Ester Kuchynková je taková paní Colombová české ilustrátorské a komiksové scény. Sama sebe nepropaguje, neuvidíte ji na otvírácích akcí a conech, ale jakmile narazíte na její tvorbu, okamžitě si ji oblíbíte. Ester přiznává inspiraci japonskou mangou, a když otevřete Začarovaný hvozd, Dům ztracených příběhů nebo Projekt Komenský od Kláry Smolíkové, případně Foglarovy Hochy od Bobří řeky, barevné ilustrace s bohatými detaily vás zaujmou na první pohled.
24 hodin s… je obsahový formát, kdy se z perspektivy oslovené osoby text snažíme přiblížit čtenářům zajímavé a důležité osobnosti z oblasti fantastiky, které ne vždy stojí v záři reflektorů, ale zaslouží si být vidět. Jeden den života v práci a soukromí.
Jméno a příjmení: Ester Kuchynková
Profese/firma: Ilustrátorka a komiksová kreslířka na volné noze
Pracovní poslání: Vyprávět příběhy.
Životní motto: …nemám životní motto, ale často myslím na tuto větu z Nekonečného Příběhu.
“Musíš dovolit, aby se dělo to, co se děje. Vše si musí být ve tvých očích rovné, dobro a zlo, krása a ošklivost, hloupost a moudrost.“ – Michael Ende, Nekonečný příběh
07:00 – Zvoní budík. Ale mně se zrovna zdá tak zábavný sen! Dramatický příběh, kombinující několik knih, které jsem v poslední době četla. Děj snu je vlastně docela děsivý, ale nemám strach. Cítím se v bezpečí pod teplou peřinou… spánek ze mne omyl veškerý stres a úzkost všedního života. Nechci vstávat. Chci zůstat v tomhle stavu mezi bděním a snem… alespoň ještě chvíli! Posouvám budík o dalších osm minut.
08:30 – Ok… už vstávám. Už je vážně čas. Ale protože se mi pořád nechce z postele, tak si dám alespoň jednu lekci japonštiny v Duolingu.
Pak vstanu, vyčistím si zuby a půl hodiny se věnuji meditaci.
K snídani si dám ovesnou kaši.
10:00 – Sedím před počítačem a snažím se ze švédského stolu YouTube frontpage vybrat něco, co bych si mohla pustit jako kulisu k práci. Proč mi YouTube nabízí samé „creepy pasty“ a videa popisující kriminální případy?
Nakonec si pouštím rozposlouchanou audioknihu Duny a konečně otevírám v programu Clip Studio Paint rozpracované komiksové strany. Barvení je obvykle moje oblíbená část celého procesu, protože u něj většinu času nemusím moc myslet. Všechna rozhodnutí o tom, jaké odstíny použiji jsou čistě intuitivní. A většinu času stejně zabere dělání “plochých barev” v jednotlivých vrstvách.
Třeba všechna zeleň (stromy, tráva atd.) má svojí vrstvu. Kmeny stromů a všechno ze dřeva má svojí vrstvu. Postavy mají svojí vrstvu. Budovy mají svojí vrstvu. Věci v popředí a věci v pozadí… a různé další kategorie mají svojí vlastní vrstvu.
Tahle fáze je dost monotónní. Bez mluveného slova na pozadí bych se u toho nejspíš nedokázala udržet, ale pokud poslouchám něco napínavého, dokážu v kuse barvit třeba tři hodiny. Bez poslechu mě to svádí každou chvíli kontrolovat sociální sítě.
13:00 – Je čas na přestávku. Uvařím si rýži a ohřeji si kari za včerejška. Většinou vařím jen několikrát týdně a v takovém množství, že mi jídlo vydrží na tři dny. Ráda zkouším různé recepty, když mám čas… Ale nejčastěji stejně skončím u buď kari, červené čočky s rajčaty a rýží, nebo pohanky s vařeným vejcem a zeleninou
14:00 – Vracím se k barvení. Každou chvíli se ale přistihnu, že místo práce scroluji frontpage Facebooku, což mě taky nebaví. Ve své mysli se napomínám. Kdybych dokázala skončit s prokrastinací, mohla bych si dovolit dát si během dne pauzu.
15:00 – Uvařím si kafe, vezmu si sušenky a pak si (stále při vybarvování) volám přes messenger se svojí kamarádkou Kačkou, která je také ilustrátorka (Chechula Čupová). To je dobré, když s někým telefonuji, většinou toho ve výsledku udělám nejvíc.
Povídáme si o ilustrátorském životě, o našich oblíbených komiksech, o komiksovém projektu, na kterém pracujeme spolu, o duševním zdraví, o náboženství a tak dále. Za poslední rok jsme si volali docela často, jsem za to moc vděčná. Dlouho jsem teď bydlela sama a nebýt telefonátů s přáteli, cítila bych se strašně osamělá.
17:00 – Jdu se projít. To je jediný můj pohyb. Přes léto jsem se snažila každý den cvičit, ale pak jsem z toho vypadla a nepodařilo se mi znovu začít. Cestou se stavím v obchodě a koupím si nějaké jídlo a kávu z automatu do hrnku, který si pro tu příležitost nosím v batohu.
18:00 – Opět barvení. Pouštím si k tomu audioknihu Harryho Pottera v polštině. Začala jsem se totiž nedávno kromě japonštiny učit i polsky. Což je daleko lehčí.
19:00 – Čas na večeři. Namažu si chleba s máslem.
Pak se vrátím k počítači a přemýšlím, jestli stihnu dneska dobarvit tuhle komiksovou stránku, nebo to nechám na zítra. Moje pracovní doba končí ve 20:00. Hmm, ještě mi toho zbývá hodně, raději to nechám na zítra.
…ještě musím vlastně odpovědět na všechny ty maily!
20:00 – Dám si sprchu a uvařím si čaj.
21:00 – Mohla bych se chvíli věnovat psaní svého příběhu… Už se tomu projektu věnuji dvanáct let a skoro se nehýbe z místa (samozřejmě kromě toho, že celý děj se změnil a všechny postavy prošly také radikálními změnami. Napsáno ale není skoro nic).
Místo toho si dám dalších několik lekcí japonštiny, projdu Instagram, Twitter…
22:00 – Kouknu se na díl seriálu. Mám hlad, protože jsem si nedala pořádnou večeři. Ale je už pozdě na to jíst. Takže se prostě snažím na to nemyslet.
23:00 – Přečtu si kousek z knížky Strach moudrého muže.
00:02 – …achjo, už je po půlnoci. Když neusnu před půlnocí, často mám pak problém usnout vůbec. Obzvlášť, když mám hlad.
01:00 – Právě jsem hodinu svého času strávila tím, že jsem jen tak ležela v posteli
01:20 – Tak jo, kouknu se na jeden díl Demon Slayera…
