden přichází nabídka jednoho až dvou rukopisů – s tím, že čím větší nakladatelství, tím větší zájem. Opravdu si věříte, že na první dobrou dokážete být lepší než všichni ostatní?

Třeba budete… ale upřímně? Zkuste radši soutěž. Pokud jste fakt tak dobří, nemáte co ztratit…

Proč je nakladatelství lepší než crowdfunding?

Možná se zeptáte, v čem jsou nakladatelé lepší. Proč se snažit jít touhle náročnou cestou? Proč se trápit v soutěžích a na workshopech, když tu knížku můžete mít hned? Proč riskovat, že to „nebudete mít kompletně po svém, ale někdo vám do výroby bude pořád kafrat“.

Je to věc zkušeností a profesionality.

Dobrý nakladatel – a ano, špatný nakladatel může být stejně „dobrý“ jako kterýkoliv projekt na Startovači a ublížit vám – s vámi bude totiž autorsky pracovat. I on si totiž přeje, abyste byli úspěšní. Abyste se zlepšovali a psali co nejlíp. Částečně proto, že většina nakladatelů, kteří se věnují české produkci, jsou ve skrytu duše obrozenci, ale hlavně proto, že prodeje knih je živí. Pokud budete úspěšní, nejenomže získáte slávu, peníze a přízeň davů a hromady milenek a milenců, ale zároveň přinesete zisk i svému nakladateli – který do vás o to víc může investovat.

Nakladatelství mají redakci (někdy jsou redakcí sami nakladatelé, pokud je to malé nakladatelství). A pokud se dostanete do rukou dobrému redaktorovi, naučíte se hrozně moc o stylistice, o stavbě příběhu, o psaní jako takovém. Ano, je možné, že budete celou vaši knihu přepisovat, anebo ji zahodíte a budete psát jinou – bude to bolet, ale otázka je pořád stejná: chci špatnou knihu hned nebo dobrou o něco později?

Nakladatel za vás udělá práci, kterou vy dělat nemusíte. Vy máte psát. Ne se učit typografii, grafiku, polygrafii, komunikaci s tiskárnou, komunikaci s distribucí, řešení ISBN a povinných výtisků, marketing… Vloží do vás finanční prostředky. Udělá všechnu potřebnou práci. Vy máte být spisovateli, a ne ilustrátory, korektory, redaktory a producenty.

Díky dobrému nakladatelství se dostanete do distribuce, do eshopů, ke svým čtenářům. Ti nebudou vaši knihu otvírat s despektem jako „tu podivnost ze Startovače“, ale jako skutečnou knihu. A díky usilovné práci několika lidí budete i v té konkurenci zavedených autorů mít větší šanci.

Už nikdo vám nebude muset psát na obálku „Bacha, tohle napsal mamlas“.

A takhle bych mohl zase pokračovat dlouho. Informace se zase dají velmi snadno dohledat. Na vás, milí začínající autoři, je zamyslet se, jestli chcete být spisovatelé nebo mamlasové.

Já, jako čtenář, bych radši spisovatele. Mamlasů je totiž už plný svět a plný Startovač…

Tldr aneb shrnutí na závěr

Crowdfunding, pokud jste začínající autoři, vám umožní vydat snadno knihu. Ale to je všechno. Jako úplní začátečníci pohoříte, uděláte si ostudu, a v nejhorším případě si vydáte knihu, která bude velmi pravděpodobně špatná.

Čtenáři se vám budou možná chvíli smát, ale v zásadě se o vás vůbec nedozví. Vy strávíte zbytek života s tou jednou knihou a sny o tom, že se jednou stanete spisovateli. Ale nikdy jimi nebudete.

Možná zahořknete. Možná začnete fantastiku nenávidět. Možná už teď hrozně nenávidíte mě. Ale já vám řeknu poslední věc a tu si, prosím, zapamatujte:

JÁ VĚŘÍM TOMU, ŽE MŮŽETE BÝT DOBŘÍ.

A hrozně rád bych, abyste byli. Proto vznikl tenhle článek, abyste si uvědomili, co je špatně, a jak tomu předejít. A proto také vyzývám veškeré čtenářstvo – v zájmu spisovatelů, aby si neubližovali neuváženými kroky – NEPODPORUJTE knihy začínajících fantasy autorů na crowdfundingových stránkách. A opět, pro připomenutí, bavíme se o začínajících autorech píšících fantastické žánry. Jde nám jen o jejich dobro, nechceme Startovač zruinovat – aspoň nám filtruje retardy 😉

Pomáháte jim jen a pouze v sebepoškozování. Nic víc. Chcete si to vzít na svědomí?

A ochuzujete navíc sami sebe – protože hádám, že všichni chceme nové kvalitní autory a nové skvělé knihy. Pokud autorům umožníte vydávat špatné knihy, těch dobrých se nedočkáme.

A to je ten důvod, proč crowdfunding není pro začínajícího autora vůbec dobrý.

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit