Petra Slováková je cosplayerka, máma, tvůrkyně kostýmů a šperků, ilustrátorka, ale hlavně asi nejvýraznější spisovatelská osobnosti v rámci žánru steampunk v Česku. Když si Petru vygooglujete, narazíte na hromady jejích fotek v kostýmech, ale především na knihy vonící párou a mechanikou.
24 hodin s… je obsahový formát, ve kterém se z perspektivy oslovené osoby text snažíme přiblížit čtenářům zajímavé a důležité osobnosti z oblasti fantastiky, které ne vždy stojí v záři reflektorů, ale zaslouží si být vidět. Jeden den života v práci a soukromí.
Jméno a příjmení: Petra Slováková
Profese/povolání: Aktuálně kontrolor kvality na rodičovské a spisovatelka
Pracovní poslání: přežít do dalšího dne
Životní motto: motto nemám
05:15 – Budí mě kňourání z vedlejší postýlky a prosba o ranní láhev. Vstávám a jdu dvouletému synovi udělat čaj.
Jsem na rodičovské, takže zůstávám doma. Pouštím rádio, vařím kávu. Snažím se zamaskovat kruhy pod očima. O chvíli později vstává manžel do práce. Dítě vstane záhy po něm, už jen proto, aby zkontrolovalo taťku, jestli dělá všechno dobře, umyje si zuby, pak je umyje i dinosaurovi, a ještě zkusí kartáčkem vyleštit okno autíčka.
Manžel si dá kávu, vystřídáme se v koupelně, a pak odchází do práce, čímž začíná náročnější část dne. Pro oba…
06:00 – Nachystám synovi snídani, a zatímco z jídla vytváří na tácku abstraktní obraz, snídám. Občas se to zvrhne v manifest Jacksona Pollocka. Pak pustím Tlapkovou patrolu, a zatímco dumám nad tím, že scénář i zápletka každého dílu jsou takřka kvalitativně shodné s filmovými Avengers, cvičím.
Syn občas cvičí se mnou, ale většinou hlasitě komentuje, co se v seriálu děje a já mu dávám kontrolní otázky.
07:00 – Uklízím kuchyň, která se po snídani proměnila v experimentální ateliér. Syn si hraje s hračkami a staví pevnost z kostek, po které pak jezdí autíčky.
08:00 – Zkontroluji e-mail, objednávky a sítě.
08:30 – Obleču syna a jdeme na procházku. Venku syn uvidí hračku auta, připraví ji do akce, a ještě na ni naloží cokoli, co najde kolem domu. Pokud nenajde nic, co by prošlo jeho odborným schválením, jde si na cestu alespoň nabrat kameny.
09:00 – Máme několik tras, které spolu absolvujeme. Občas chodíme několik kilometrů do obchodu, jindy na průzkumy k řece nebo koukat na zvířátka, které jsou na nedalekém statku. A samozřejmě na kopec, pokud je sníh.
Dnešní trasa má sice asi jen kilometr, ale za to ji jdeme dvě hodiny, protože syn sbírá vzorky listí a trávy, sleduje ptáky a obdivuje kolem projíždějící auta. Taky musí pozdravit všechny sousedy, zaflirtovat si s pošťačkou (póza neodolatelný úsměv a dotaz: „Balíky?“ – jedno z mála slov, které zatím ovládá) a vysvětlit mi, že ten kanál, o který zakopl fakt neviděl.
Cílová rovinka je nebezpečný úsek pro rodičovské nervy, neboť co metr je výtluk nebo rozpraskaný terén. Po kopání kanalizace ještě není úsek opravený. Zatímco přemýšlím nad zápletkou své nové povídky, moje mateřská část sleduje syna, jak najede s autem do kaluže neopravené cesty, a společně s ním se potápí. Když zjistí, že je třeba opustit ztracenou loď, vyleze z korby a skočí přímo do kaluže.
Vyprané kalhoty jsou náhle opět zpátky v pořadníku na praní. Při pokusu syna vytáhnout musím zároveň zachraňovat klesající auto, takže se mu podaří mě ošplouchnout bahnem a vodou. Zatímco umísťuji syna stranou kaluží a vyprošťuji auto, syn se se smíchem rozběhne. Do další kaluže. Zatímco se snažím zůstat klidná a konejšit se tím, že už jsme skoro doma, syn rozradostněný ze znovunabyté svobody, mi přejede nohu autíčkem, pak vyhází kameny, aby ucpal jámy.
Ano, mohla jsem ho vzít na záda, ale od minule mám pleš namístě, kde mi vytrhal vlasy. Když bych ho vzala do náruče, nejspíše by mě alespoň okopal botami. Takže tomu nechávám volný průběh a jen hlídám a minimalizuji škody.
11:00 – Přicházíme zpět domů, oblečení putuje do pračky, dítě putuje do kuchyně, aby si dalo svačinku. Zatímco se krmí, čtu mu pohádku z knihy, kterou sice moc neposlouchá, ale za to ji horlivě komentuje „bla bla bla“, když se mu nějaká část příběhu nelíbí.
12:00 – Jdu vařit oběd. Syn mi podává ingredience, kontroluje, jestli se něco peče v troubě. Když ho to přestane bavit nebo má pocit, že mě může nechat samotnou, jde strategicky umístit kostky, aby měl taťka překvapení, až přijde domů. Po běžných úklidových pracích následuje hraní se synem. Pokud se zabaví sám, většinou si můžu chvíli číst. Někdy mu čtu nahlas nebo si pustíme audioknihu.
14:00 – Nachystám oběd. Když manžel přijde z práce, najíme se a syn si jde někdy lehnout, někdy bohužel ne.
15:00 – V případě, že dítě spí, tak se většinou věnuji navrhování zahrad, tvorbě záhonů a telefonátům s klienty. Občas také plánujeme s kolegy akce nebo besedy. Fotíme. Studuji si materiály k psaní. Případně zírám do zdi a přemáhám pokušení usnout na židli.
Přes teplejší dny roku občas jezdím na realizace nebo akce spojené s projekty, které dělám. Plánujeme festivaly, pokud jsou. Občas je to spojené i s psaním, jindy třeba ilustruji, zatímco syn mi pomáhá tím, že mi na ruce vytváří tetování fixem.
Pokud syn nespí a je přijatelné počasí, jdeme ven na zahradu nebo na kratší procházku. Případně na poštu, pokud potřebuji odeslat objednávky. Pak si s dítětem hraje manžel a já mám chvilku na to, abych se věnovala práci, technickým věcem a dala do kupy hračky, které se synovi podařilo rozebrat, nebo uklidila, což spolu mnohdy souvisí.
17:00 – Většinou mě čeká dobrodružný quest: Jak najít všechny brambory, které syn schoval v obýváku, nebo z kolika součástek se skládá hasičské auto pro děti a za jak dlouho se dají dát dohromady? Dítě je kutil, má to mít po kom. Když drátuji, podává mi kleště, připravuje mi dráty, rozklepává mi plastovým kladívkem měď, případně koleno…
Někdy si syna bere na chvíli babička s dědou, v tom případě si manžel pouští v tv seriál nebo dokumenty a do zdi nepřítomně čučíme oba. Na chvíli si můžu jít zaběhat nebo udělat něco, na co přes den nebyl čas.
18:30 – Nachystám večeři, nebo manžel nachystá něco, co si dají s dítětem společně. Po koupání, a večerníčku jde dítě s kraválem spát a pokud se mu nedaří usnout, několikrát za námi přijde zpátky se stížnostmi. Když syn konečně usne, snažím se chytit druhou mízu. S manželem debordelizujeme prostor od hraček.
20:00 – Uvařím si kávu nebo čaj a zasednu do pracovny. Většinou se věnuji tvoření, v první řadě ovšem nahodím na sítě post nebo fotky, aby se na stránkách něco dělo, a kouknu co je nového.
Během toho zapínám pájecí stanici. Na pracovním stole mám věci nachystané, takže můžu hned pracovat. Většinou udělám jeden až dva šperky, připravím další kameny na tvorbu nebo dělám se sklem Tiffany technikou, takže řežu a brousím sklo, vymýšlím, co vyrobit. Po skončení šperky napatinuji, ošetřím a nechám odložené na další dne, kdy je většinou nafotím a nahodím na net. Výrobu šperků a doplňků střídám s výrobou kostýmů, cosplaye nebo něčeho, co zrovna shledám jako něco, co nutně potřebuji.
22:00 – Dám si sprchu, abych si trochu vyčistila hlavu, k čemuž mi pomáhá i samotné tvoření. Pak usedám k psaní. Projdu úseky, které jsem napsala naposledy, a pak pokračuji dál v psaní. Pokud se mi psát nechce nebo už jsem moc unavená, opravuji a dělám korektury.
Hotové části si čtu nahlas, abych odstranila krkolomné nedostatky. Pokud mi v tu dobu někdo píše, většinou si stěžuji, že to nesnáším, ale je to takové moje typické mrmlání. Sleduji, jak mi přibývají strany, a přichází nervy, že už jsem mohla mít venku tak tři knihy, kdybych to rozdělila na malé paperbacky a tvářila se, že to měl být záměr. Ale já mám zkrátka ráda bichle a nesnáším nekonečně série, které autor dojí, dokud se všem nezprotiví, včetně autora.
Nadávám si, že vymýšlím složité mnohovrstvé zápletky, protože to pak stejně málokdo pochopí. Případně čtu věci, které mi někdo z kamarádů poslal na kontrolu a usuzuji, že asi jen já píšu jak ponocný. Občas názor změním, když si po týdnu něco znovu otevřu, přečtu a říkám si, kdo to psal. Zkrátka sebevědomí mi nechybí (ani sarkasmus, ale na to jste nejspíše už přišli), takže s chutí do toho a půl je hotovo, že jo…
Napíšu v průměru kolem pěti stran, podle toho, co jsem ze sebe schopná ještě vymáčknout. Když se mi nechce psát jedna věc, otevřu si jinou. Už tak mi jich tu svítí pět, pracovní plocha počítače není vidět pod fotkami a poznámkami a noťas mi pořád hlásí, že chce nutně aktualizovat – pak se na mě manžel zlobí, že jen já jsem schopná podusit herní notebook a on aby to opravoval…
Pustím si hudbu, na kterou mám náladu a snažím se ignorovat resty, které na mě všude svítí vykřičníky. Při autorské krizičce chodím kontrolovat ledničku, začínám číst náhodné knihy, které pak odkládám na stolek, kde se mi kupí, anebo usoudím, že čistit okna v deset večer je strašně super nápad.
Jsou večery, kdy jdu spát nebo se věnuji více psaní či více tvorbě podle aktuálních zakázek.
24:00 – Po psaní většinou ještě uklidím, nachystám věci na další den včetně projektů v dílně. Jdu spát, a ještě tak půlhodiny přemýšlím, co bych měla ještě do právě rozdělaného příběhu napsat. A vymýšlím další náměty. Přehrávám si v hlavě scény, než usnu, je to takové moje umělecké soustředění na dobrou noc.
