Existuje spousta způsobů, jak odstartovat recenzi Anihilace. Já si alibisticky vyberu ten nejsnazší a začnu tím, že tenhle film je hodně podobný Příchozím od Villeneuvea. Pokud jste je neviděli, příští odstavec vám nejspíš mnoho neřekne. Ale pokud ano, dostanete slušné vodítko k tomu, jestli je Anihilace váš šálek kafe. Protože s Příchozími ji pojí více než jen pár faktorů.

Pokud pro vás byli Příchozí to pravé ořechové, můžu vám s klidným svědomím Anihilaci doporučit. Jestli na vás ale měli Příchozí příliš vlažné tempo a málo akce (tj. žádnou), nejspíš u Anihilace narazíte na ten samý problém. A pokud vás snad Příchozí minuli úplně, pak vězte, že jde o sci-fi, ve které se nestřílí z laserových děl, ale luští se mimozemský jazyk. Je to příběh o střetu člověka s neznámem, jehož kýženým cílem není konflikt, ale pochopení. Je to pomalý, rozvážný a přemýšlivý film. A Anihilace se snaží být tím samým. Klíčové slovo: snaží. Protože ne snad, že by selhávala úplně, jen po shlédnutí zůstává na jazyku trochu hořká pachuť.

Děj a postavy

Anihilace vypráví příběh inteligentní vysokoškolské profesorky s traumatickou minulostí (ano, prvních patnáct minut jsem si vážně nebyl jistý, na který z těch dvou filmů vlastně koukám), která po úvodní půl hodince zamíří v doprovodu dalších čtyř vědátorek do zóny poeticky zvané shimmer; místa, ze kterého se zatím takřka nikdo nevrátil živý a kde přírodní zákony neplatí tak, jak by se člověku líbilo. A ano, dojde na pár přestřelek – spíše povinných než klíčových – a trochu toho hororu a osobního dramatu, ale stejně jako u Příchozích (nemůžu za to, ty filmy jsou si vážně podobné) tu nejde o akci, jako spíš o porozumění. Porozumění tomu, co je shimmer zač, proč a odkud se vzal a jak toto poznání ovlivní naše hrdiny.

Problém je, že odpověď na tyhle otázky je nevíme, nevíme, nevíme a nijak zvlášť.

Anihilace totiž není film, ve kterém by na to porozumění došlo. Postavy se za ním celou dobu pachtí, to ano. Ale na rozdíl od Příchozích (už končím, vážně), se k němu nedopachtí. Což je na tomhle filmu asi to nejvíce frustrující: ve spoustě ohledů umí být naprosto fascinující. Jen se mnohem víc ptá, než odpovídá.

Proč mají lidé v Shimmeru amnézii? Proč se v něm dějí věci, které se v něm dějí? Proč tu lidi šílí tak, jak šílí? A další a další, které si s ohledem na spoilery nechám pro sebe?

Jasně, ne, že by to snad muselo být nutně špatně. Ale když se film pouze ptá, místo aby odpovídal, přestává být chytrý. A Anihilace vám zodpoví jen absolutní minimum. Věci, které se v Shimmeru dějí, opravdu jsou nápadité a chytré, ale u většiny se nikdy nedozvíte, proč se vůbec dějí. A nedozví se to ani hrdinové, kteří tak na konci filmu nejsou o nic vyspělejší, jen o poznání zmatenější. A vy s nimi.

A tak místo, aby vás film pobízel k zamyšlení, vám spíš předhazuje jednotlivé scény a nápady a ptá se „No není to cool?“ a vy nemůžete než uznale kývat a souhlasit. Jo, cool to je, ale to ještě neznamená, že je to chytré.

Nicméně. Nebylo by ode mě fér se tu po tomhle filmu vozit více, než je zbytečně nutné. A nedá se zapřít, že pokud máte rádi přemýšlivé, vědecké sci-fi, Anihilace má obrovskou šanci se vám trefit do noty. Je tu opravdu spousta originálních nápadů, díky kterým se vám pravděpodobně podaří ignorovat fakt, že postavy…

Jo, postavy.

Hele, řekněme si to pomalu a zřetelně, ať náhodou nedojde k nějaké ošklivé dezinterpretaci, která by vyústila v osočování mé pisálské maličkosti ze sexismu v případné diskuzi:

Všechny hrdinky Anihilace jsou ženy. Což je samo o sobě naprosto v pořádku. Zároveň jsou ale – kompletně nezávisle na svém pohlaví – tak hrozně nevýrazné, že nemáte šanci si do konce filmu zapamatovat ani jména, ani ty jednoslovné charakteristiky, které každé z nich scénář na začátku filmu přiřkne.

Chápu, že jsem byl svědkem snahy o představení pěti silných, inteligentních ženských postav, které se v napjatých situacích chovají realisticky vyděšeně a v uvolněných situacích přirozeně lidsky. Ale ono je fakt těžké fandit skupině vědátorek, jejichž první reakce na útok zmutovaného krokodýla je odhodit pušku a vrhnout se do vody – a které se polovinu času stráveného v zóně, která už spolykala desítky trénovaných vojáků, chovají jako kolegyně na kancelářském teambuildingu. Jo, a někdo mi prosím vás vysvětlete, proč na sobě nemají HAZMAT obleky, děkuju pěkně.

Není to důvod Anihilaci odsoudit: podobně jako u Příchozích (ano, kecal jsem), i tady postavy hrály až druhé housle. A veškeré moje výhrady směřují k jejich charakterům, nikoli k hercům, kterým není moc co vyčítat (Natalie Portman si svou hlavní roli dává obzvláště s přehledem). To jen abyste věděli, že jestli jste u Anihilace snad chtěli doufat v nějakou #girlpower, měli byste se poohlídnout raději o film dál.

Finále

Na Anihilaci si do českých kin nezaskočíte. Po roztržce mezi finančníkem Paramountu a jedním z producentů filmu bylo rozhodnuto, že v Americe a Číně půjde film do kin, zatímco o zbytek světa se postará Netflix. Ta roztržka se týkala mj. divácké náročnosti filmu, na které producent s režisérem odmítali slevit – a právě tenhle zákulisní příběh dal Anihilaci pověst chytrého, náročného scífka ještě předtím, než vůbec stihlo vyjít. Možná kvůli těmhle očekáváním jsem z něj byl tak trochu zklamaný – a možná proto jsem na něj i o něco tvrdší, než bych musel. To ale není nutně důvod, abyste na něj byli zbytečně tvrdí i vy.

Takže pokud vám nevadí, když vám film nezodpoví všechny otázky; pokud máte rádi tu „science“ část ze sci-fi; a pokud chcete film, který svou fantastickou část využívá k vytvoření zajímavého námětu a ne absurdních akčních koláží, jděte do toho. Takových filmů se koneckonců nedělá tolik, abyste je mohli přebírat vidlemi. Ale jestli doufáte, že v Anihilaci najdete scífkový survival horor nebo vyhrocené drama, ruce pryč. Na nic takového tu totiž opravdu nedojde.

Stejně jako v těch Příchozích.

Anihilace / Annihilation

Režie: Alex Garland

Hrají: Natalie Portman, Jennifer Jason Leigh, Oscar Isaac

USA, 2018, 115 minut

[review]

UložitUložit

UložitUložit

UložitUložit