Po roční přestávce se fanouškům české fantastiky vrátil oblíbený Minicon, jehož pořádání se vedle nakladatelství Argo ujal též Klub Julese Vernea. A zatímco uplynulé ročníky se konaly ve větších prostorách technického muzea, ten letošní se nesl v komornějším a také temnějším duchu. Tentokrát se účastníci Miniconu museli vydat do podzemí – pod Literární kavárnu v Řetězové ulici.
Hlavním tématem byly autorské světy a každý z přednášejících měl hodinu na to, aby představil právě ten svůj. Vedle spisovatelů se na akci objevili i překladatelé, mezi kterými nechyběl Jan Kantůrek, a také popularizátor děl Julese Verna, Ondřej Neff.
Dopolední program otevřel František Novotný, autor pravděpodobně nejrozsáhlejší české fantastické knihy – Valhaly, kterého následoval další dnes již tradiční představitel žánru, Pavel Renčín.
Polední přednáška Silvie Šustrové zavedla posluchače na Island, do míst, která inspirovala nejeden fantasy příběh. Cestování prstem po mapě a očima po fotografiích mnohé návštěvníky natolik upoutala, že ani nezaznamenali mírné zpoždění v programu. To pomohla napravit další přednášející, Vilma Kadlečková, která na Minicon kvůli nachlazení vůbec nedorazila. Více než důstojnou náhradou však byl její manžel, Martin Klíma, který je spoluautorem českého Dračího doupěte.
Jeho entrée ve stylové össeanské masce se samozřejmě dotklo stále nedokončeného šestého dílu Vilmina Mycelia. Autorka se již smířila s tím, že nebude mít 25, nýbrž 50 kapitol. Můžeme se tedy těšit na sedmý díl původní pentalogie? Moderátor Miniconu a redaktor Arga, Richard Klíčník, nezapomněl zmínit, že Poláci se již začali zabývat překladem.
Velkou vlnu zájmu a dohadů vyvolávají nové překlady Písně ledu a ohně, známé též pod názvem prvního dílu jako Hra o trůny. Argo se rozhodlo je nejen znovu vydat, ale především začít s překladem úplně od začátku. Hlavním důvodem byla nemožnost pracovat s původním textem Hany Březákové, který znají čtenáři ze starších knih od Talpressu. Podobu Martinova světa a postav do značné míry ovlivnil též seriál HBO, a tak se čtveřice překladatelů Michala Marková, Richard Podaný, Dominika Křesťanová a Petr Kotrle pustila do nelehkého úkolu – sjednotit terminologii, napravit nepřesnosti a udělat tak ze Hry o trůny zase o trochu lepší dílo.
Za jedny z největších zásahů, které fanoušci série těžko nesou, můžeme zmínit změnu havranů za správnější krkavce a fonetické přepisování dotračtiny. Michala Marková však tento krok obhajuje tím, že čeština má daleko širší možnosti než angličtina, proto není důvod mezi tyto dva jazyky vkládat spojku v podobě angličtiny.
Argo již nyní vydalo první dva díly série, na třetím probíhají redakční práce a Michala začne co nejdříve pracovat na překladu čtvrtého dílu.
Programová změna na Miniconu nastala mezi Janem Kantůrkem a Petrem Stančíkem, kteří si vyměnili své přednáškové bloky. Oblíbený překladatel tentokrát slíbil, že se jeho povídání nebude týkat Terryho Pratchetta a téměř se mu to i povedlo dodržet. Začal tedy Amberem Rogera Zelaznyho, který postupně znovu překládá pro Straky na vrbě. Kantůrek chtěl tento svět přejmenovat na Jantar, avšak vydavatel Michael Bronec ho díky výsledkům ankety mezi čtenáři a fanoušky série přesvědčil o zachování původního názvu.
Dalšími autorskými světy, do kterých se Jan Kantůrek vypravil, byla Tarzanova Afrika a říše barbara Conana. Vskutku zábavné byly jeho historky, kterak se k těmto památným dílům v době svého dětství a mládí za totalitního režimu dostával. Neopomněl zmínit ani sérii Pierse Anthonyho Xanth, s jehož překladem kdysi začal. Knihy se u nás ale neuchytily, a tak zůstalo jen u dvou přeložených dílů (česky Chameleon a zaklínadlo a Magický pramen). Přitom z původní trilogie se počet knih v originále vyšplhal již 41 a další dvě se chystají.
Hodinku s Janem Kantůrkem vystřídalo povídání s Petrem Stančíkem. Jeho nejznámější dílo Mlýn na mumie si moderátor Richard Klíčník nechal až na závěr a místo toho začal něčím odlehčenějším – jezevcem Chrujdou. A nebyl by to Petr Stačík, aby i toto zdánlivě nevinné jméno nemělo jistý podtext…
Nicméně tento oceňovaný autor začínal již v 90. letech se psaním sci-fi, některé z jeho povídek vyšly v Ikarii. Publikoval je ale pod pseudonymem, a jelikož této fiktivní postavě předem určil i datum smrti, musel od určité doby začít psát sám za sebe.
Petr Stančík je však také historikem, jehož nejoblíbenějším tématem poslední doby je chrám, který do konce 18. století stával uprostřed Karlova náměstí v Praze. Míval tvar osmicípé hvězdy, ale mnoho se toho o něm neví, protože v místě, kudy dnes vede rušná silnice a tramvajová trať, nikdy neproběhly řádné archeologické práce. Již dříve o svém výzkumu napsal knihu, kterou nyní Argo plánuje vydat v rozšířené a přepracované podobě.
Vladimíra Neffa, dalšího přednášejícího, jistě není nutné představovat. Je známý jako ten, kdo upravuje původní Verneovky do podoby pro současnou mládež. Spolu s předchozím hostem ho však pojí i jiné téma – Pérák. Zatímco Stančík o něm napsal knihu, Neffovi vděčíme za komiks.
Tématem této přednášky však byl svět samotného Julese Vernea. Průmyslová revoluce, sebevědomí bílého muže, nedůvěra k vynálezcům, strach z neužitečné přírody – to vše formovalo jeho díla. Věděli jste například, že v původním vydání 20 tisíc mil pod mořem kapitán Nemo zmasakruje hejno vorvaňů víceméně pro zábavu? V pozdějších vydáních se již neobjevila, nicméně ani Neff si není jistý, jestli se opravdu jednalo pouze o další z ukázek, které měly ilustrovat Nemovo šílenství.
Závěr akce se však nesl ve veselejším duchu – shlédli jsme ukázku původního českého sci-fi seriálu Kosmo a měli možnost besedovat s jedním z jeho tvůrců – Tomášem Baldýnským, který se již od počátku dušoval, že nemá připravenou přednášku. Co jiného také čekat od tvůrce komediálních sit-comů?
V tomto odlehčeném duchu a s prohlášením Richarda Klíčníka, že za rok se opět sejdeme na stejném místě, protože je tu přátelská obsluha a přísun piva, se letošní Minicon loučí. Podle zpráv na Facebooku se jako optimální termín jeví právě týden po Fénixconu, téma bude komiksové.
Pokud si můžu dovolit tu troufalost a akci ohodnotit, ráda bych poděkovala za perfektní program, ale právě k samotnému místu konání chovám jistou nedůvěru. Přeci jen tlupa fanoušků zavřená celý den ve sklepě s minimálním přísunem vzduchu dokáže udělat s prostorem divy. Například ho vydýchat natolik, až se vynoření nad úroveň terénu pro načerpání čerstvého vzduchu stanou životně důležitými. Proto bych uvítala delší pauzy mezi bloky. Bylo to náročné, ale bylo to super.
