Setkali jsme se s ním v zatím posledním filmu o Kapitánovi Amerika, kde pořádně vytasil drápy. Jenže mladý následník wakandského trůnu skrývá mnohem víc než jen superhrdinskou identitu. Jeho národ totiž doslova vyrostl na meteoru plném vibrania a vybudoval nejvyspělejší stát planety – o kterém nikdo nic neví! Až doteď…
Nejnovější marvelácký snímek je něčím jako oslavou Afriky a superhrdinskou variantou na tzv. blaxploitation filmů sedmdesátých let, v nichž nepřekvapivě hráli především černoši a byly určené převážně černošskému publiku. Svého času jim svou poctu složil i Quentin Tarantino (Jackie Brown), ale Black Panther je přecejen produkce za fakt velký prachy, takže se netřeba bát nějaké nesrozumitelnosti filmu mimo primární cílovku. V Marvelu prostě svoje produkty umí nalajnovat tak, aby fungovaly, pokud možno nikoho neurazily a maximum možných diváků naopak potěšily. Nakonec tak nebudete mít problém s tím, že by byl film jiný (i když třeba rozhodnutí pojmout ženskou ochranku krále Wakandy s vyholenými hlavami vede k podobnému efektu, jako když člověk začal poprvé sledovat asijské filmy – postavy občas splývají, ale to je jen otázka zvyku a cviku), ale že je prostě stejný.
Navzdory všem těm krásným africkým lokacím a wakandské mystice i technice je to další příběh, který jede podle rozjezdové, do posledního detailu propočítané šablony – akce-humor-vztahovka. Akce je přitom naprosto parádní. Především automobilová honička v Jižní Koreji, kam se Black Panther a jeho dvě ochránkyně vydávají na až bondovskou misi ne nepodobné návštěvě Daniela Craiga v Macau (včetně vychytávek a instruktáže jak od pana Q); je naprosto parádní záležitost, kde dojde třeba na souboj dodávka vs. oštěp. Jediné, co tohle může trumfnout, jsou už pak jen obrnění nosorožci ve finále. Ty by chtěl asi doma každý. Nebo aspoň na Čapím hnízdě místo surikat, kdyby ta farma k čemu byla.
Humor je pak vyloženě příjemný. Hlavně tím, jak se vyhýbá stereotypům spojeným s černošským humorem, takže žádné prdění a žádný otravný sidekick, co nezavře hubu (tuhle roli zde hraje Martin Freeman, který v roli agenta CIA britsky distinguovaně mlčí, protože jinak by ho sežraly děti horského náčelníka M´Bakua, a hraje hlavně pohledy… aby v závěru ukázal, zač je toho stíhačka). Film se prostě drží při zemi a nezapomíná, že se jedná žánrově hlavně o thriller o politickém převratu, a ani v těch nejzábavnějších okamžicích nesklouzává do ryze absurdní komedie jako poslední Thor (který je jinak pochopitelně výborný). Mile civilní je i pošťuchování hlavního hrdiny s jeho sestrou (v rámci přístupných filmů jen těžko najdete lépe využitý fakáč!) a pak milou (on prostě ztuhl, no, jako antilopa před autem).
Což nás dostává k té třetí nožičce marveláckých filmů. Vztahy. Je jich tu spousta. Nejprve děj pohání vztah prince T´Chally k jeho zesnulému otci (který skrýval až do smrti jedno hodně hnusné tajemství), pak vztah T´Chally k jeho lidem, kterým se už moc nelíbí být v izolaci a sledovat, jak „kolonizátoři“ mrví celý svět, a nakonec vztah s Killmongerem aneb pozůstatkem onoho hnusného tajemství zmíněného výše. Potud všechno v cajku. Má to napětí, postavy nejsou černobílé (to není laciný vtip, to je fakt! A navíc je tam i pár Asiatů… jasně, to už je lacinej vtip) a dává to možnost i vedlejším postavám (jako je šéf jednoho z pěti wakandských kmenů, Hraničářů, kterého ambice i charakter táhnou k záporákovi, kdežto přátelství a srdce k hrdinovi), aby se dostaly ke slovu a udělaly pár zásadních rozhodnutí.
Co je trochu slabší jsou vztahy milostné a rodinné, u kterých si kolikrát říkáte, že by je to chtělo trochu utnout – příběh nabízí hned několik míst, kde by šlo přitvrdit, jenže v Marvelu mají jakousi obsesi v hromadění fajn, ale vlastně postradatelných postaviček a figurek (přičemž skvělých záporáků se zbavují – zdejší Killmonger v podání Michaela B. Jordana je parádní a patří k tomu nejlepšímu, co marvelácké Zlo nabízí – třeba i proto, že má za sebou opravdu příběh, ne jen mytologické kecy, a dovede dělat těžká rozhodnutí). Podobně je škoda nejlepší Glumovy role od Gluma – pokaždé, když je Andy Serkis coby psychopatický překupník se zbraněmi na scéně, ukazuje, že by byl super bondovským padouchem (a třeba někdy bude).
Samozřejmě můžete jít na Black Panthera a tyhle záležitosti – které navíc nemusí všem vadit stejně – ignorovat a prostě si užívat atrakce. Mezi které v prvé řadě patří nádherná Wakanda. Jasně, pořád je to o něco horší než Lví král, ale Lví král je prostě Lví král. Navíc tu nehraje Elton John, ale to neva, soundtrack je výborný a šlape… Možná si teď myslíte, že si dělám srandu, ale ta přes dvacet let stará disneyovka je v Black Pantherovi dost silně cítit – jak v některých scenériích, tak třeba v postavě šamana Zuriho. Tyhle drobné detaily spolu s výše uvedenou akcí a dynamikou založenou na vyvíjejících se vztazích jsou přímo zodpovědné za skutečnost, že více jak dvě hodiny podívané utečou jako voda.
A také za to, že bude radost se do Wakandy vrátit – závěrečné rozhodnutí T´Chally připravuje zajímavé možnosti nejen pro blackpantheří filmy, ale vůbec pro celé marvelovské universum. Jen je škoda, že tradiční titulkové a potitulkové scény tyhle možnosti moc nerozvíjí a jsou prostě… nijaké. Odškrtnete si je a asi budete mít pocit, že jste si je mohli pustit na YouTube – což poté, co jste sledovali film, který je vyloženě stvořený pro velké plátno, docela zamrzí.
Jinak je ale Black Panther skvělá podívaná, kde zazní i jedna zásadní hláška aplikovatelná i na současnou střední Evropu. Když T´Challovi jeho kamarád říká, že po otevření hranic přijdou cizí lidé se svými problémy, král odpovídá, že Wakanda je dost silná a poradí si s tím. Black Panther má prostě odvahu, a proto je tak sympatický.
[review]
