Na nízkých vrcholcích Tribeče leží nejistota a úzkost. Po temném horstvu se táhnou lesy, hluboké a staré jako podivná hradiště bez vstupních bran nebo zvláštní kříže na kopcích. Od nepaměti se tu ztrácejí lidé. A ti, co se náhodou vrátí, zanechají v útrobách hvozdů rozum. Jozef Karika ve svém novém románu Trhlina znovu brnká na struny čtenářovy příčetnosti. Hranice fikce a reality je tentokrát tenčí, než by se zdálo.
Pokud ne tuzemskému, tak slovenskému čtenáři není jméno devětatřicetiletého Jozefa Kariky neznámé. Po první publikované knize Zóny stínu, která vyšla i u nás v roce 2005, na sebe upozornil především romány z prostředí slovenské mafie, v nichž zúročil letité zkušenosti reportéra, nicméně nedávno se sebral a pevně se usadil také v končinách mysteriózního hororu. Jednoduše zaškatulkovat Trhlinu právě sem by však byla chyba.
Indicie z jiné éry
Hlavním hrdinou je vysokoškolský absolvent Igor, momentálně bez stálého zaměstnání, a tudíž nucený vydělávat si nejrůznějšími manuálními melouchy, což sám reflektuje jako nespravedlnost. Žije s přítelkyní Miou a v podstatě veškerou seberealizaci si odbývá prostřednictvím blogu. Během jedné z brigád při úklidu vybydleného prvorepublikového blázince narazí na zvláštní zamčený trezor, jehož obsah ho přivede na stopu přinejmenším podivných událostí a temných tajemství, opřádajících nízké pohoří Tribeč ve fatransko-tatranské oblasti. Za obzvláště tuhých zim totiž v pohoří beze stopy mizí lidé. Což je zvláštní, protože celý celek má na šířku jen pár desítek kilometrů a je dobře zmapovaný.
Věřte nevěřte
Hlavní zbraní, kterou Karika na čtenáře vytahuje, je samotný způsob podání příběhu. Igor, jehož prostřednictvím nazíráme děj, je totiž skutečným člověkem, který spisovatele oslovil, aby předal jeho zážitek veřejnosti. Celý román má být přepisem zaznamenaných rozhovorů, rozdělených do tří nahrávacích sezení, každé uzavřené autorovým komentářem. Karika nezapomíná ani na poznámky pod čarou, v nichž doplňuje nejrůznější odkazy, včetně linků na webové články související s tribečskou záhadou, která je podle všeho fenoménem známým, ba existujícím desítky let, možná i déle.
Na počátku této moderní legendy stojí stránky cestovatele Howadoora (neubránil jsem se podvědomé výslovnosti hovadůr) a jeho pátrání ve vsích kolem pohoří, zaměřeném na orální paměť starousedlíků. Nakolik se jedná o pouhou fabulaci a nakolik je Igor ve skutečnosti fiktivní postavou, kterou si Karika vycucal z prstu v rámci experimentování s formou a oživením atraktivního mystéria z 90. let, není podstatné. Není podstatné dokonce ani to, zda je celá tribečská záhada podvrh. Podstatná je pouze iluze, která je vybudována do nejmenších detailů. Odkazy na webu může čtenář skutečně prozkoumat a zapadnout ještě hlouběji do Karikových tenat. Což přesně autor chce.
Neviděná hrůza
Jeho způsob budování děsu je přitom zcela minimalistický. Karika perfektně chápe zásady hororové školy a tudíž ví, že zjevené děsí mnohem míň než to, co ponechá na čtenáři samotném. Plíživá hrůza a podivnost, svou podstatou ne úplně nepodobná té H. P. Lovecrafta, tak těží především z neviděného, z tušeného, a staví na předem pečlivě budovaném očekávání, které Igor živí při každé příležitosti. Čtenář dopředu ví, že se něco podělá a prolétává rozvláčnými figurami vnitřních monologů jako vítr, jen aby se dobral podstaty věci, v čemž je také součást kouzla. Srovnání s Lovecraftovským nebo Poeovským budováním atmosféry a předjímáním tragického vývoje je namístě, ačkoliv vypravěč Igor (potažmo Karika sám) v žádném případě nedosahuje elokventních gotických schopností zmíněných pánů. Ale o to se v posledku ani nesnaží.
Slovenský Blair Witch
Ticho s očima, neosobní hrozba, které se nejde postavit, nejde proti ní bojovat a nejde nad ní zvítězit – pouze přijít o rozum, je něco archetypálně zakořeněného v lidské psýše. Věci, které nezapadají do našeho chápání světa, třebas i tak banální jako místnost, která je někde, kde být nemá, jsou spolehlivý recept na spaní při rozsvíceném světle. Věděli to tvůrci snímku Blair Witch, který román formátem „skupina normálních lidí versus folklórní legenda a iracionálno“ značně připomíná, a Karika to ví rovněž. Ví přesně, jak dávkovat prvky symbolismu a dávnověkosti v kontrastu k modernímu rozumu, přímo zhmotněném v postavě fyzika, který se finální výpravy na Tribeč navzdory svým pochybnostem a přirozené racionalitě zúčastní rovněž.
Jak už jsem řekl, není podstatné, zda je něco z Trhliny realita anebo je celá kniha fikce. Kouzlo funguje. A přestává účinkovat jenom ve chvíli, kdy přestanete hrát autorovu hru, vypadnete ze zběsilého maratonu a touze po rozluštění záhady a knihu odložíte. Jakmile se vytratí rytmus, přichází uvědomění, že Igor je vlastně otravné, arogantní hovado a klimax je v čudu. Dokud ale zachováte horečnaté tempo, s nímž hlavní hrdina hltá každou novou indicii, a budete s ním dýchat, naslouchat nesouvislému blábolení šílence, jehož mozkové dráhy něco zpřeházelo, a stejně jako on nepolevíte, kouzlo fungovat bude. A bude tu reálná šance, že vás Tribeč spolkne spolu s ním.
Jozef Karika: Trhlina
Obálka: Neil Johnston
Překlad: Jiří Popiolek
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2017
Počet stran: 336
Cena: 348 Kč
[review]
