Co by člověk mohl čekat od ostrova Losí vyhlídka? Těžko říct, ale novinář z bostonských velkých novin si myslí, že by tu mohla být nějaká stará nevyřešená záhada, kterou by mohl zařadit do svého seriálu článků. Sedí tedy na obědě s dvojicí starých páprdů, kteří jsou zároveň jediná síla místního plátku. Zároveň je na schůzce přítomná také mladičká stážistka oněch místních novin, která celý oběd mlčí a jen naslouchá rozhovoru starších mistrů řemesla…

Rozhovoru o všemožných záhadných světlech na obloze, hromadných vraždách a dalších příbězích, které se za posledních několik dekád odehrály v okolí tohoto malého ostrova a o kterých už podobné seriály pojednávaly. Ale žádná nová záhada se neodehrála a tak musí mladý reportér z velkých novin odejít s prázdnou a navíc zaplatit oběd. Penězi, které hodlá starší s obou redaktorů dát servírce jako dýško. A mladá stážistka Stepanie se zeptá proč.

A tím začíná lekce. Lekce o tom, že některé záhady musí zůstat záhadami, protože jsou až příliš… záhadné. A přesně takový je příběh o Colorado Kidovi, který vlastně vůbec není příběh, protože je v něm příliš mnoho tajemství.

Vůbec celá kniha je jedno velké tajemství. Jak se jednoho krásného dne desítky let zpátky na pláži Losí vyhlídky objevil mrtvý muž? Jak zemřel? Kdo to byl? Proč zemřel? Jak se vzal na pláži? Odkud pocházel? A další a další otázky… a jen na některé z nich se nám prostřednictvím vyprávění dvou stárnoucích reportérů dostane odpovědí. Ale tak je to správně. I když uznávám, spoustu lidí to naštve. Protože základní nastavení čtenáře je, že chce odpovědi. Samozřejmě , otázky děj posouvají dál. Ale odpovědi ho uzavírají. No a najednou přijde Stephen King a řekne: „Ne, pánové, na to já vám tentokrát zvysoka kašlu.“ A fakt na to zvysoka kašle.

Celou knihu jsme tak důsledně stejně jako Stephanie v pozici posluchače a pozorovatele – s tím rozdílem, že ona má možnost se tu a tam na něco zeptat, a my jen doufáme, že to bude zrovna věc, která trápí i nás. Většinou budeme mít ale smůlu. Musíme nechat naši představivost a důvtip pracovat naplno a jen s těmi indiciemi, které nám autor nabídne. Problém je, že ať si vytvoříte jakýkoliv obraz, nikdo vám ho nepotvrdí. V hlavě vám zůstane jen maličký červík, který bude hlodat a hlodat a vy budete zoufale volat po vysvětlení. A King se bude smát, protože vás má přesně tam, kde chtěl. Jasně, je to záměr a vyvolá to emoce. A to je jedině dobře, protože není nic horšího než kniha, která vás nechá bez emocí a po jejím přečtení pokrčíte prostě rameny.

To ale neznamená, že by kniha nebyla napínavá nebo zábavná. To by snad ani nebyl King! V tomto případě nejde ale o napětí hororové, kde se obáváme, co přijde dál, ale o takové zvědavé napětí v očekávání toho, co všechno zjistíme, kam nás výprava do minulosti zavede. Lehce se žánrově otíráme o konzervativní detektivku, kdy hrdina musí mravenčí prací rozlousknout případ, aniž by mu byla nadělována jedna mrtvola za druhou, aby ho mohla přivést k pachateli, který stihne mezi první obětí a dopadením vyhladit půl vesnice…

King si navíc vyloženě libuje v rozvíjení obrazu ospalé vesničky, kde desítky let stará smrt je pořád tím, o čem se vyplatí mluvit, protože prostě nic zajímavějšího se od té doby nestalo… Prostě tam dávaj lišky dobrou noc, když teda vůbec vstanou. A pokud King exceluje v postižení atmosféry, ještě lepší je v postavách. Staří mistři novinařiny si vychutnávají každý den a každý trik a jejich mladá stážistka perfektně zapadá do party. Tahle útlá knížečka by měla být povinnou četbou pro všechny adepty spisovatelského řemesla, jak na omezeném prostoru načrtnout pevné charaktery, se kterými chcete vydržet ne pár desítek stran, které vám naservíruje autor, ale klidně stran stovky.

Navíc, ač se to nezdá, je Colorado Kid vlastně román hodně klasická kingovka. Těží totiž z tradičního autorova postupu, kdy děj knihy, který je v současnosti, je jen špičkou ledovce a vše důležité a podstatné se stalo kdysi dávno v minulosti. Jak to tak vypadá, tak starého psa doopravdy novým kouskům nenaučíš, ale ono to vždycky není na škodu. Stejně tak není na škodu i menší počet stránek, kdy King nenechává příliš povolenou uzdu svému grafomanství a nedočkáme se tak zbytečných popisných úniků mimo, takže se čtenář může plně soustředit na lehce napínavý příběh a jen tu a tam si odpočinout, například když si naše trojice hrdinů jde udělat kávu.

Colorado Kid je tak příjemnou změnou od všemožných příšer v lese, pistolnících běhajících pouští či klaunech v kanále. Colorado Kid je tak civilní a místy přízemní, až jsem si jistý, že může spousty „hardcore fanoušků mistra hororu“ zklamat – podobně jako se stalo před lety u Holčičky, která měla ráda Toma Gordona. Za mě kniha ovšem dokazuje především to, že čím kratší rozsah Kingova práce má, tím lepší kniha z toho nakonec vzejde. Colorado Kid rozhodně není tak dobrý, jako byla třeba novela Tělo (které má svým způsobem k této historce velmi blízko), ale i tak ho řadím ke Kingovým povedenějším pracem. Zkrátka co se mě týká krátký King – dobrý King. O bodech navíc za tu odvahu vystavět příběh na nezodpovězených (a mám pocit že hlavně i na nezodpověditelných) otázkách ani nemluvě.

Jo a mimochodem, kniha byla napsána pro edici, do níž známí autoři přispívají svými variacemi na starý dobrý noir a drsnou pulpovou školu (proto taky ta obálka, která rozhodně nezapadá do naší obvyklé kingovské představy). Že vám to u Kinga něco říká? No jasně, z téhle studně načerpal řadu povídek… a nakonec i další krátký román, Lunapark!