Mladý muž kráčí sám pustou ulicí a líně ťuká SMS. Netuší, že dívka, kterou za chvíli potká si jej vyhlédla už dlouho před tím. Možná se na chvíli bude cítit jako šťastlivec. Ten pocit ale pomine v okamžiku, kdy mu ona slečna zabodne své špičáky do krku. Zdánlivě mladá upírka si v tu chvíli bude asi připadat mocně. Ale mocní upíři hrají na úplně jiném hřišti. Vítejte ve světě Vampire the Masquerade Bloodlines
Blíží se Vánoce, svátky, které jsou tak trochu i o nostalgii a vzpomínání. Proto pojďme společně zavzpomínat na jednu zcela nevánoční herní pecku, kterou já osobně považuji za nejlepší RPG všech dob. Vampire the Masquerade Bloodlines (dále jen VtMB) jsem dohrál již jednadvacetkrát a kvůli tomuto článku jsem toto mistrovské dílo rozehrál znovu.
Ačkoliv se jedná o hru relativně starou (2004), tak její věhlas je rozhodně menší, než by si tento klenot zasloužil. A to i přesto, že se jedná o pokračování neméně kvalitního a pozitivně hodnoceného Vampire the Masquerade Redemption. Rozhodl jsem se proto v této vzpomínkové recenzi přinést tolik informací, jak jen to bude možné a ukázat vám, proč i po všech těch letech má tato legenda své neopakovatelné kouzlo. Jo, a taky se pokusím být, pokud možno, objektivní. Asi. No zkusím to. Víc vám slíbit nemohu.
Ďábelské úklady ve městě andělů
Na začátku se stanete upírem. To je u příběhu ze světa těchto nočních dravců celkem očekávatelné, ale pochopitelně to má háček. Byli jste stvořeni v rozporu s pravidly Camarilly, a to je problém.
Aby bylo jasno, Camarilla je organizace sdružující sedm z celkem třinácti upířích klanů, a její příslušníci by se dali označit jako „ti hodní“. Být hodný je v tomto světě ovšem značně subjektivní a kontroverzní hodnocení. Pro pořádek tedy jen tolik, že Camarilla je upíří společenství, které se řídí dvěma základními pravidly. Zaprvé se pokouší o utajení existence upírů před smrtelníky, což je v současném světě čím dál složitější, a zadruhé se snaží nebrat si z lidí více než je potřeba, tedy nezabíjet, pokud to není nezbytně nutné.
Protikladem Camarilly je pak Sabbat, který se snaží prosadit otevřenou nadvládu upírů nad lidmi, a který je s Camarillou v permanentním konfliktu. Naštěstí pro lidi je
Sabbat o něco slabší, neboť se k němu nehlásí všechny zbývající klany, ale v podstatě jen dva z nich, plus odpadlíci z ostatních klanů. O klanech se více zmíním dále, ale již teď je asi vidět, že příběhové pozadí hry je skutečně bohaté, což je jedna z věcí, které mě na tomto RPG tolik fascinují. Bodejť by taky nebylo, když úplně původně bylo toto universum, známé jako World of Darkness, zpracováno jako stolní hra ve stylu Dungeons and Dragons. Zpět ale k příběhu VtMB.
Prakticky okamžitě vás příslušníci Camarilly chytí a princ (nejvýše postavený upír ve městě) nařídí vaši popravu. Jen shodou náhod se vám, na rozdíl od vašeho stvořitele, podaří vyváznout a dostanete svou šanci. Princ vás totiž pošle na sebevražednou misi napříč celým Los Angeles a budete mít co dělat, abyste tuto noc „přežili“ až do konce. Vaším nepřítelem totiž nebude jen bující Sabbat, ale také novodobí lovci upírů a celá řada jiných psychopatů. A to nemluvím o intrikách a zradě ve vlastních řadách, ale víc opravdu nechci prozrazovat.
RPG jako víno. Rudé víno
VtMB je RPG ze staré školy, takže vás čeká celá řada statistik postavy, do kterých můžete cpát těžce vydělané bodíky a tím se zlepšovat v té které oblasti. Je přitom prakticky jen na vás, jakým směrem svého upíra či upírku povedete.
Chcete být ranař, který se umí pěkně ohánět zblízka a ani celý zásobník z pistole ho nezastaví? Není problém. Preferujete plížení a skrývání se ve stínech, kdy občas někoho přepadnete ze zálohy? To také jde. Stejně jako možnost vsadit na schopnost přesvědčování a z většiny problémů se vykecat. A když už jde opravdu do tuhého, tak vždycky můžete vzít do ruky nějaký ten kvér nebo spoléhat na mocnou upíří magii. Hra vás prakticky neomezuje, přesto by volba neměla být zcela náhodná. Vaše směřování totiž částečně ovlivní i klan, který si zvolíte.
Jak už jste asi pochopili, na výběr máte jeden ze sedmi klanů, jež náleží ke Camarille. Každý klan je přitom dobrý v něčem trochu jiném a má svou specifickou magii, takže ačkoliv vám VtMB nikdy přímo neřekne, kam máte své body investovat, tak samotná volba klanu by měla reflektovat to, jak chcete příběhem projít. Navíc má každý klan svou osobitou a propracovanou historii, což znamená, že pokud to myslíte vážně s RPG, tak i podle tohoto můžete směřovat svou volbu.
Takoví Brujahové jsou rebelové a rváči, takže asi nepřekvapí, že jejich přednost tkví v ohánění se pěstmi a možnosti znásobit svou fyzickou sílu a odolnost. Oproti tomu Toreadoři jsou křehcí milovníci umění, jež raději využijí svého šarmu. Rozumí si ale i se střelnými zbraněmi, když na to přijde. Na krásu se naopak nemohou spolehnout odpudiví Nosferatu, kteří se tak raději skryjí ve stínech a využijí svých dovedností v plížení a páčení zámků. Taková podřadná činnost však není nic pro elitářské Ventrue, jejichž předností je hlavně ovládání lidské vůle. A je jim celkem jedno, jestli někomu přikáží, aby jim dal všechny své úspory nebo aby zastřelil kamaráda. Podobně jsou na tom i blázniví Malkaviani, kteří ovšem s myslí ostatních nemanipulují, ale pouze šíří dál své šílenství. Oproti tomu Gangrelové jsou poměrně racionální a žijí v souladu s přírodou, což jim umožňuje si přivolat na pomoc v boji nějaká ta zvířata. Posledním hratelným klanem jsou pak Tremerové, které dovedlo zkoumání krvavé magie až ke kouskům neuvěřitelně destruktivního charakteru.
Každý z klanů je tedy unikátní a přináší trochu odlišný herní zážitek, což asi nejvíce poznáte právě u Malkavianů, jejichž mysl je v sevření nekonečného šílenství. Jejich replikám, které v rozhovorech můžete volit, totiž často není moc rozumět, a tak je dobré za ně nehrát hned napoprvé. O to víc si je ale užijete později. Zaprvé jsou některé jejich výroky nesmírně vtipné, a zadruhé platí, že se v nich může ukrývat hlubší význam, neboť mohou odkazovat na pasáže ve hře, jež vás teprve čekají. To ale při prvním průchodu málokdy odhalíte.
Atmosféra, při které stydne krev v žilách
Pokud mluvíme o průchodu hrou, tak ten je jedním velkolepým zážitkem, jenž se místy podobá až uměleckému dílu. Ani nevím kde začít. Už samotná skutečnost, že se jedná o upíří příběh zasazený do kulis současného světa je pro mě skvělá věc, neboť jde o něco absolutně neotřelého a originálního.
I soundtrack je boží. Opravdu nevím o jiné hře, u které bych i při opakovaném hraní poslouchal hudební doprovod s takovým nadšením. Zvuky jsou skvěle zvolené ke konkrétním místům, stejně jako skladby. A nečeká vás jen tak ledajaká muzika. Jedna z písní doprovodu pochází třeba z alba poměrně známé italské gothic-rockové skupiny Lacuna Coil. Ještě ikoničtější skladba VtMB pak je dílem interpretky Chiasm. Garantuji vám, že její „Isolated“ se vám zaryje do mozku v tom nejlepším smyslu slova.
A stejně jako je temný hudební doprovod, tak je temná i celá atmosféra hry. Občas je „pouze“ temná, daná kombinací všedního nočního velkoměsta s gotickými prvky, tichých bočních uliček se zakouřenými bary či zdánlivě prázdných budov s rušnými prostranstvími. Jinde se ale mění v ryze hororový zážitek, u kterého budete doslova trnout hrůzou. Ať už se budete nacházet v polorozpadlé nemocnici plné stop od krve, v zámečku šíleného vědce nebo v kanalizaci, kudy prochází něco strašlivého, dřív nebo později se začnete bát. Pamatuji si, že při prvním hraní jsem měl při určitých pasážích takový strach, že jsem chtěl hru vypnout a odinstalovat. Ano, bylo mi asi dvanáct, ale i dnes mám v určitých lokacích nepříjemné mrazení.
Zvláštní zmínku si pak zaslouží určitě postavy a úkoly. Oboje spojuje jednoznačně to, že jsou propracované do nejmenšího detailu a mají svůj příběh nastíněn tak, že nejenže poznáte, jak hluboce jsou promyšleny, ale ještě vám zbyde prostor pro vlastní imaginaci.
U postav je to ale nejen jejich osobní příběh, mnohdy naprosto fascinující, co vás pohltí a vtáhne do hry. Kromě přesvědčivé mimiky, kterou by nejedna novější hra mohla závidět, jsou totiž nesmírnou devizou charakterů i jejich verbální projevy. Dalo by se říci, že v případě některých postav předvedly jejich dabéři skutečné mistrovství a takových případů není málo. Kupříkladu první rozhovor s upírkou Jeanette Voerman, jenž kráčí po velmi tenké linii flirtu, považuji za snad nejvíce sexy dialog, který jsem kdy ve hře zažil. Ovšem i ostatní dialogy stojí za to, přičemž všechny do jednoho jsou skvěle napsány, takže se u nich ani na okamžik nebudete nudit a budete mít motivaci se s postavami vykecávat i nad rámec příběhového minima.
Co se pak týče úkolů, tak ty jsou neméně nápadité a svým provedením strhující. Ano, pokud se nad tím člověk zamyslí hlouběji, tak hlavní dějová linka zas tak fenomenální není, ačkoliv při prvním hraní vás bezesporu chytne a nepustí. Zvláště když si uvědomíte, že možný konec není jeden, ale je jich hned šest. Ovšem tam, kde se hlavní děj může omrzet, nastupují vedlejší úkoly. Těch zaprvé není úplně málo, a zadruhé je každý jeden z nich svébytným příběhem, který si budete pamatovat i dlouho po dohrání.
Tu je nutné z prokletého hotelu, ve kterém se stala masová vražda, přinést ztracený šperk, tam je potřeba vypátrat zdroj nákazy, jež zabijí lidi i upíry a onde se musíte vypořádat se spisovatelem, který se o upírech dozvěděl příliš mnoho. Mnohé z těchto questů přitom neznamenají jen jedinou aktivitu, ale rozjíždí celou linku, která se může táhnout i napříč lokacemi, a drtivou většinu z nich lze vyřešit vícero způsoby. Příkladem může být úkol, kde máte získat výbušninu od mafiánů. Vplížíte se do domu a předmět odcizíte? Usmlouváte přemrštěnou cenu na přijatelnou částku a bombu koupíte? Nebo prostě všechny zabijete? Kreativita je v tomto díle rozhodně výhodou.
Pokud jsem zmínil lokace, tak těch je ve hře hned několik a lze mezi nimi volně procházet, jakmile se vám zpřístupní. Prvním místem, kde začínáte své dobrodružství je ospalé předměstí Santa Monica. Následně se přesunete do výrazně rušnějšího centra, odkud vás příběh dovede do lehce perverzního Hollywoodu a své putování zakončíte v barevné a trochu chaotické čínské čtvrti. Kromě toho se podíváte i na pár míst v okolí, ale tyto menší lokace navštívíte povětšinou jen jednou, v rámci konkrétního úkolu.
Více než jen horor s upíry
Pokud si odmyslíte všechna má slova chvály, kterých není málo, a rozhodně jsou myšlena zcela vážně a upřímně, mohlo by se vám zdát, že hra zas tolik nepřináší. Chtěl jsem napsat „zas tolik nového“, ale je potřeba si uvědomit, že mluvíme o díle z roku 2004, takže není jednoduché ji srovnávat tímto způsobem s novější produkcí.
Přesto i na dnešní poměry má VtMB co nabídnout. Již jsem zmínil osobitý příběh v originálním zasazení a fanoušci upírů mi jistě dají za pravdu, že takových je pohříchu málo. Navíc se ale nejedná jen o prostý děj cesty z bodu A do bodu B, doplněný nějakými těmi vedlejšáky. Celý tento počin má totiž i poměrně silnou morálně-psychologickou linku, která vás bude provázet při celém průchodu hrou.
Kromě samotných událostí na vaší cestě je zde totiž přítomna ještě skutečnost, kterou jsem již na začátku naznačil. Nejste dobrý hrdina. Jste noční dravec a zabiják, který se nějak musí vyrovnat s oběma složkami své osobnosti. Kolik lidskosti si udržíte a jak moc se necháte ovládnout bestií uvnitř sebe?
Celé VtMB obsahuje řadu morálních rozhodnutí, která na první pohled ani nemusíte poznat, a za která vás odmění či potrestá. Nikdy to ovšem není trest absolutní, takže vždy můžete zvažovat, kdy se vám víc vyplatí být „hodný“ a kdy naopak trocha zla neuškodí. Jeden příklad za všechny. Setkáte se s postavou, která po vás bude mimo jiné chtít, abyste dostali zpět peníze, které jí byly ukradeny. Je celkem zřejmé, že ta postava své peníze skutečně potřebuje. Ovšem vám by se hodily taky. Co uděláte, až je budete mít? Vrátíte je nebo si radši koupíte potřebné vybavení? A co když by vám daná postava ještě v budoucnu mohla pomoci? Rozhodnutí už je jen na vás.
Tahle upíří pecka má ale svou hlubší rovinu ještě v jednom ohledu. A tím je množství odkazů a easter-eggů, na které je možné během hraní narazit. Už zmíněná hudební skupina Lacuna Coil má kupříkladu ve hře svůj plakát, stejně jako dnes již neexistující studio Troika Games, z jehož dílny VtMB pochází. To ale zdaleka není všechno.
Rovněž zmiňovaný prokletý hotel tak nese nejeden odkaz na knihu Osvícení od Stephena Kinga (už jste si mysleli, že v tomto článku se král hororu neobjeví, co?) a hřbitov v Hollywoodu, kde mrtví nezůstávají ležet moc v klidu, hlídá muž jménem Romero (odkaz na slavného režiséra zombie hororů, jenž nás opustil v tomto roce). A takto bych mohl pokračovat dál a dál. Raději ale ještě zmíním, jak se vlastně hra hraje dnes.
Stará láska nerezaví
Je celkem nepochybné, že já osobně mám k celému VtMB velmi specifický vztah. Hrál jsem za všechny klany, dohrál všechny konce a prozkoumal jsem všechny vedlejší úkoly tak, že je znám prakticky zpaměti. I po všech těch letech mě drží velmi silné pouto nostalgie. Jak se ale hraje tento klenot dnes?
Dobré je si na začátku říci, proč tento počin, jenž celou dobu adoruji, nebyl ve své době úspěšný. Mohly za to zejména technické chyby, kterých bylo v původní hře skutečně více než je zdrávo, a rovněž dlouhé načítací obrazovky, jichž taky nebylo zrovna poskrovnu, takže se není co divit, že to mnohé hráče mohlo značně otrávit.
Ačkoliv se studio pokusilo část chyb opravit v pár patchích, tak výsledek nebyl o mnoho lepší. Naštěstí skalní fanoušci nenechali hru zemřít a vzali si ji pod svá křídla. V letošním roce, a tím je vlastně celý tento článek tak trochu aktuální, byl hráčskou komunitou vydán patch s úctyhodným číslem 9.9 a rozhodně je o co stát.
Nejenže vás v současnosti již nemusí trápit nějaké zdlouhavé načítání a navíc je, alespoň myslím, drtivá většina bugů pryč, ale patch toho přináší mnohem víc. Kupříkladu odemyká a přizpůsobuje nastavení rozlišení hry, takže si ji bez problému zahraje v dobré kvalitě i na dnešních monitorech. S tím souvisí i mírné vylepšení již tak nadčasové grafiky. Jistě, na hře je poznat, že už má nějaký ten pátek za sebou a k dnešním grafickým standardům má daleko, ale přesto se jedná o kousek, který po vizuální stránce není ošklivý a dá se na něj s klidem koukat i v dnešní době.
Tou hlavní změnou je ale to, že patch přináší i nějaký nový obsah v podobě nových zbraní a úkolů. Co se týče zbraní, tak ty jsou i lépe vyladěny, takže konečně má smysl používat střelné zbraně, které v původní hře byly nepochopitelně slabé. Oproti tomu pár nových úkolů sice nepřináší výraznou změnu, ale pro pamětníky se jedná o příjemné oživení. Zvláště, když i tento fanouškovský obsah je udělán tak kvalitně, že to nenarušuje atmosféru díla a zbytek obsahu. Na celém patchi je prostě vidět, že jej dlouho a pečlivě vyvíjeli opravdoví fandové, kterým celé VtMB není lhostejné.
Konečný verdikt
Ne, nebudu se tady snažit tu hru hodnotit, neboť by to opravdu nebylo objektivní. Za mě se prostě jedná o to nejlepší, co může být a všemi deseti doporučuji všem, aby to zkusili. Pokud máte rádi RPG nebo upíry, tak je to pro vás prakticky povinnost.
Jen bych chtěl ještě naposledy zopakovat, že mimo jiné i díky neoficiálnímu patchi je celý tento počin rozhodně zajímavý i v dnešní době, dá se zcela bez problému hrát a přinese prakticky stejně hodnotný prožitek jako v době svého vydání.
Hru můžete sehnat na Steamu nebo GoGu, ovšem je pravda, že za asi 19$, což je na tak starou hru poměrně hodně. Pokud si počkáte na halloweenské slevy, tak tam bývá VtMB pravidelně za nějakých 5$ což už je rozhodně výhodná investice. Jinak si budete muset poradit nějak jinak, k čemuž vás ale rozhodně nebudu vybízet.
